Požár chrámu Notre-Dame v Paříži přišel z ničeho nic čili se začalo spekulovat o tom, jak to bylo. Sociolog Vojtěch Bednář každopádně varuje: Když budete zadupávat myšlenku, že šlo o záměrné žhářství, a nepustíte ji do médií, lidé si to o to víc budou myslet. Tak tedy, co „na beton“ víme a co říci k myšlence sociologově?
Všimla jsem si, že spousta lidí na sociálních sítích měla hned od první minuty „jasno“ – za požárem jsou muslimové, viděla jsem i házení viny na francouzské židy. A k tomu se pozoruhodně moc lidí zahalilo do „našeho křesťanství“ a začalo se „podivovat“ nad tím, jak to, že ještě večer po požáru nebyly známy výsledky vyšetřování. To přičítám skutečnosti, že jsou lidi odkojeni přiblblými americkými detektivkami, co trvají i s reklamami 45 minut a test DNA v nich namísto dlouhých týdnů zabere obvykle pět vteřin... A my přitom „na beton“ nevíme nic, s výjimkou toho, že vyšetřování rozhodně pět vteřin, a dokonce ani pět dnů nepotrvá. Bude důkladné, a proto i mnohem delší. Zkrátka, spousta reakcí mě zarazila, jako kdyby už nikdo snad ani nevěřil, že se požáry – jako spousta jiných pohrom – prostě dějí a můžou být výsledkem nějaké nešťastné náhody. Koneckonců, už jeden ze stěžejních Murphyho zákonů přece říká něco jako: „když se něco může pokazit, tak se taky pokazí“.
A k tomu vámi zmíněnému „zadupávání“ myšlenky žhářství: Ano, potíž je v tom, že jsme se jako společnost dopracovali do stádia, v němž poměrně významná část občanů nevěří ničemu, co říkají ti „nahoře“ a „jejich“ média. To je problém, jehož existenci se „ti nahoře“ a „jejich“ média a „jejich“ thinktankisti snaží hodit na zhoubný vliv Ruska, ale tím vše v podstatě jen zhoršují. Prostě jsme se prolhali do stavu, kdy už spousta lidí systému, který se mohutně opírá o myšlenkově vytunelovanou propagandu, prostě nevěří. A to teď fakt nemluvím o těch, co věří na chemtrails. To je kategorie sama pro sebe. Potíž je v tom, že Rusko s tím nic moc společného nemá, svou blbostí mu jen nahráváme. A nejhorší na tom je, že netuším, zda si to ti „nahoře“ vůbec uvědomují. A za takové situace si ani nemyslím, že by nějak pomohlo, kdyby se v médiích spekulovalo o žhářství v Notre-Dame, protože to v praxi snad ani nemůže nic změnit. Muslimobijci by byli jen na koni a nacházeli by mezi řádky jakousi oporu.
V každém případě ale platí, že pro tu padesátku vyšetřovatelů, kteří začali zkoumat příčiny požáru, to může být ve finále peklo, protože když nakonec ukážou třeba na technickou závadu, tak jim mraky lidí neuvěří a jen se „zabýčí“ ve svých protisystémových pozicích, a když by se třebas fakt klonili k tomu, že šlo o žhářství, nejspíš budou „zastaveni“ ve chvíli, kdy by měli ukázat na pachatele, protože by ve finále mohla ve Francii hrozit skutečná občanská válka… Je to fakt hodně nešťastná situace, byť, jak říkám, požáry se prostě dějí…
Nechceme nic naznačovat, ale je to citlivé: Jak na věc reagoval arabský svět a arabská média?
Upřímně, v těch médiích, která pravidelně sleduji, jsem nic extrémního nezaznamenala, i když pro některé zdejší čtenáře může být už velkou provokací třebas úvaha o tom, že francouzská gotika se silně inspirovala u řeckých „pohanů“ a že špičaté oblouky, které používala, podle některých historiků pocházejí původně od perských Sasánovců… „Náš krásný křesťanský chrám“ a od Peršanů? No fuj!
