Putin, Erdogan a věci, o kterých se nepíše. Evropa začíná mít pěkný strach. Jde hlavně o plyn

11.08.2016 12:31

POLITOLOGOVÉ Po osmi měsících od sestřelení ruského vojenského letadla na hranicích Sýrie a Turecka se Vladimir Putin a Recep T. Erdogan setkali na osobním jednání v ruském Petrohradu. Na konci června 2016 se turecký prezident Erdogan Kremlu omluvil za celý incident a po pokusu o vojenský puč v Turecku v červenci obě strany urychlily společné setkání. Klíčové petrohradské jednání obou státníků sledovala pro ParlamentníListy.cz Veronika Sušová-Salminen.

Putin, Erdogan a věci, o kterých se nepíše. Evropa začíná mít pěkný strach. Jde hlavně o plyn
Foto: pixabay.com
Popisek: Těžba zemního plynu - ilustrační foto

Ruský ne moc sametový rozvod se Západem po roce 2014 znamenal mimo jiné nový ruský akcent na spolupráci s Tureckem. Její posílení se mělo týkat především ekonomické sféry, kde Rusko hledalo náhrady za svoje protisankce, a energetické politiky (výstavba atomové elektrárny) a „energo-geopolitiky“ (výstavba Tureckého proudu jako strategické náhražky za Jižní proud, který EU zastavila).

Kauza Su-24: rapidní ochlazení vztahů Ruska a Turecka

Byly tu i další věci – například poměrně silné ruské zastoupení v tureckém turismu (Turecko bylo populární destinací pro miliony Rusů ročně) a také ekonomická přítomnost řady tureckých firem na ruském trhu. Pro ně se díky sankcím mezi Západem a Ruskem otevírala nová příležitost.

Jenže v září 2015 se situace značně změnila přímým vstupem Ruska do syrského konfliktu na straně syrského prezidenta Asada. Tady se turecké zájmy střetly s těmi ruskými a chybné rozhodnutí o sestřelení ruského letadla poslalo většinu strategických plánů obou zemí k ledu. Ambiciózní Erdogan, jeden z hráčů syrského konfliktu, ale evidentně hrál hru nad svoje možnosti.

Následovala velice ostrá výměna názorů mezi Moskvou a Ankarou. Rusko jasně stanovilo požadavek omluvy jako základ pro začátek normalizace vztahů, zavedlo pro Ankaru omezující sankce a následně obnovilo z ruské strany vízovou povinnost pro turecké občany. Kreml dále zavedl embargo na turistické lety do Turecka a omezil ruský turismus do této země. Omezení se také dotkla některých tureckých firem na ruském trhu atp.

Nic osobního

Pokud si vzpomeneme na ostrou rétoriku ruských obvinění Turecka a Erdogana osobně z podpory terorismu v Sýrii, která tvrdila, že jeho vlastní rodina je ekonomicky zainteresována na pašování ropy s Daešem, nebo na Putinovu kritiku Turecka z tribuny OSN, potom včerejší schůzka působila jako z jiného světa. Z jiného světa ale úterní schůzka skutečně nebyla. Jen připomenula, že ve světě geopolitiky platí heslo „nic osobního“.

Turecký prezident před příletem do Petrohradu poskytl exkluzivní rozhovor ruské tiskové agentuře TASS a celé schůzce nasadil přátelský tón. V rozhovoru mluvil o ruském prezidentovi jako o „Vladimirovi“ a měl pro ruskou stranu jenom pozitivní slova. Erdogan ale především sdělil, že bude „odkryta nová stránka“. Sestřelení ruského vojenského Su-24 označil za „tragédii“ (která se vyšetřuje) a dále sdělil, že „naše země jsou klíčovými hráči regionu“ (Blízkého východu), před kterými stojí společné úkoly. Nebylo vůbec náhodou, že vyzdvihnul bezprostřední podporu Vladimira Putina v době červencového vojenského puče.

Turecký problém Západu

Právě pokus o puč ve svých důsledcích otevřel cestu ke společné kooperaci mezi Tureckem a Ruskem, i když oteplování vztahů bylo výsledkem delších diplomatických snah. Uspěchání schůzky obou politiků ze září (na G20) už na začátek srpna nebylo také náhodou. Erdoganův postup v reakci na pokus o puč, především vlna odvolání soudců a prokurátorů, učitelů a samozřejmě také armádních důstojníků, dělá vrásky Západu. Pro Putinovo Rusko ale demokratičnost a „západnost“ daného partnera není kritériem – Rusko nejedná ideologicky ale reálpoliticky.

Členství Turecka, které se pod Erdoganem vědomě vzdaluje ideálům západní demokracie (jíž nikdy skutečně nebylo), v NATO začíná vytvářet na Západ tlak dvojího metru. Turecko totiž staví do protikladu proklamace o severoatlantických hodnotách a geopolitické zájmy a strategie. Už jen fakt, že první zahraniční cesta tureckého prezidenta po nezdařeném puči vedla zrovna do Ruska – a nikoliv ke spojencům v NATO – má alespoň symbolický smysl. Ankara už delší dobu provádí politiku obratu od Západu a snaží se vybudovat si novou pozici právě směrem na východ do prostoru bývalé Osmanské říše (tak zvaný neo-osmanismus). Ve vnitřní politice Erdoganova strana nabízí novou syntézu ideologie, která vidí islám jako dominantní a hlavně univerzální prvek pro novou tureckou identitu mimo problémové pojmy etnicity v etnicky různorodém Turecku (viz kurdská otázka) a přitom demontuje poslední pozůstatky prozápadního kemalismu.

