Jistě se nechceme smát starým a nemocným lidem, nicméně nemůžeme pominout Hillary Clintonovou.O čem svědčí cirkus kolem jejího zdraví? Je její cesta do Bílého domu uzavřena? A jak vidět podezření, že její zdravotní problémy spískal Putin?
Snaha mainstreamových médií hodit vše na „zápal plic“ – a přitom vyhazovat redaktory, kteří si o jejím zdravotním stavu na základě rešerší myslí něco jiného – je hodně křečovitá, ale není nijak překvapivá. Většina amerických médií, respektive jejich majitelů a zadavatelů reklam, od začátku protežovala právě Hillary Clintonovou, a tak – přinejmenším ze setrvačnosti – nemohou rázem přestat a udělat nad ní kříž. Na druhé straně je asi třeba mít na mysli hodnoty, které naše západní společnost vyznává: Upřednostňujeme sílu, energičnost, dravost před bezmocností a chorobami. Těch se možná i štítíme, a proto pohled na Hillary, která – přinejmenším ve srovnání s nabobem a mistrem velkých gest Trumpem – životní silou zrovna nepřekypuje a už skoro rok se z nejasných důvodů vyhýbá přímé konfrontaci s médii, tedy tiskovým konferencím, může v mnoha případech změnit volební preference nebo alespoň sebrat některým jejím voličům chuť jít hlasovat. Zkrátka, Hillary se pro mnohé stává do značné míry nevolitelnou.
Ono bylo dostatečně bizarní, když se manažeři její kampaně před pár týdny rozhodli prokázat její fyzičku tím, že ji nechali v jedné TV šou otevřít sklenici okurek. A Hillary to hravě zvládla! Představte si to – kvalifikací na post v čele supervelmoci že by měla být schopnost otevřít sklenici okurek??? Neuvěřitelné. Je jasné, že se nyní v kampani Demokratické strany hledá viník, který bez ohledu na realitu rozhodl, že budou razit právě Hillary, i když museli její skutečný zdravotní stav znát. A je fakt kouzelné, že mezitím našli toho Putina, co ji otrávil společně s Trumpem. Já nevím. Když Putinovi přišijeme jednu věc, tak to může vypadat závažně. Když mu jich přišijeme pět, začíná to být strašidelné, při deseti zločinech už ale člověk začíná váhat a při stovce zločinů už se jen směje. Teda, přinejmenším my v Česku známe Cimrmana, a tak důvod k smíchu máme. Ostatní národy, které do divadla na Žižkově nechodí, to budou mít s rozpoznáváním reality mnohem těžší.
V posledních týdnech mluvíme o válce v Sýrii jakožto o procesu, kde čím dál více posilují Rusové, bůhví, jestli Američané vůbec něco dostanou a jestli budou mít na něco vliv. Tentokrát nám „do rány“ jde i Eva Filipi, naše velvyslankyně v Sýrii, která jasně říká, že ač se nám to nelíbí, rozhoduje Rusko. A dokonce i Washington Post jasně píše, že válku vyhrál Putin. O čem to svědčí? Je to už definitivní výsledek Obamy, nebo se s tím americký prezident ještě pokusí něco udělat? Co nastane v Sýrii v nejbližších týdnech?
Osobně bych vaši formulaci lehce poopravila: Už i západní média – a nejen zmíněný Washington Post – konečně přiznávají, že jsme v Sýrii prohráli. Ale neprohráli jsme jen s tím neustále skloňovaným Ruskem, ale také s jeho „šíitskou osou“, kterou tvoří také Írán, libanonský Hizballáh, částečně Irák a další síly. Pokud by je Rusko nezískalo na svou stranu – samozřejmě i za cenu mnoha kompromisů – nikdy by se neocitlo v nynější pozici „plejmejkra“. Naopak, v syrském konfliktu by se spolehlivě utopilo jako Američané v Afghánistánu nebo Iráku. A mnohé hlasy, které Rusům předpovídaly krach podobný tomu americkému právě v Iráku a jinde, zřejmě prostě vycházely z předpokladu, že nelze postupovat jinak než po americku. Tedy vnutit všem ostatním svou vůli silou, být alespoň před kamerami svých vlastních televizí za vítěze a přitom tutlat realitu.