Vy se ale asi ptáte na nějaké masové muslimské nadšení nad tím, že v Paříži shořel velký kostel. Tak na nic takového jsem nenarazila, ale faktem je, že sleduju seriózní noviny a na sociálních sítích pár lidí, kteří mají co říci. Žádný bulvár…
Na jednu stranu by mohl být Emmanuel Macron považován za někoho, komu se během jeho vlády zbortil pod okny chrám Notre-Dame. Na stranu druhou může díky rétorice „národní katastrofy, díky které se musí národ semknout“ vybruslit z kaše kolem Žlutých přileb, ve které uvízl. Jak to mění jeho pozici ve Francii?
Nevím, jestli někdo někdy bude vzpomínat na Macrona jako na toho, komu „spadl“ Notre-Dame. Koneckonců, v roce 1666 shořel komplet celý Londýn, a kolik lidí z hlavy řekne, za jakého panovníka to bylo? Nebo jak se jmenoval rakousko-uherský místodržící, když v Praze v roce 1881 shořelo Národní divadlo? Města i kostely i divadla, stejně jako sklady munice nebo seníky nebo skládky prostě občas hoří, protože hořet mohou, a je fakt vcelku jedno, kdo zrovna vládne.
Nicméně, máte pravdu, že svými výzvami k jednotě národa nyní Macron požáru šikovně využívá. Zatímco všichni kolem svědomitě „zadupávají“ kohokoli z opozice, kdo by chtěl na požáru uhrát nějaké bodíky, Macron zkouší bodovat ve velkém a za nadšeného potlesku. Netuším, jestli mu to nějak pomůže, koneckonců, většinu peněz na obnovu nedal on (nebo stát), ale místní miliardáři, a žádný ze sociálních, politických a jiných problémů, proti nimž „Žluté vesty“ vystupují, s jedním požárem také nikam nezmizí. Takže uvidíme. Bude zajímavé, jestli si „Žluté vesty“ střihnou v sobotu další demonstraci, nebo jestli nějak místo toho „přiloží ruku k dílu“ při záchranných akcích, aby se začaly s Macronem trumfovat, kdo je větší vlastenec a koho Francie potřebuje víc…
Francie se týká i další důležitá věc, a sice posilování maršála Haftára v Libyi. Francie ho spíše podporuje a stejně tak Egypt či Rusko. Předstíral útok na Tripolis, ale spíš jen jaksi řinčel zbraněmi. Co by znamenalo, kdyby Libyi ovládl? Byla by to veliká ostuda pro OSN, která si vsadila na jeho soupeře?
OSN je při současném rozložení sil ve světě, kdy si USA a Západ házejí klacky pod nohy s Ruskem a Čínou, už tak ochromená, že už žádnou velkou ostudu mít ani nemůže. Nikdo od ní nic nečeká, a tak nemůže ani nic pokazit. Uznání islamistické „libyjské“ vlády v Tripolisu ze strany OSN je proto vlastně jen dávným projevem toho, že ji kdysi chtěl uznat Západ jako následníka Kaddáfího a Rusko se (za prezidenta Medveděva) připojilo, protože chtělo být „světové“, tedy se Západem.
