Donald J. Trump těžce nabančil evropským lídrům v interview pro Times. EU prý není důležitá, NATO je zastaralé, Putinovi bude věřit stejně jako Merkelové a Merkelová prováděla špatnou imigrační politiku. Německá kancléřka se ozvala, francouzský končící prezident též... Co soudíte o slovech DJT, důvodu jejich pronesení či jak vážně je máme brát v kontextu toho, jak mluví třeba Tillerson nebo Mattis při „grilování“ v americkém Kongresu? Ti tak naklonění Putinovi nejsou a NATO velebí. Tak co platí, a jak konkrétně DJT svá slova obtiskne do prvních kroků své administrativy? Skutečně hrozí zrušení sankcí proti Rusku, když bude spolupracovat v rámci „boje s terorem“, přičemž sám budoucí výklad tohoto slova v mysli DJT je důležitý, zejména v otázce Sýrie...

Upřímně, Trumpova slova na adresu EU a NATO nebyla nijak překvapivá, protože víceméně totéž říká už delší dobu. Pobavila mě ale reakce Evropy, která se cítí uražená, že jí někdo mluví do jejích věcí, nebo pohoršení Johna Kerryho, že prý není vhodné takto otevřeně komentovat politiku jiných zemí. Od lidí, kteří stáli rovnou u „změn režimů“, vojenských agresí, svržení legitimně zvolených vlád, zničení celých států nebo uvalování sankcí kvůli tomu, že se jim nelíbí politika některých jiných států – je to opravdu přehlídka vrcholného pokrytectví. Každý si může zvolit, jestli se bude smát nebo brečet.

Nevím, jakou politiku bude Trump razit na mezinárodní scéně, a tak netuším ani to, jestli opravdu „hrozí“ zrušení sankcí proti Rusku, ale už jen fakt, že si za ministra zahraničí vybral Rexe Tillersona, který v čele ropného konglomerátu ExxonMobil v důsledku sankcí přišel v Rusku o hotové jmění, nasvědčuje, že přinejmenším něco se změní. Možná by se ale dalo obecně říci, že s Trumpem přicházejí ty koncerny a ti oligarchové, pro které nebyla konfrontační a agresivní politika obamovsko-clintonovského establishmentu až tak výhodná, a tak si nyní budou chtít „namastit kapsy“. Tillerson a další petrolejáři v důsledku sankcí přicházeli o peníze, a tudíž je logické očekávat, že se změní i jejich politika vůči Rusku a že si nějakou záminku ke zrušení sankcí už najdou, aby se mohli vrátit na bohatá naleziště na Sibiři nebo (nedejbůh) i v té panenské oblasti za polárním kruhem. Dokonce mám pocit, že jim nyní ty sankce vadí víc než Rusku, které si na ně svým způsobem zvyklo, postupně se dostává do černých čísel a bude si moci vybírat kauzy, na nichž bude s USA spolupracovat. Tudíž nějaká změna v zahraniční politice USA nastane, ale jaká – nebo dokonce jak radikální – bude, si netroufám odhadnout. Už si ale stačí počkat pár dní a „budem vidět“.