Západní média nyní přiznávají, že na to Rusové šli jinak; opřeli se o regionální spojence, kteří jsou, pohříchu, akceschopnější než „naši“ Saúdové nebo Katařané, sdíleli s nimi přinejmenším část jejich plně legitimních cílů a zájmů a výsledek se dostavil. Média to přiznávají sice s několikaměsíčním zpožděním, ale i tak je to v pořádku. Lepší pozdě než nikdy. Přece nebudou úplně jako Rudé Právo nebo sovětská Pravda. I když... včerejší průzkum slavného Gallupu konstatuje, že se začínají podobat čím dál víc – mainstreamu v USA důvěřuje plně nebo aspoň trochu už jen necelá třetina občanů USA.
Nevím, jestli je to Obamova „poslední kapitola“ v Sýrii, ale faktem zůstává, že rusko-americká (s ohledem na realitu to opravdu není „americko-ruská“) dohoda dává Spojeným státům určitou naději na podíl na vítězství ve „válce proti terorismu“ v Sýrii. Cena za to ovšem bude nejspíš vysoká – z pohledu „do terénu“ se zdá být jisté, že výměnou Washington souhlasil se setrváním Bašára Asada v čele státu alespoň na nějakou dobu po válce, zavrhl vizi nezávislého Kurdistánu na severovýchodě Sýrie a kývl i na další velmi nepříjemné ústupky. Není náhodou, že Rusové nyní navrhují, aby se zveřejnilo plné znění dohody, což by podle nich mělo zajistit, že nikdo nebude moci nikoho obviňovat z porušování smlouvy bez znalosti věci, ale americká strana to odmítá. Člověk ani nemusí být konspirátor tělem a duší, aby pochopil, že dohoda je jeden velký ústupek Spojených států a její zveřejnění by byla velká blamáž pro prestiž „supervelmoci“. Nicméně, pokud budou USA dál mluvit přinejmenším dvěma různými hlasy, tedy ministerstva zahraničí a Pentagonu, čímž se naplnění dohody bude fakticky jen blokovat – na Al-Káidu útočit lze, ale my to v praxi dělat nebudeme a vy, Rusové, byste taky neměli – tak se vsadím, že „nějaký hacker“ onu dohodu brzy zveřejní. A bude sranda.
A co nastane v příštích týdnech? Onu rusko-americkou dohodu – jistě při znalosti jejího obsahu – podpořily vlády Sýrie, Turecka, Íránu, vedení Hizballáhu a posléze se přidal dokonce i Katar, jeden z hlavních sponzorů džihádu. Čili jediným, kdo ji může nějak aktivně – myslím tím dodávkami zbraní a peněz – hatit, zůstává „naše“ Saúdská Arábie. Takže uvidíme. Karty jsou rozdány.
Navzdory tomu, jak se píše o EU, evropské instituce se mají k světu. Je navrhována společná evropská armáda, která je kritiky označována již předem jako rozšířená německá armáda. Juncker popřel, že by EU chtěla směřovat ke Spojeným státům evropským a že by chtěl podkopávat národní stát. Blíží se summit hlav 27 vlád (již bez Británie), kde se Německo zase pokusí něco udělat s tou zatrolenou migrační krizí. No a do toho lucemburský ministr zahraničí vyhazuje z Unie Maďarsko a Juncker zdůrazňuje, že on nepije – načež během rozhovoru vypije celkem čtyři skleničky. Jak hodnotit jednotlivé body výkonu eurostruktur?
To snad ani nemá smysl hodnotit. Spousta slov, z nichž ale vznikají jen fráze, floskule a klišé, zatímco skutky nějak utíkají. Zaznívá spousta nápadů, co všechno bychom mohli, ale málokdo – možná se ale pletu – zkouší přemýšlet o tom, jak vlastně na to. Jeden hot, druhý čehý, toho vyhodíme, toho si necháme, tomuhle pohrozíme, tomuhle zaplatíme a jinému zas něco jakoby odpustíme, tyhle kvóty nechceme, tyhle regule potřebujeme… Chybí mi důkladné pojmenování a analýza problému, nebo spíš mnoha problémů, jimž čelíme, a bez tohoto prvotního kroku nelze ani přemýšlet o nějakých řešeních. A tak přicházejí na řadu slova slova a slova. Bla bla bla. Je na to smutný pohled.