A protože je to všechno jen politika, tak se může vše klidně i obrátit. Bude stačit, když Haftár kromě spojenectví s Ruskem a Francií zaručí nějaké ropné kontrakty také Spojeným státům, jimž v Libyi fakt o nic jiného nejde, a vše se změní – ze vzbouřeneckého generála se přes noc stane „demokratickou hvězdou“, kterou budou všechna média poslušně a nadšeně velebit do posledního dechu. Přitom aktuálně jde Rusku o vliv na severu Afriky a o ropu, Francii o ropu a migraci, ale USA jen o tu ropu, nebo přesněji, o pokračování či nepokračování libyjských dodávek na světové trhy, a tím pádem i o stabilitu globálních cen…
Z USA zní, že nynější rozpačitou Haftárovu ofenzivu proti Tripolisu financuje Saúdská Arábie v rámci svého klasického boje proti Muslimskému bratrstvu, což by na jedné straně dávalo smysl, protože v Tripolisu opravdu vládnou Muslimští bratři, ale vládnou tam už roky, takže není zcela jasné, co Saúdy mělo vyprovokovat k tomu, aby Haftára poňoukli k dobytí hlavního města zrovna nyní… Uvidíme, co bude dál. S nastoupeným tempem „dobývání“ Tripolisu si o tom budeme povídat klidně ještě půl roku…
Podle New York Times byl Donald Trump přesvědčen, že otrava Sergeje Skripala je jen běžná zpravodajská hra, nechtěl vylučovat ruské diplomaty z USA a sprostě řval, když zjistil, že jich jeho úředníci vyloučili víc, než čekal. Lze tomu věřit? A když tedy mluvíme o Skripalovi, je v tom něco nového? A ještě tedy mimochodem... Americká média za psaní o Trumpovi dostala Pulitzerovu cenu. Je namístě gratulovat?
Z toho „příběhu“, jak ho popisujete podle New York Times, úplně vypadlo, že Trumpa k razantní akci proti ruským diplomatům nakonec donutila „jeho“ šéfka CIA Gina Haspelová, když mu ukázala fotky prý nějakých údajně otrávených kachen, které se prý také staly obětí ruského útoku Novičokem… To není ledasjaká novinářská kachna, ale nádherná ukázka toho, jak podvodně fungují v USA tajné služby. A jak manipulují „svým“ prezidentem, kterého pro změnu dokáže vytočit pohled na pár mrtvých kachen, o nichž se oficiální britské „vyšetřování“ celé té skřípalovské kauzy ani nezmiňuje… Je příznačné, že ho kachny donutily k akci, zatímco nyní vetoval zákaz americké účasti na agresi proti Jemenu, kterou OSN považuje za největší humanitární katastrofu současnosti, v níž už umřely stovky tisíc dětí… Asi Trumpovi nikdo neukázal nějakou jemenskou kachnu. Tedy, pokud v Jemenu kachny žijí. Žily. Aspoň před válkou…
Jestli je něco nového na skřípající frontě, nevím, mám dojem, že v posledních týdnech se nic nového neobjevilo. Nejspíš je chaos kolem Brexitu tak hluboký, že už nikdo nemá čas ani náladu sepisovat další kapitolu skřípalovského komiksu. A pokud americká média za Skřípala dostávají „Pulitzery“, tak se jen vracíme k úvodnímu tématu požáru Notre-Dame a tomu, že lidé už „oficiálním“ médiím dávno nevěří. Přitom to rozdávání novinářských cen vcelku chápu. Vždyť už Cimrman věděl, že když se nepochválí sám, nikdo to za něj neudělá… Potíž je jen v tom, že si establishment v případě Skripalů – a u spousty dalších témat – rozdává ceny za cosi, co neobstojí deset minut v běžné diskusi u nás ve vinárně…
K blížícím se eurovolbám natočil Michael Kocáb pro českou kancelář Evropského parlamentu spot, ve kterém vyzývá lidi, aby šli volit do EP, protože v EU jsme „jedna rodina“. Která se sice občas hádá, ale vždycky ví, že musí držet spolu a být k sobě loajální. Cítíte to tak? Je EU i vaše rodina?
Přiznám se, že až takhle do soukromí, do rodiny, jsem EU nikdy vpouštět asi nechtěla, nebo mě to ani nenapadlo. Ale pokud to tak pan Kocáb cítí, tak proč ne? Jeho problém. Už Pražský výběr přece zpíval „Lidi jsou různý a různý koníčky maj…“ Podobné „akce“ mě fakt už dávno nechávají v klidu. I když, teď mě cynicky napadá, že i Charles Manson měl svou „rodinu“, mafie měla svou „famiglii“… Bez rodiny je prostě těžko.
