Těší nás, že jste si na naše čtenáře našla čas i v době, kdy pobýváte v Damašku. Jistě i jejich jménem vám mohu popřát mnoho zdaru a vybídnout vás k opatrnosti. Co v Damašku vidíte? Co se změnilo od vašeho posledního pobytu, kdy jste viděla město ve valné míře nedotčené válkou? Baví se lidé, jakým způsobem vnímají vývoj války? Nechceme být banální, ale když vyjdete na ulici, co vidíte? Co lidé soudí o dalším působení Bašára Asada a jak se tváří na to, že přijel někdo ze Západu?

Když jsem vyšla ráno na ulici, tak jsem viděla normální pracovní den. Děti s taškami na zádech mířily do školy, dospělí do práce – ti, kteří pracují ve státních službách, a těch je většina, v oblecích a kostýmcích – a další třeba za nákupy. Ta každodenní realita Damašku se za poslední tři roky změnila v cosi neuvěřitelného – zvuky dělostřelecké palby nebo výbuchů granátometů a přelétajících stíhaček poté, co se misky vah převážily (s ruskou pomocí) na stranu vlády, vystřídala normalita, která je svým způsobem nenormální. Něco jako mír ve válce. Je to vlastně jakýsi protimluv. A když k tomu ještě na modré obloze svítí slunce a všechno vypadá jaksi optimisticky, tak mi ta válka „kdesi tady za rohem“ připadá ještě neuchopitelnější.  

Včera jsme po příjezdu do Damašku na hotel dorazili asi v šest ráno a napadlo nás, že si dáme ještě kafe na probděnou, procestovanou noc. A v kavárně jsme narazili na tři odredované študáky, kteří to táhli nonstop. Dva kluci, jedna holka, kytara a litry kafe, mátového čaje a pod stolem láhev stoličné. Tvrdili, že nejdůležitější je nenechat, aby se člověku válka dostala pod kůži, aby začala ovlivňovat jeho život, aby se jí začal bát. Je jasné, že v relativně bezpečném Damašku, kde „už to až zas tak moc nebouchá“, podobné řeči znějí možná uchopitelně, ale lidem v Aleppu a dalších městech, kde se ještě válčí, to může připadat jako provokace. Umím pochopit všechny strany, jen nevím, se kterou souhlasit. Byl to surrealistický vstup do prvního dne pobytu v Sýrii, která v těch hodinách ještě vesměs spala.