Hodně mě pan Juncker pobavil, když ke vší té nemohoucnosti najednou zavelel k unijnímu podílu na řešení syrské války! Proboha! Neumíme vyřešit ekonomickou krizi, netušíme, co s migranty, nevíme, kolik států z Unie vystoupí po volbách v příštím roce, nemáme ani páru o budoucnosti eura, nevíme, jak se zbavit té nenasytné Ukrajiny a souvisejících sankcí proti Rusku, přešlapujeme kolem TTIP… a tak to všechno necháme nějak všechno vyhnít a zkusíme radši něco jiného. Třebas zrovínka tu syrskou válku, kterou za naši stranu přinejmenším Británie a Francie (a také samozřejmě střední a východní Evropa) masivními dodávkami zbraní džihádu pomáhala posledních pět let rozdmýchávat a udržovat – a „sebevražedně“ tím posilovat migrační vlnu do Evropy. Když to řeknu hodně slušně, nepřidělávejme si další starosti – někdy je fakt lepší, když ti „ajeťáci“ z Bruselu u něčeho také nejsou.
No a jestli Juncker pije? Na jeho místě – tedy v čele současné a pozlátek zbavené EU – bych byla rovnou na heroinu.
Naďa Savčenková má jasno. Stačí vyhodit Rusko ze světového bankovního systému, ukončit veškerý obchod a cenu ropy srazit na pět dolarů... A za chvíli bude po Moskvě. Má ta svérázná žena pravdu? A čím dalším se blýskl za poslední týden vývoj na Ukrajině?
Naďa, další „ajeťák“. To snad ani netřeba komentovat, protože její plány by mohly srazit na kolena nejen Moskvu, ale i Washington, celou globalizaci, vynesly by do ještě vyššího sedla Čínu a tak vůbec. Naďa je ve skutečnosti rovnou apokalyptický ajeťák.
Když jsem ale u té Číny, tak tu je jeden vcelku „veselý“ příběh. Peking ještě před svržením Janukovyče půjčil Ukrajině tři miliardy dolarů a nová, majdanovská vláda, která propadla pocitu, že je nedotknutelným miláčkem Západu, Číňanům vzkázala, že ty peníze dali Janukovyčovi, tak ať je chtějí po něm. Peking dva roky čekal, zvažovala se varianta skupování ukrajinské černozemě, ale z toho nakonec sešlo, a najednou v posledních týdnech udeřil – zabavil Ukrajincům jejich chloubu, obří dopravní letoun Antonov 225 Mrija i s dokumentací k jeho výrobě, k tomu odmítl koupit ukrajinskou pšenici, že je plná plísní a kdovíčeho ještě, a ve finále nepozval Porošenka na summit G20. O Ukrajině se tam proto jednalo bez Ukrajiny, a to přitom byli pozváni lídři třebas Čadu nebo Laosu a další asi třicítky zemí. A vzápětí odmítl ukrajinskou pšenici i Egypt, protože je s Čínou kamarád. Čili Kyjev vrávorá, dostává „lekce“ a nejen od Číňanů. Prezident Porošenko v úterý doufal, že „dá-li bůh“, dostanou ve středu, tedy včera, miliardu dolarů od Mezinárodního měnového fondu. MMF to opravdu schválil, s tím bohem si nejsem jistá.
Netušíme, zda je to „přání otcem analýzy“, nicméně ruský analytik Gleb Pavlovskij tvrdí, že pokud nedojde k vyřešení současné finanční krize, může v Rusku dojít i na státní převrat. Může? Jiné zdroje z předvolebního Ruska zase dopředu tvrdí, že Medveděv půjde od válu – dokonce už je i povoleno si z něj dělat legraci, což je nebývalé. Jaké rošády nám tedy Putin v rámci voleb asi nabídne? Co ta „skutečná“, mimosystémová opozice, která naříká, že jí Putin již dopředu volby kazí různými podlými triky? Jinak, náš spolupracovník v Rusku naznačuje, že lidé na parlamentní volby kašlou – prý stejně nic nezmění.
