Průšvih stíhá průšvih, průzkum stíhá průzkum. Tak to vypadá ve finiši předvolební kampaně v USA. Těmi průšvihy myslíme e-mailové trable Hillary Clintonové, které začala rozvrtávat FBI. Jak je možné, že ani armáda právníků a lobbistů Hillary neochránila? Může jí toto prohrát volby, jak již některé průzkumy naznačily? Již jednou jsme uváděli, že i demokratičtí voliči považují Clintonovou za nedůvěryhodnou – zůstanou tedy doma? Co byste teď dělala na jejím místě? A mimochodem – do jaké míry asi musel i Donald Trump, považovaný za antiestablishmentového kandidáta, udělat dohody s establishmentem, tedy zbrojními koncerny, bankami, korporacemi a Wall Streetem?
Už aby ten cirkus byl za námi! Čím dál víc se ukazuje, že za hromadami e-mailů o Hillary Clintonové a její kampani nestojí Rusko, ale nějací „insiders“, jejichž motivy mohou být různé. Například Wall Street Journal nyní přinesl zajímavé svědectví o svého druhu „vzpouře“ uvnitř FBI, jejíž vyšetřovatelé dospěli k závěru, že mají dostatek důkazů proti neslavné Clintonovic nadaci, ale ministerstvo spravedlnosti jim už loni nařídilo celou kauzu odložit. A tak „najednou“ před volbami kdosi začal WikiLeaks zásobovat e-maily…
Upřímně ale přiznávám, že netuším, jaké je skutečné pozadí celé té kampaně proti Hillary, stejně jako nevím, jestli jí může zlomit politický vaz, ale máme ještě týden, takže se něco hrozného ještě může objevit i na Trumpa, aby se síly vyrovnaly, byť i za cenu propadu na samé myslitelné dno. A netuším, jestli voliči demokratů zůstanou doma; při pohledu na všechny ty kbelíky špíny bych se jim nedivila. Ale počkejme si.
Na Ukrajině objevili nám dobře známou zábavu: Majetková přiznání politiků. Co z poměrně bizarních zjištění, která z odevzdaných dokumentů vyplynula, vás zaujalo? Minule jsme mluvili o bídě na Ukrajině, čili jak zbědované obyvatelstvo informace o mamonu svých politiků vzalo? Jsou už Ukrajinci zvyklí na vše?
Je nutné předeslat, že ona přiznání nebyla učiněna dobrovolně, ale pod tlakem Západu, který v tom spatřuje jakousi nutnost k dalším reformním krokům. Pokud by to Kyjev odmítl, západní „partneři“ hrozili, že sami zveřejní své poznatky o majetcích ukrajinských politiků, a to by mohlo být mnohem horší – mohla by se totiž objevit pravda. Takhle si kyjevští politici a státní úředníci mohli fakticky vybrat, co přiznají a co zatají, a i tak byl výčet jejich majetků, které asi nějak mohou doložit, až neuvěřitelný…
Nejvíc mě ale pobavilo prohlášení generálního prokurátora, že nechá u politiků prověřit původ hotovosti nad 100 tisíc dolarů. To by fakticky znamenalo, že vyšle své inspektory „proti všem“, kdo na Ukrajině mají nějakou vyšší funkci, protože oněch přiznání bylo zveřejněno něco přes sto tisíc. To jako že stát ovládaný oligarchy a postavený na korupci najednou, ze dne na den, otočí? Jako že si kapři vypustí rybník? Přitom manželka prokurátora sama přiznala, že má v „keši“ 250 tisíc dolarů a 50 tisíc eur… Fakt netuším, komu jsou podobné proklamace určené, ale na Ukrajině zaujmou jen pár posledních „nadšenců“.
Je jasné, že obyčejní – vesměs chudí – Ukrajinci věděli, že jejich politici jsou superbohatí zloději, ale teď se to tak nějak potvrdilo, černé na bílém. Možná se tím trochu pozmění pohled občanů na ty své „tam nahoře“, vládu i opozici, a propast nedůvěry mezi nimi se jen dál prohloubí. Co to může znamenat pro budoucnost země, si dnes dost dobře neumím představit. Nic konstruktivního to ale být nemůže.
