Ruský ne moc sametový rozvod se Západem po roce 2014 znamenal mimo jiné nový ruský akcent na spolupráci s Tureckem. Její posílení se mělo týkat především ekonomické sféry, kde Rusko hledalo náhrady za svoje protisankce, a energetické politiky (výstavba atomové elektrárny) a „energo-geopolitiky“ (výstavba Tureckého proudu jako strategické náhražky za Jižní proud, který EU zastavila).

Kauza Su-24: rapidní ochlazení vztahů Ruska a Turecka

Byly tu i další věci – například poměrně silné ruské zastoupení v tureckém turismu (Turecko bylo populární destinací pro miliony Rusů ročně) a také ekonomická přítomnost řady tureckých firem na ruském trhu. Pro ně se díky sankcím mezi Západem a Ruskem otevírala nová příležitost.

Jenže v září 2015 se situace značně změnila přímým vstupem Ruska do syrského konfliktu na straně syrského prezidenta Asada. Tady se turecké zájmy střetly s těmi ruskými a chybné rozhodnutí o sestřelení ruského letadla poslalo většinu strategických plánů obou zemí k ledu. Ambiciózní Erdogan, jeden z hráčů syrského konfliktu, ale evidentně hrál hru nad svoje možnosti.

Následovala velice ostrá výměna názorů mezi Moskvou a Ankarou. Rusko jasně stanovilo požadavek omluvy jako základ pro začátek normalizace vztahů, zavedlo pro Ankaru omezující sankce a následně obnovilo z ruské strany vízovou povinnost pro turecké občany. Kreml dále zavedl embargo na turistické lety do Turecka a omezil ruský turismus do této země. Omezení se také dotkla některých tureckých firem na ruském trhu atp.