Bývala za studené války na Západě taková podivná politologická disciplína zvaná „kremlinologie“. To ve slovutných ústavech seděly spousty expertů hádajících, co se odehrává v hlavách sovětských vůdců. Dnes něco podobného předvádíme s hádáním, co že se to peče v hlavě severokorejského Kim Čong-una. A je to jen hádání, fakt. Nic víc. Každý, kdo v tomto směru tvrdí, že něco ví na beton, mi připadá nedůvěryhodný.
Takže, s výhradou, že netuším, co se v Kremlu odehrává, zkusím odpovědět na vaše otázky. Co se týče převratu, sáhnu po klasickém Murphyho zákonu, který praví, že když se něco může pokazit, tak se to taky pokazí. Čili proč by v Rusku nemohl nastat převrat? Nejsou to přece Marťani, ne? Na druhou stranu mi přijde divné, že ten pán argumentuje finanční krizí – ruská centrální bankéřka Elvira Nabiulina je podle Euromoney nejlepší centrální bankéřkou světa za letošní rok, vyvedla zemi z největšího průšvihu těsně po sankcích, recese je překonaná, růst sice opatrný, ale je, inflace pomalu klesá… A hlavně, pokud by měly přicházet převraty kvůli finančním krizím, Evropa by už musela být vzhůru nohama, o Spojených státech s nesplatitelným dluhem u hranice dvaceti bilionů dolarů a s půlkou obyvatel, kteří nemají ani na návštěvu pohotovosti, ani nemluvě.
Nevím, jestli je fakt nebývalé dělat si legraci z Medveděva, ale při více méně soustavném sledování ruského internetu mám pocit, že zrovna z něj si střílejí hezkých pár let. Navíc, on si o to svými výroky i gesty často fakt říká. Pro mě to tedy nic neznamená a pro Rusy tím spíš.
Skutečná „mimosystémová“ – tedy americkou ambasádou a Sorosem podporovaná – opozice sdružená v hnutí Parnas se před volbami fakticky rozpadla, protože se do jejího čela protlačili otevření antisemité, ultranacionalisté a usvědčení zloději, což přimělo část delegátů k odchodu. Za největší Putinovu „podlost“ pak považuji rozhodnutí pustit onoho antisemitu, Vjačeslava Malceva, normálně do předvolební televizní diskuse, kde oznámil, že jediným cílem je impeachment Putina. Žádné zlepšení životní úrovně, žádné zdravotnictví, školství nebo tak něco, jen pryč s Putinem. Historicky se ztrapnil. Parnas neměl podle průzkumů šanci ani na pět procent, nyní po rozkolu je odepsaný úplně, shodují se jak německý Bild, tak francouzský Le Monde Diplomatique. Vlastně mě hřeje jen vědomí, že za to zase bude moci Putin. Kremlinology teď čeká spousta mudrování nad tím, co znamená, když putinovci ve volbách získají třeba „jen“ 60 procent hlasů. Tak „malá“ podpora musí přece napovídat o jeho brzkém konci, ne?
A že běžní Rusové na parlamentní volby kašlou, protože se nic nezmění? Možná je to i pravda, ale podívejte se na nynější situaci před volbami u nás, v čase voleb parlamentních to nebude o nic jásavější. Kolik Čechů, Moravanů a Slezanů si asi tak myslí, že volby něco změní? Koneckonců, americká anarchistka – ruského původu, mimochodem – Emma Goldmanová už ve 20. letech minulého století konstatovala okřídlené „kdyby volby mohly něco změnit, zakázali by je“. Platí to pro Rusko stejně jako pro nás. I když... blížící se volby ve Francii, Itálii, Nizozemsku s vyhlídkou na exity – to bude pro EU tvrdá zkouška. Nebo spíš rovnou rána.
Kam se posouvá situace v Turecku? Je již pryč „revoluční“ doba čistek a zatýkání? Co vlastně udělaly poslední měsíce s tureckou ekonomikou? Kde jsou americké jaderné zbraně ze základny Incirlik? Co Erdoganovo volání po vydání Gülena z USA? A co ta zatrolená migrační dohoda s EU a bezvízový styk? A jak se dívat na vývoj v Rakousku, kde většinová populace vyjadřuje strach z neloajality turecké menšiny, což platí i pro Německo?
