Ruský ne moc sametový rozvod se Západem po roce 2014 znamenal mimo jiné nový ruský akcent na spolupráci s Tureckem. Její posílení se mělo týkat především ekonomické sféry, kde Rusko hledalo náhrady za svoje protisankce, a energetické politiky (výstavba atomové elektrárny) a „energo-geopolitiky“ (výstavba Tureckého proudu jako strategické náhražky za Jižní proud, který EU zastavila).
Kauza Su-24: rapidní ochlazení vztahů Ruska a Turecka
Byly tu i další věci – například poměrně silné ruské zastoupení v tureckém turismu (Turecko bylo populární destinací pro miliony Rusů ročně) a také ekonomická přítomnost řady tureckých firem na ruském trhu. Pro ně se díky sankcím mezi Západem a Ruskem otevírala nová příležitost.
Jenže v září 2015 se situace značně změnila přímým vstupem Ruska do syrského konfliktu na straně syrského prezidenta Asada. Tady se turecké zájmy střetly s těmi ruskými a chybné rozhodnutí o sestřelení ruského letadla poslalo většinu strategických plánů obou zemí k ledu. Ambiciózní Erdogan, jeden z hráčů syrského konfliktu, ale evidentně hrál hru nad svoje možnosti.
Následovala velice ostrá výměna názorů mezi Moskvou a Ankarou. Rusko jasně stanovilo požadavek omluvy jako základ pro začátek normalizace vztahů, zavedlo pro Ankaru omezující sankce a následně obnovilo z ruské strany vízovou povinnost pro turecké občany. Kreml dále zavedl embargo na turistické lety do Turecka a omezil ruský turismus do této země. Omezení se také dotkla některých tureckých firem na ruském trhu atp.
Nic osobního
Pokud si vzpomeneme na ostrou rétoriku ruských obvinění Turecka a Erdogana osobně z podpory terorismu v Sýrii, která tvrdila, že jeho vlastní rodina je ekonomicky zainteresována na pašování ropy s Daešem, nebo na Putinovu kritiku Turecka z tribuny OSN, potom včerejší schůzka působila jako z jiného světa. Z jiného světa ale úterní schůzka skutečně nebyla. Jen připomenula, že ve světě geopolitiky platí heslo „nic osobního“.
Turecký prezident před příletem do Petrohradu poskytl exkluzivní rozhovor ruské tiskové agentuře TASS a celé schůzce nasadil přátelský tón. V rozhovoru mluvil o ruském prezidentovi jako o „Vladimirovi“ a měl pro ruskou stranu jenom pozitivní slova. Erdogan ale především sdělil, že bude „odkryta nová stránka“. Sestřelení ruského vojenského Su-24 označil za „tragédii“ (která se vyšetřuje) a dále sdělil, že „naše země jsou klíčovými hráči regionu“ (Blízkého východu), před kterými stojí společné úkoly. Nebylo vůbec náhodou, že vyzdvihnul bezprostřední podporu Vladimira Putina v době červencového vojenského puče.
Turecký problém Západu
Právě pokus o puč ve svých důsledcích otevřel cestu ke společné kooperaci mezi Tureckem a Ruskem, i když oteplování vztahů bylo výsledkem delších diplomatických snah. Uspěchání schůzky obou politiků ze září (na G20) už na začátek srpna nebylo také náhodou. Erdoganův postup v reakci na pokus o puč, především vlna odvolání soudců a prokurátorů, učitelů a samozřejmě také armádních důstojníků, dělá vrásky Západu. Pro Putinovo Rusko ale demokratičnost a „západnost“ daného partnera není kritériem – Rusko nejedná ideologicky ale reálpoliticky.
Členství Turecka, které se pod Erdoganem vědomě vzdaluje ideálům západní demokracie (jíž nikdy skutečně nebylo), v NATO začíná vytvářet na Západ tlak dvojího metru. Turecko totiž staví do protikladu proklamace o severoatlantických hodnotách a geopolitické zájmy a strategie. Už jen fakt, že první zahraniční cesta tureckého prezidenta po nezdařeném puči vedla zrovna do Ruska – a nikoliv ke spojencům v NATO – má alespoň symbolický smysl. Ankara už delší dobu provádí politiku obratu od Západu a snaží se vybudovat si novou pozici právě směrem na východ do prostoru bývalé Osmanské říše (tak zvaný neo-osmanismus). Ve vnitřní politice Erdoganova strana nabízí novou syntézu ideologie, která vidí islám jako dominantní a hlavně univerzální prvek pro novou tureckou identitu mimo problémové pojmy etnicity v etnicky různorodém Turecku (viz kurdská otázka) a přitom demontuje poslední pozůstatky prozápadního kemalismu.
