Kritici užívající břitkou logiku horlili argumentem, že by nejspíš sám Antikrist dostal odpustek, kdyby zástupům Božím na zemi „řádně“ zaplatil. Hříšníkům obvykle hrozila “reklama“ na muka pekelná, nepřátelům zlořádů žalář či upálení pro spolky s ďáblem.

Církevní hierarchie se tedy ve své zaslepenosti důsledně diskreditovala, a to s dalekosáhlými důsledky, jež posud ovlivňují dějiny... Přesto přese všechno se ale stále jednalo o jakousi, aťsi zvrácenou, peněžní kompenzaci hříchů. Hříšnost, včetně klasických zločinů, byla pořád dle obecného povědomí nemravností. V současnosti však může být obecnou hodnotou. Velkým, těžko smazatelným plus, přizdobením vybraného jedince a jeho prý skvělých cílů.

Nemíním zabředat do filozofických úvah, co je hříchem a zločinem, vyjdu z předpokladu, že normální člověk pod nimi chápe vraždu, loupež, krádež, korupci… I když přijde na to. Platí věta z filmu „Tři veteráni“, že tu máme moc dobré lidi: „Chvíli tě milujou, chvíli kamenujou. Jak se jim poručí.“