Od schůzky prezidentů Ukrajiny a Ruska v Minsku se nečekaly zázraky, a proto ani nepřekvapilo, že žádné konkrétní výsledky nepřinesla. Podle analytičky Veroniky Sušové-Salminen by ale mohla být počátkem „Minského procesu“, v jehož rámci by se podařilo najít pravidla pro sousedství Ruska a Ukrajiny, které by nemuselo končit střelbou a vojenskými operacemi. Pro ParlamentníListy.cz k tomu napsala tento text:
Včerejší minskou schůzku představitelů Ruska, Běloruska, Kazachstánu a Ukrajiny předcházela poměrně zajímavá diplomatická aktivita, která naznačovala, že minimálně začala systematičtější snaha o to najít kompromisní řešení ukrajinské krize. Samotnému jednání ale nikdo nedával velké šance k zvládnutí krize.
O víkendu (sobota 23. 8. 2014) navštívila Kyjev německá kancléřka A. Merkelová a po jednání se svým ukrajinským protějškem P. Porošenkem oznámila, že se oba shodli na nutnosti decentralizace Ukrajiny, která by odpovídala kulturním a jazykovým rozdílům v zemi. Jako podmínku k ukončení bojů Merkelová viděla zabezpečení východoukrajinské hranice například OBSE. Její kolega vicekancléř Gabriel ve stejnou dobu vyjádřil podporu „chytré federalizaci“ Ukrajiny jako jedinému schůdnému řešení. Merkelová také Kyjevu přislíbila finanční investice k rekonstrukci Donbasu o hodnotě 500 milionů euro. Zajímavé bylo ale i to, že se Merkelová nezdržela na oficiální oslavu ukrajinského Dne nezávislosti, ale odcestovala domů.
Její nedělní vyjádření v německých médiích ke kyjevskému setkání stojí za připomenutí. Merkelová řekla: „Chci najít způsob, jako řada dalších, který neublíží Rusku. My (Německo) máme dobré vztahy také s Ruskem. Chceme rozumné vztahy s Ruskem. Závisíme na sobě navzájem a ve světě je nyní tolik konfliktů, na kterých bychom měli pracovat společně, takže doufám, že dosáhneme pokroku.“ Z těchto slov lze vyčíst, že Merkelová se posunula na stranu politického pragmatismu v hledání řešení sporů s Ruskem. Připomínka dalších problémů ve světě, ke kterým je potřeba spolupráce s Ruskem, by mohla signalizovat novou prioritizaci Německa v situaci faktického patu na východě Ukrajiny. I když reálně budou ve hře především německé ekonomické zájmy.
Nesouhlasíte s názory, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Bohumila Doležala, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Jaroslavy Janderové, Michaela Romancova, Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové, Karla Schwarzenberga, Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava Šebka, Matěje Stropnického, Romana Jocha, Hynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Martina Bursíka (z 6. 8.), Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Cyrila Svobody, Františka Bublana, Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jiřího Pehe, Marty Kubišové, Petry Procházkové, Martina Bursíka (z 23. 6.), šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka či Džamily Stehlíkové.
Který porevoluční ministr zahraničí byl nejlepší?Anketa
Kromě toho bylo oznámeno, že se v nejbližších dnech či přímo v Minsku chystá další kolo jednání mezi komisařem EU pro energetiku Oettingerem a jeho ruským protějškem Novakem, které se bude dotýkat klíčových dodávek plynu. Ty budou s přibližujícím se podzimem stále palčivější a minimálně EU bude chtít mít zajištěné dodávky plynu do zemí EU. Problém je to ale i pro Kyjev, protože zima a nedostatek topiva může vést k nárůstu sociálních nepokojů a hospodářskému kolapsu.
Den před odjezdem do Minsku ruská diplomacie oznámila, že Rusko uznává legitimitu prezidenta Ukrajiny P. Porošenka jako legálně a legitimně zvoleného prezidenta země, který má „i přes nuance“ mandát k tomu reprezentovat zemi. Tím dalo Rusko najevo, že Porošenka považuje za partnera pro případnou dohodu. Téměř celý týden od ohlášení jednání se spekulovalo o tom, jestli se Putin a Porošenko sejdou k bilaterárnímu jednání, což nakonec den před jednáním Kreml neodmítl, i když přímo nepotvrdil. Ukrajinský prezident Porošenko přitom před schůzkou opakoval, že jede do Minsku dosáhnout míru a zastavit krveprolití.
