Ředitel Českého rozhlasu René Zavoral vyhlásil „konec aktivistické žurnalistice“.  Co to je ta aktivistická žurnalistika a kde se s ní v českých médiích setkáváme? Pokud jde o Český rozhlas, kde by měl Zavoral s tou „očistou“ začít? A jak hodnotit dosavadní kroky šéfa ČRo, třeba i v kontrastu s linií řízení dalšího veřejnoprávního média, České televize?

On to ředitel ČRo sám vysvětluje, když v připomínaném rozhovoru říká: „Když poslouchám některé kolegy na Plusu, nemohu se vyhnout dojmu, že už dopředu budu znát jejich názor. To mi říkají i někteří posluchači, někdy to potvrdí i analýza či monitoring vysílání. Když z moderátora cítíte, na jakou stranu se přikloní, je to v případě média veřejné služby špatně.“ To slovo „aktivistický“ je trochu nešťastné, protože v českém prostředí je zatížené historickou konotací z období protektorátu, ale jinak je podle mého soudu zřejmé, co se tím myslí: žurnalistika nepředpojatá, nabízející argumenty… V praxi je to ovšem dost obtížné – novináři nežijí ve vakuu, mají své sympatie a antipatie a nenaučili se, že nezávislost je především způsob myšlení. Jeho podstatným rysem je neustálá sebekontrola a hledání argumentu (Proč si myslím to, co si myslím? Najdu argument, který by můj názor změnil? – to jsou otázky, které si novináři často nekladou).
Dosavadní kroky ředitele ČRo je asi předčasné hodnotit, ale převzal funkci bez větších otřesů, drží se zásady postupovat drobnějšími kroky, to lze hodnotit pozitivně. Srovnání s ČT by asi nebylo účelné: jde dnes o dvě dosti rozdílná média s velmi odlišným postavením.

Když bychom se tak prázdninově zamysleli nad stavem tištěných médií v ČR, tabulky signalizují propad nákladu a mediální teoretici naříkají nad tím, jak si média parcelují oligarchové. Je to vskutku tak zlé?