Je to zvláštní, ale čistky pořád běží – naposledy jsem zaregistrovala tisíce propuštěných „polních imámů“, tedy obdoby našich armádních kaplanů. Svým způsobem už Turecko musí být úplně vyvráceno z kloubů, ale na druhou stranu – pro nás jsou desítky tisíc „vyčištěných“ obrovská masa lidí, sedmdesátimilionový národ to nemusí možná brát až tak tragicky. Ale nevím, některé sféry života společnosti jsou zcela jistě personálně vytunelované a do funkcí budou nastupovat „noví“ lidé; něco podobného jako se u nás po listopadu na různých vysokých postech zjevily máničky… Nemyslím si ale, že by se tyto kroky nějak dotkly ekonomiky, protože turecká oligarchie ve své většině drží s Erdoganem a obnovení obchodů s Ruskem nebo jejich posílení s Čínou a s Íránem udrží ekonomiku v chodu, možná lepším než je to evropské kulhání.
Kde jsou americké jaderné zbraně? To fakt nevím. Možná pořád na Incirliku, což je nejpravděpodobnější – proč by si Turci nechali ujít nynější neopakovatelnou příležitost stát se „náhodnou“ jadernou mocností – možná jsou přestěhovány do Rumunska, ale to už by potvrdil i někdo jiný než jen jeden bulharský novinář.
Gülenovo vydání z USA nehrozí, a tak má Ankara záminku dál zhoršovat vztahy s USA, nebo lépe, dál je držet „pod krkem“. Kam až to dojde? Netroufám si odhadovat.
S migrační dohodou máme, my v EU, vcelku štěstí. Sice nevíme jistě, jestli pořád vlastně běží, ale Erdogan se nyní zakousl do invaze na sever Sýrie, kde potlačuje Kurdy, a nemá na nás myšlenky. Poslední shoda v tomto směru snad říká, že nově se o migraci bude jednat koncem roku. Máme ještě tři měsíce se v rámci EU nějak dohodnout. Při pohledu na současný stav Unie je to žalostně málo času – najít řešení, které by uspokojilo všechny, se asi nepodaří, Maďarsko bude mít za měsíc referendum, v němž migranty takřka se stoprocentní jistotou odmítne plošně… Bude za to fakt vyloučeno z EU? A pokud ano, začne se Unie rozpadat zpět na národní státy? Nebo Brusel dovolí další a další „národní výjimky“? Co z toho ve finále asi tak vyleze? Bude to napínavé období. Když si představím, co všechno ze stávajících bruselských „lídrů“ během té doby vypadne, už teď je mi mdlo.
Mimochodem, napadlo vás někdy, jak je možné, že se do čela unijních struktur ještě nikdy neprokousal nikdo normální, racionální? Žádný státník s jasnou vizí?
Ony rakouské nebo německé obavy o loajalitu tamních Turků příliš nechápu. V čem spočívá onen strach? Že se přidají k turecké armádě, až po dobytí Sýrie znovu potáhne na Vídeň? Že uspořádají pár demonstrací, na kterých vyjádří Erdoganovi podporu?
Najednou se v diskusních příspěvcích i na sociálních sítích objevilo mnoho amatérských „historiků“, kteří cítí potřebu připomínat nekulaté výročí porážky Turků u Vídně roku 1683. Vidí řadu paralel. Vidíte i vy nějaké?
Ani ne. Nemám potřebu si ono „slavné“ výročí připomínat. Zkusila jsem si pár článků na toto téma přečíst a pointy mi připadaly na současnost našroubované dost násilně. Dějiny se neopakují, svět se vyvíjí kupředu, a ne opačně, i když uznávám, že některé dějinné piruety jsou nápadně podobné. Odehrávají se ale v jiných souvislostech a v jiných podmínkách. Srovnání může být na pohled hezké, ale vypovídací hodnota pro současnost je spíš anekdotická.
Závěrem tradiční otázka. Co dalšího bychom měli během příštího týdne sledovat?
O naší rozpačité budoucnosti leccos napoví unijní summit v Bratislavě, který nic přelomového nepřinese, jen snahu našlapovat co nejopatrněji. A zajímavé bude také to, jestli se USA v Sýrii konečně „osmělí“ přestat se kamarádit s Al-Káidou a začít ji bombardovat. To je ta organizace, které v Americe celou dobu připisovali teroristické útoky z 11. září, víte?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