Oficiální prohlášení mluvila v obecných termínech jako o „komplexu dvoustranných vztahů“, které měly hlavy států na dvouhodinové osobní schůzce a následně v rozšířeném formátu společně (dle Putina „konstruktivně“ ) diskutovat. Obecně stanoveným cílem bylo proklamované obnovení či restart vzájemných vztahů po listopadovém prudkém ochlazení. Energetika a dále otázka Sýrie a celého regionu Blízkého východu nicméně patřily ke strategickým oblastem setkání s potenciálními dopady také pro Západ a samozřejmě také pro mezinárodní vztahy.
Psali jsme:
Turecký proud jako nátlak na EU?
Zaprvé, obě strany evidentně během posledního zhruba měsíce začaly pracovat na obnovení projektu plynovodu Turecký proud. Schůzka obou hlav států to potvrdila poměrně jasně a ruský ministr pro energetiku Alexandr Novak mluvil dokonce o tom, že patřičné smlouvy by mohly být podepsané už v říjnu.
Turecký proud je v podstatě náhražkovým projektem plynovodu Jižní proud, který měl obejít teritorium Ukrajiny a zabezpečit ruským plynem z jižního směru EU. Právě obejití Ukrajiny pro dodávky do EU se stalo pro Rusy strategickým cílem nejen ve stínu současné ukrajinské krize. Jižní proud Evropská unie ale zablokovala právě v odpovědi na ukrajinskou krizi. Turecký proud má perspektivu udělat z Turecka významný plynový hub a ruský plyn by přivedl přes Černé moře a Turecko na hranice Evropské unie. Jednání o projektu nicméně představují jednu z karet v mnohem složitější hře, ve které čistě o energeticko-ekonomické zájmy nejde.
Neoficiální zprávy o obnoveném zájmu Bulharska o Jižní proud, které byly zveřejněny ve stejnou dobu, lze jenom těžko považovat za úplnou náhodu. Rusko nicméně požaduje od Bulharska (a tím EU) „železobetonové garance“. Putin obnovení projektu zcela nevyloučil. A dobře ví, co říká, protože přes velká slova má Turecko další želízka v ohni (dodávky z Ázerbájdžánu), což Moskvě velí hledat si další alternativy. Nemluvě o tom, že Jižní proud by byl pro Rusko výhodnější a stabilnější také vzhledem k vývoji v Turecku, které lze nyní těžko považovat za klidnou zemi.
Sýrie s otazníky
Za druhé, schůzka byla sice v přátelském duchu, ale nezměnila nic na tom, že zájmy obou zemí v Sýrii a potažmo v regionu Blízkého východu jsou protikladné nebo, lépe řečeno, konkurenční. Posunem je jedině to, že Moskva a Ankara se po listopadovém incidentu vrátily k jednacímu stolu. Ruský prezident po schůzce mluvil o „vzájemně přijatelném řešení“, jehož obrysy nejsou v daný moment vůbec konkrétní, a to jak ve vztahu k současné situaci v Aleppu, tak ke kurdskému problému.
Pro Turecko se tu jedná o strategii, která ho má vyvést z diplomatické izolace, do které se dostalo v sousedním a strategicky významném regionu (podobně byl inspirován i turecký krok směrem k Izraeli). Neo-osmanismus má nicméně zájmy také v prostoru, který zajímá tradičně Rusko – tedy směrem ke Kavkazu, oblasti Kaspického moře a částečně i do Střední Asie (turkická vzájemnost). Syrská otázka v Turecku silně rezonuje s kurdskou otázkou a ta fakticky s teritoriální celistvostí země. Celkově je namístě uvědomit si, že navzdory deklaracím je Turecko strategický soupeř Ruska. Ovšem vnitřní situace Turecka po puči, problémy s terorismem a palčivá kurdská otázka mohou vést k určitému změkčení Erdoganovy syrské politiky – aspoň ve smyslu větší ochoty ke kompromisům s Moskvou, jak jednání v Petrohradě naznačila.
Vzájemné sbližování obou zemí dává smysl kromě ekonomické sféry především v rovině jejich strategického vztahu k Západu. Nejde jenom o to, že Erdogan po vojenském puči hledá spojence a přeskupuje svoji zahraniční politiku. Jedná se totiž o dlouhodobější trend tureckého a ruského „odklonu od Západu“, který odráží určité kulturní a politické frustrace těchto dvou zvláštních zemí na okrajích Evropy. Zároveň je tento „obrat na Východ“ naplněný velmocenskými ambicemi a snahami o vlastní autonomii ve vytváření systému mezinárodních vztahů. Strategické partnerství oběma zemím (a zase každé jinak) dává určité taktické výhody právě v jejich vztahu k Západu. Tedy, úterní petrohradská schůzka byla také nástrojem k demonstrování toho, že obě strany mají otevřené alternativy. Jistá nervozita, která na Západě ohledně této schůzky panovala, signalizovala, že turecké eso v ruských ruskou a ruské eso v tureckých rukou má svoji váhu. U člena NATO, kterým Turecko stále je, to platí dvojnásobně.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