Naše zbraně vítězně postupují na Mosul, v nadsázce referuji česká média. Je tomu skutečně tak? A kam postupuji turecké zbraně, které nikdo do Iráku nezval, ale stejně jsou tam? Co se týče Aleppa, Rusové už asi zkrátka zjistili, ze jinak než po zlém to nepůjde. Má někdo představu, kdy by mohlo být hotovo? A mimochodem, mezi vyznamenanými na Pražském hradě byla i naše velvyslankyně v Damašku Eva Filipi, kterou pan prezident při předávání medaile dokonce pohladil po tváři. Zaznamenali její ocenění v Sýrii?
Ofenzíva proti asi milionovému Mosulu už vstupuje do třetího týdne a irácká komanda se probila na předměstí, takže se sice postupuje, ale nijak rychlé to není. Na jednu stranu platí, že žádná z pestré škály útočících stran dopředu netvrdila, že to bude nějaká „bleskovka“, na stranu druhou OSN uvádí, že si Daeš v Mosulu za „živé štíty“ vzal přinejmenším 25 tisíc civilistů. Pokud k tomu přidáme odhady, podle nichž v celém Mosulu operuje asi pět tisíc teroristů z Daeše, vychází nám pět „živých štítů“ na každého z nich. Když Američané minulý týden tvrdili, že už vybombardovali až 900 bojovníků Daeše, tak… tak se „nabízí pohled“ na utajovaný masakr.
Nicméně, je tu pořád dokola ona – silně nehumanitární -- otázka, o které jsme se bavili už mnohokrát: Co s bojovníky Daeše? Sami se nevzdají a ani se nerozplynou někam do ztracena, a cestu do Sýrie už mají z větší části odříznutou, takže je možná třeba pracovat s cynickým kalkulem na principu poměru „ceny a výkonu“. Je přece jasné, že bez civilních ztrát se Mosul osvobodit prostě nedá. A je tak strašné osvobodit milion lidí za cenu 25 tisíc lidských životů? Zní to hrůzně, ale…
Máte pravdu, že se asi cosi děje i v tom džhádistickém Aleppu, odkud některé agentury hlásí kapitulační nálady zaznívající snad i z úst tamních velitelů Al-Káidy, zatímco jiní velitelé jsou připraveni bít se až do konce a nechat si u sebe civilisty. Nicméně, jejich bojová morálka musela utrpět, když se jim v uplynulých dnech nepodařilo probít se ven – v západních médiích se tomu říkalo „prorážení obklíčení“, ale v praxi to byl vlastně jen útok na rezidenční čtvrti v „syrské“ části Aleppa. Západem chránění džihádisté tam dokázali pobít jen asi stovku civilistů, než je syrská armáda se svými spojenci zatlačila zpět. Rusové v každém případě zničehonic oznámili, že k existujícím šesti otevřeným humanitárním koridorům přidali další dva určené výlučně pro ozbrojence, přičemž jim dali ultimátum do pátku. Čili, něco se asi děje a v pátek uvidíme, co. Pokud tedy vůbec něco.
A jestli si v Sýrii všimli medaile pro paní Filipi? Tak to opravdu nevím, nenapadlo mě to zjišťovat. Tak do příště, jo? Já jí ale v každém případě gratuluju z celého srdce. Je jednou z mála lidí u nás, kteří rozumějí Blízkému východu! A jednou z mála lidí na svém místě!
Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek tak trochu srovnal dalajlámu s Konrádem Henleinem, přičemž pak se za to omlouval. Demonstranti na 28. října mávali fotkami Zemana s nápisem „Ten Pi-tchus“, aby dali najevo, že se jim nelíbí sbližování s Čínou. Politici se hádají, jestli „prohlášení čtyř“ bylo nutné, či bylo lokajské. Ministr Herman se hádá s ostatními, co ohledně dalajlámy slíbil či neslíbil... Co si o tom všem pomyslet? Jak je to s tím hrbením se před Číňany a jakou diplomatickou váhu ty zmíněné jednotlivé akty mají? Pokud nějakou.