Ruská, ale i západní média v uplynulých dnech hodnotila jako dosavadního hlavního výherce ukrajinské krize Alexandra Lukašenka a Bělorusko. Všimla si toho, že Lukašenko byl schopen během krize udržet si dobré vztahy s Ukrajinou i s Ruskem, čímž se dostal do polohy neutrálního mediátora. Minská schůzka měla pro Lukašenka prestižní význam, a to nejenom ve vztahu ke Kremlu, ale i EU, jejíž zástupci se schůzky účastní. „Poslední diktátor Evropy“ tu zabodoval a jak se ukázalo později, bude bodovat i nadále. Během dne se ukázalo, že předseda EK Barroso patřil vedle Lukašenka k iniciátorům minské schůzky, které se ale nemohl zúčastnit. V plánu má být další trojstranná schůzka Barroso - Porošenko - Putin na začátku září.
Další zajímavou okolností summitu je faktická nepřítomnost zástupců Spojených států. Victoria Nulandová či kdokoliv jiný z americké strany na schůzce v Minsku chyběl. Dá se jenom spekulovat o tom, co to znamená s ohledem na historii posledních měsíců a fakt, že Spojené státy rozhodně nebyly k dění na Ukrajině indiferentní. Ostatně hned po sobotním jednání s Angelou Merkelovou ukrajinský prezident telefonoval viceprezidentovi Bidenovi do Washingtonu a zřejmě s ním konzultoval poslední vývoj.
Při veřejném jednání vyšly najevo základní neshody mezi oběma stranami. Ruský prezident Putin v projevu, který věnoval především otázkám euroasijské integrace, současným ekonomickým vztahům v rámci SNS, vyjádřil pochybnosti ohledně možnosti pokračovat v dosavadních hospodářských vztazích s Ukrajinou v případě asociování země s EU a stěžoval si na postup Běloruska při reexportu evropského sankčního zboží. Putin ale v rámci projevu hovořil o strategickém cíli, kterým by byl vznik jednotného ekonomického prostoru od Lisabonu po Vladivostok na bázi spolupráce mezi EU a EAEU (Euroasijskou ekonomickou unií). Ruský prezident potom znovu opakoval, že ukrajinská krize se nedá řešit násilím a že Rusko je připravené na jednání o řešení „ostře krizové situaci na Ukrajině“. Této otázce se ale věnoval v podstatě jen v posledním krátkém odstavci na konci projevu. Putin tak vycházel z toho, že setkání se týká euroasijské spolupráce a ukrajinskou krizi adresoval zdánlivě okrajově i přes to, že byla hlavním cílem setkání.
Ukrajinský prezident Porošenko navrhl všem stranám znova prostudovat jeho mírový plán a ujistil, že práva Donbasu budou brána Kyjevem v potaz. Ve shodě s jednáním s kancléřkou Merkelovou potom znovu zdůraznil, že k ukončení bojů na východě je nutné, aby došlo ke kontrole celé ukrajinsko-ruské hranice OBSE. K otázce negativních dopadů vstupu Ukrajiny do asociační dohody s EU ve vztahu k trhům Ruska Porošenko navrhl vznik expertní skupiny, která by tyto dopady nezávisle posoudila. Ukrajinský prezident také pozval všechny strany (včetně Ruska) k tomu, aby se zúčastnily zářijové donátorské konference, která má přinést na Ukrajinu finanční injekci v podobě nových investic. Ve srovnání s veskrze chladně věcným Putinem se Porošenko pustil do větších frází, když hovořil o tom, že v Minsku se řeší osud Evropy a celého světa.
Zajímavý byl kontext setkání, jenž probíhal v době, kdy bylo oznámeno zadržení několika ruských vojáků na území Ukrajiny, kteří tam měli být podle ruského vyjádření omylem. Ukrajina tak oznámila, že stát bude skupovat produkci ukrajinského zbrojního průmyslu, země odstoupí od spolupráce s ruskou firmou Rosatom a konečně, že nebude bránit transportu ruského plynu do Evropy, kterým vyhrožovala a který vzbudil v Evropě nervozitu. Zároveň ve stejný den generální tajemník NATO Rasmussen oznámil plán NATO pro posílení obranyschopnosti proti Rusku a rozšíření vojenských základen po východní Evropě. Na nadcházejícím summitu NATO bude navíc přítomná i Ukrajina jako jediná nečlenská země. Tyto kroky vesměs ukazovaly na pokračující ukrajinskou a západní ofenzívu proti Rusku.