Oficiální prohlášení mluvila v obecných termínech jako o „komplexu dvoustranných vztahů“, které měly hlavy států na dvouhodinové osobní schůzce a následně v rozšířeném formátu společně (dle Putina „konstruktivně“ ) diskutovat. Obecně stanoveným cílem bylo proklamované obnovení či restart vzájemných vztahů po listopadovém prudkém ochlazení. Energetika a dále otázka Sýrie a celého regionu Blízkého východu nicméně patřily ke strategickým oblastem setkání s potenciálními dopady také pro Západ a samozřejmě také pro mezinárodní vztahy.

Turecký proud jako nátlak na EU?

Zaprvé, obě strany evidentně během posledního zhruba měsíce začaly pracovat na obnovení projektu plynovodu Turecký proud. Schůzka obou hlav států to potvrdila poměrně jasně a ruský ministr pro energetiku Alexandr Novak mluvil dokonce o tom, že patřičné smlouvy by mohly být podepsané už v říjnu.

Turecký proud je v podstatě náhražkovým projektem plynovodu Jižní proud, který měl obejít teritorium Ukrajiny a zabezpečit ruským plynem z jižního směru EU. Právě obejití Ukrajiny pro dodávky do EU se stalo pro Rusy strategickým cílem nejen ve stínu současné ukrajinské krize. Jižní proud Evropská unie ale zablokovala právě v odpovědi na ukrajinskou krizi. Turecký proud má perspektivu udělat z Turecka významný plynový hub a ruský plyn by přivedl přes Černé moře a Turecko na hranice Evropské unie. Jednání o projektu nicméně představují jednu z karet v mnohem složitější hře, ve které čistě o energeticko-ekonomické zájmy nejde.

Neoficiální zprávy o obnoveném zájmu Bulharska o Jižní proud, které byly zveřejněny ve stejnou dobu, lze jenom těžko považovat za úplnou náhodu. Rusko nicméně požaduje od Bulharska (a tím EU) „železobetonové garance“. Putin obnovení projektu zcela nevyloučil. A dobře ví, co říká, protože přes velká slova má Turecko další želízka v ohni (dodávky z Ázerbájdžánu), což Moskvě velí hledat si další alternativy. Nemluvě o tom, že Jižní proud by byl pro Rusko výhodnější a stabilnější také vzhledem k vývoji v Turecku, které lze nyní těžko považovat za klidnou zemi.

Sýrie s otazníky

Za druhé, schůzka byla sice v přátelském duchu, ale nezměnila nic na tom, že zájmy obou zemí v Sýrii a potažmo v regionu Blízkého východu jsou protikladné nebo, lépe řečeno, konkurenční. Posunem je jedině to, že Moskva a Ankara se po listopadovém incidentu vrátily k jednacímu stolu. Ruský prezident po schůzce mluvil o „vzájemně přijatelném řešení“, jehož obrysy nejsou v daný moment vůbec konkrétní, a to jak ve vztahu k současné situaci v Aleppu, tak ke kurdskému problému.

Pro Turecko se tu jedná o strategii, která ho má vyvést z diplomatické izolace, do které se dostalo v sousedním a strategicky významném regionu (podobně byl inspirován i turecký krok směrem k Izraeli). Neo-osmanismus má nicméně zájmy také v prostoru, který zajímá tradičně Rusko – tedy směrem ke Kavkazu, oblasti Kaspického moře a částečně i do Střední Asie (turkická vzájemnost). Syrská otázka v Turecku silně rezonuje s kurdskou otázkou a ta fakticky s teritoriální celistvostí země. Celkově je namístě uvědomit si, že navzdory deklaracím je Turecko strategický soupeř Ruska. Ovšem vnitřní situace Turecka po puči, problémy s terorismem a palčivá kurdská otázka mohou vést k určitému změkčení Erdoganovy syrské politiky – aspoň ve smyslu větší ochoty ke kompromisům s Moskvou, jak jednání v Petrohradě naznačila.

Vzájemné sbližování obou zemí dává smysl kromě ekonomické sféry především v rovině jejich strategického vztahu k Západu. Nejde jenom o to, že Erdogan po vojenském puči hledá spojence a přeskupuje svoji zahraniční politiku. Jedná se totiž o dlouhodobější trend tureckého a ruského „odklonu od Západu“, který odráží určité kulturní a politické frustrace těchto dvou zvláštních zemí na okrajích Evropy. Zároveň je tento „obrat na Východ“ naplněný velmocenskými ambicemi a snahami o vlastní autonomii ve vytváření systému mezinárodních vztahů. Strategické partnerství oběma zemím (a zase každé jinak) dává určité taktické výhody právě v jejich vztahu k Západu. Tedy, úterní petrohradská schůzka byla také nástrojem k demonstrování toho, že obě strany mají otevřené alternativy. Jistá nervozita, která na Západě ohledně této schůzky panovala, signalizovala, že turecké eso v ruských ruskou a ruské eso v tureckých rukou má svoji váhu. U člena NATO, kterým Turecko stále je, to platí dvojnásobně.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Veronika Sušová-Salminen

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Kocábe, ne. Pamětník nestrpěl „kecy“ o Havlovi a roku 1989: Bylo to jinak

12:01 Kocábe, ne. Pamětník nestrpěl „kecy“ o Havlovi a roku 1989: Bylo to jinak

Michaelu Kocábovi se zastesklo po slávě, tak začal šířit své verze převzetí moci od komunistů v roce…