Jak už jsem řekla minule, pro mě ta kauza skončila ve chvíli, kdy dva čeští ministři a jeden slovenský velvyslanec potvrdili, že pan Herman lže. Když pak ještě Kanada potvrdila tezi – mimochodem, neuvěřitelně chaotického -- Hradu, tak už nebylo co řešit. A všechno, co se odehrává od těchto chvil, je už jen jen neuvěřitelně nechutné. Každý si něco mele, každý si vznáší nějaké nároky, každý má pravdu… A když k tomu pan Herman ještě prohlásil cosi v tom duchu, že se pro spoustu lidí stal zosobněním pravdy, nebo tak něco, tak to už je na psychiatrickou diagnózu. A na diagnózu jsou i naši političtí i nominální křesťané, kteří se nedlouho poté, co obrali stát o desítky miliard, vrhli na buddhismus a snad i marxismus.
Asi se shodneme, že v těchto prolhaných dnech a „neklidných týdnech“ začíná prezidentská kampaň, ale co přitom vlastně vidíme? Hermana, který lže a na kritiku s oblibou reaguje odpovědí na cosi, co ani nezaznělo, a přitom se tváří tak sebevědomě, že za ním musí stát fakt nějaká velká síla. Vidíme pana Gazdíka, postavičku bez charismatu i tématu, která si (on by jistě namítl, že jen v legraci) už dnes nárokuje všechna křesla ve vládě. Překvapivě zakřiknutého Michala Horáčka, který je na rozdíl od těch dvou fakt chytrý chlap, ale na akci „v podhradí“ se proměnil v podivně tragikomickou figurku. Vidíme Hrad, který se neuvěřitelně zapletl do jinak vcelku jednoduché věci „má dáti – nemá dáti“. Socdem padá, a tak si nemůže dovolit rozpad vlády, v níž se spousta lidí obviňuje ze lhaní, a tak přichází koncept „padouch nebo hrdina…“ Ministr Zaorálek, který nejdřív vyhrožuje zveřejněním vládního závazku ohledně společné zahraniční politiky, proto o pár hodin později souhlasí s tím, že „od příště“ už budou všichni konzultovat své nápady jen a jen s ním.
Obávám se, že tahle detektivka nám bude utnuta před koncem, aniž bychom se dozvěděli jméno „vraha“. Současně je to ale názorná ukázka stavu „demokracie v Česku“, která na náladě fakt nepřidává.
Jo, a viděli jste na facebooku ten vtípek, že nám Herman 17. listopadu představí svou tetu? Teda, doufám, že je to jen legrace…
Vy jste se ale ptal na tu Čínu. A co ta má s bojem o moc u nás vlastně společného?
V Asii se odehrávají některé pozoruhodné věci. Nejenže hubatý prezident Filipín Rodrigo Duterte sprostě nadává Obamovi a pěstuje dobré vztahy s Čínou, ale do Číny přijíždí i prezident Malajsie, která byla vždy pevně loajální k USA. Sype se Američanům jejich vliv v jihovýchodní Asii? Mají tam uzavřenou kolektivní obchodní dohodu, mají tam vojsko... Jak moc jim tam Číňané mohou ublížit? A chtějí? Dále, pokud jde o Asii, jsou zajímavé čím dál častější kontakty Ruska a Japonska, Kurily Nekurily. Co Západu hrozí z této strany?
Máte pravdu, že se právě v tomto – pro nás hodně vzdáleném regionu – dějí věci. Vliv Spojených států obecně slábne a země jihovýchodní Asie a Tichomoří to cítí. Namísto dekád pod patronací USA se jim najednou na protějším břehu vyloupla supermocná Čína, a jejich kalkul je vcelku logický – musíme vycházet se silným sousedem podle principu „košile bližší než kabát“. Filipíny, které byly uplynulých sto let považovány za americkou „nepotopitelnou letadlovou loď“, pod Duterteho vedením radikálně změnily kurz, a už jen fakt, že mohl být tak silně protiamericky zaměřený chlapík suverénně zvolen prezidentem, ukazuje na změnu ovzduší. My to u nás tady necítíme, protože nás média a někteří politici udržují v jakémsi virtuálním světě, ale znám to z Blízkého východu – v Káhiře, Bejrútu, Damašku -- tam si všichni už ze Západu dělají legraci. Mimochodem, tuhle New York Times zveřejnil komentář s titulkem „Izrael ví, že novým šerifem Blízkého východu je Putin“. No comment.