Pozdě večer se konala dlouho očekávaná dvojstranná schůzka mezi Porošenkem a Putinem, která trvala něco kolem dvou hodin. Po jejím skončení se s tiskem sešel jenom ruský lídr. Plánovaný brífink obou prezidentů byl zrušen. Výsledky se dají shrnout zhruba slovy „dohodli jsme se, že se budeme snažit dohodnout“. Palčivá otázka ukončení bojů na Ukrajině nebyla ale na schůzce nijak vyřešena, protože Putin zastával pozici, že Rusko jako země nemůže o ničem takovém rozhodnout, protože se jedná o věc samotné Ukrajiny. Jinak řečeno, Rusko se tak odmítá stát oficiálně stranou konfliktu na Ukrajině, což je poměrně konzistentní postoj Kremlu. Rusko podle Putina může jedině pracovat na obnovení důvěry, ale nikoliv na vlastním procesu ukončení bojů uvnitř Ukrajiny. Ruský prezident také naznačil, že s Porošenkem dosáhli „určité dohody“ ohledně humanitární pomoci Donbasu z ruské strany. I Porošenko ve svém tiskovém vyjádření hovořil o „určitých výsledcích“ jednání, které ale nespecifikoval.
Ještě v noci ale východoukrajinští separatisté oznámili, že s plánem případné federalizace/decentralizace se nespokojí a že jim jde o plnou státní samostatnost. Nedá se s určitostí tvrdit, že by podobná vyjádření vznikala v koordinaci s Moskvou, vzhledem k tomu, že mezi nimi a Kremlem panuje řada neshod a jejich zájmy jsou odlišné. Západní komentátoři ale předpokládají, že cílem Ruska je zformování Donbasu do nové Abcházie. To by ovšem ruské cíle zdaleka neuspokojilo. Po celý den přicházely z východní Ukrajiny zprávy, které nijak nenasvědčovaly tomu, že by krveprolití ustalo.
Od minské schůzky nebylo možné očekávat zázraky. Je tu ale možnost, že byla počátkem „minského procesu“, v rámci kterého by mohlo dojít ke kompromisu. Putin i Porošenko během včerejška na více místech naznačovali, že ochota k hledání řešení je a že kompromis chápou jako způsob, aby si všechny strany mohly zachovat svoji tvář. Minsk se stal centrem tohoto vyjednávacího procesu, protože všechny strany se shodly, že Minsk bude místem, kde bude pokračovat nadcházející série jednání. První z nich má začít už dnes. Pro Lukašenka je to bezpochyby velký úspěch. EU bude zřejmě nucena předefinovat alespoň částečně svůj vztah k Minsku.
Kreml nepřistoupil na hru, ve které by se Rusko stalo oficiálně stranou ukrajinského konfliktu. Oficiálně to není Rusko, kdo se války účastní a kdo může její ukončení dohodou s Kyjevem zařídit. Není to samozřejmě tak úplně pravda, ale je to ruská strategie, která staví Ukrajinu i Západ do nejisté vyjednávací pozice. Ve hře není ale vlastně ani tak Donbas, ale především formát ekonomické spolupráce Ukrajiny s euroasijským integračním projektem, otázka Krymu, kterého se Rusko nevzdá a samozřejmě otázka možného členství Ukrajiny v NATO, proti kterému se Rusko z vojensko-strategických a kulturně-psychologických důvodů ostře staví. Toto jsou reálně ruské priority, které musí být nějakým způsobem obsaženy v kompromisu. Je pravděpodobné, že o nich Putin s Porošenkem mezi čtyřma očima hovořili. V zájmu Ukrajiny je, aby pro sebe v rámci kompromisu získala od Západu i od Ruska maximum a pokusila se redefinovat svoji pozici podle geopolitických reálií dneška a vyhnula se osudu zóny konfliktu mezi Západem a Ruskem. Je otázka, jestli Kyjev takto situaci chápe. Rusko má ale pravdu v jednom – mír na Ukrajině nemůže být dosažen bez toho, aby si Kyjev a místní separatisté sedli k jednacímu stolu a nezačali politický dialog. I přesto, že někteří mohou tuto pozici Ruska považovat za pokryteckou, je to z dlouhodobého hlediska jediná možnost, jak dát Ukrajině jako zemi budoucnost. Udržitelný mír musí být spojen se smírem v rámci ukrajinské společnosti.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: vss