Kdo to nakonec „provalí“ na té Ukrajině? A jak shrnout poslední činnost protikandidátů na prezidenta?
Druhé kolo je o víkendu a komik Zelenský vede v průzkumech nad tragédem Porošenkem v poměru 73 ku 25 procentům. Bude fakt frajeřina a „triumf demokracie“, jestli to ten „Poroch“ nakonec vyhraje! No ale vážně, volby jsou už asi rozhodnuté a Západ i Rusko si budou muset zase zvykat na jiného panáčka v Kyjevě, tentokrát panáčka ve službách bezskrupulózního oligarchy Ihora Kolomojského, takto občana Švýcarska a Izraele a úhlavního Porošenkova nepřítele. Nepřítele ve smyslu nesmlouvavého oligarchického boje o to, kdo z Ukrajiny vysaje poslední groš.
Je asi příznačné, že v posledních dnech se „zničehonic“ u soudů rozjely dlouho odkládané kauzy týkající se Porošenkovy korupce a korupce lidí z jeho okolí, vyšetřováni jsou už i lidé v nejvyšších funkcích typu generálního prokurátora, který falšoval kauzy, spekuluje se o tom, že Zelenský vzápětí po vítězství po volbách rozpustí parlament a v předčasných volbách vyhraje i tam, přičemž podle průzkumů na druhém místě skončí Opoziční blok a tradiční „hvězdy“, Porošenko s Tymošenkovou, lehce pohoří…
Pokud Zelenský fakt vyhraje, nastane určitý pohyb na ukrajinské scéně, tedy pohyb, v jehož rámci jedna oligarchická skupina vystřídá tu předchozí. Problémem Ukrajiny je ovšem to, že se takové výměny opakují pravidelně po všech volbách, co jich tam už měli, a Ukrajina by přitom ale pro zlepšení situace potřebovala, aby vládl někdo normální. Ne oligarcha. Politik, který bude mít dost sil na to skoncovat s tamní nepředstavitelnou korupcí. Marná naděje, zdá se…
Súdánský diktátor Omar Bašír padl, i když se zdálo, že ustál mezinárodní tlak. Tak co kdyby z ničeho nic padl i Bašár Asad, ozývá se? Je to případná myšlenka?
Co má společného Umar Bašír s Bašárem Asadem? Nechápu. Bašír vládl Súdánu skoro tři dekády a k zemi ho nakonec nesrazil mezinárodní tlak, ale čtyři měsíce usilovných demonstrací hladových lidí. Když USA v roce 2011 prosadily rozdělení Súdánu na arabský sever a křesťanský a animistický jih, přišel „starý“ Súdán o 75 procent své ropy, i když na jihu se mezi křesťany rozpoutala neuvěřitelně brutální a „nekřesťanská“ válka, která také nikomu a ničemu nepomohla. Americké sankce proti severu pak postupně tlačily diktaturu v Chartúmu ke zdražování všeho včetně potravin, až nakonec propukly demonstrace, které nyní donutily – pod tlakem armády – prezidenta Bašíra odstoupit. Ale moci se chopila právě „jeho“ armáda, systém zůstal zachován a konzultuje své další kroky s USA, Saúdy i Emiráty, kteří už do Súdánu lijí petrodolary, aby prý nepadl do rukou Muslimskému bratrstvu… Čili Bašír padl, ale jeho režim žije. Z hlediska demonstrantů, kteří chtěli změnu, platí takové to úsloví o operaci, která se zdařila, zatímco pacient zemřel.
Ale co s tím má společného syrský Asad? Osobně si sice umím naprosto reálně představit okolnosti, za nichž by se v Damašku mohla „předat moc“, ale nikdy se tak nestane pod tlakem zvenku, a tlak vnitřní, jaksi srovnatelný s tím „súdánským“, po osmi letech války, v níž Sýrii hrozila proměna ve středověký šílený Islámský stát, chybí…
Co bychom v příštích dnech měli sledovat?
No, tipnu si, že spousty lidí bude nejvíc zajímat Notre-Dame…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