Takže plně chápu nálady v zemích, které jsou hnedle u Číny. Pojďme spolupracovat a neprohrajeme, říkají si. A když nyní po Filipínách přichází i Malajsie s tím, že už nechce americké válečné lodě, ale koupí čtyři korvety v Číně, tak je to skoro revoluce. Pro obě země je spolupráce s Čínou fakticky dosažením stavu, kdy obě strany vyhrávají – a USA prohrávají. Bude mít Washington sílu to změnit? Nevím, protože se hraje o riziko možné války s Čínou. Dosavadní americké války vždy jely podle mustru „co nejvíc toho vybombardovat a beztak nezvítězit“. Jenže to byly války proti Iráku, Libyi, válka v Afghánistánu se táhne neuvěřitelný šestnáctý rok… Čili, žádní skuteční „soupeři“ pro americkou supervelmoc, a přesto se triumf nedostavil.
A pak je tu ono Japonsko. Samozřejmě, že je potřeba počkat ještě pár měsíců, ale Tokio při pohledu na čínsko-ruské sbližování nechce zůstat bokem – „kdo chvíli stál, už stojí opodál“ – a je připravené vyřešit vše, co ho zatím rozdělovalo s Moskvou, ještě do konce roku. Tak to alespoň tvrdí japonští politici a koneckonců to potvrzuje i Putin, který se zanedlouho chystá do Tokia. A pokud to „klapne“, tak to bude fakt „revoluce“ v mezinárodních vtazích. A názor USA bude zajímat čím dál méně států. Pro Ameriku v Asii začíná sezóna dokonalé bouře. Ještě že mají naše pražské „podhradí“…
Část české levice tvrdí, že Zeman není levicový politik. Když už každopádně hovoříme o levici, tak jak by vypadala inventura těch nových, slibných progresivních levicových směrů? Jeremy Corbyn, španělští Podemos, Alexis Tsipras... Kdo dává evropské levici naději a kdo spíše zapadl s vozem do bláta? A mimochodem, s jakými pocity jste pozorovala schvalování obchodní dohody mezi EU a Kanadou, kterou komplikovalo belgické Valonsko? Pokud bychom to brali jako rozcvičku před schvalováním dohody TTIP, tak skončí nepřátelé TTIP jako Valoni? Tedy, budou zlomeni a dohoda s USA bude, i kdyby hrom bil? A vrátíme-li se k původnímu tématu: Pojímají evropští levičáci téma TTIP dostatečně vážně a šikovně? Zatím vítězí rétorika ve stylu „strašně na tom vyděláme, a kdo to nechce, je blboun“.
Nevidím v Česku levici, kterou bych chápala, i když s ní současně souhlasím, že Zeman není levicový politik. A už jen jak to říkám, tak je to na další diagnózu, tentokrát moji. Problém je, že evropská levice možná i existuje, ale začíná od nuly, na lokální, národní úrovni. Třeba u nás není žádná politická strana nebo hnutí, které by se třeba k Podemosu nebo ke Corbynovi chtělo – nebo mělo vůbec energii – přiblížit, a socany a komunisty za levici nepovažuji, protože k tomu nemám jediný důvod.
Co se týče dohod, tak ano, kanadská CETA je asi ze všeho nejvíc „proražená díra“ do trupu evropské lodi, která podle posledních záchvěvů rozumu proražena být nechtěla. Chci říci, že pro Ameriku jsme možná poslední bezproblémový trh – díky jejich „fanouškům“ v evropské a české politice nám sem „nalejou“ všechno, co už nedokážou lít do regionů, které se jim vzepřely. A vzhledem ke klasické poučce, že Evropa je pro USA konkurentem, je ponížení EU z hlediska Spojených států naprosto logické. A spousta politiků v Bruselu nebo na národních úrovních tomu masochisticky napomáhá. Bůh suď proč, ale předpokládám, že hlavním motivem bude jejich osobní „well-being“. Zas něco, co na náladě rozhodně nepřidává.
Závěrem tradiční otázka. Co dalšího bychom měli během příštího týdne sledovat?
Příště se sejdeme už po amerických volbách, takže to bude bezpochyby hlavní téma nadcházejícího týdne.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
