Turecký prezident Erdogan se potkal s Putinem na ostře sledované schůzce v Petrohradu. Moskva podpořila Erdoganův režim po nezdařeném puči a nyní se oba lídři „usmířili“. Dojde ke zrušení sankcí, obnovení letů, obnovení dovozu tureckých potravin a obnoví se i budování plynovodu Turkish Stream. Jak schůzku Putina s Erdoganem shrnout po jednotlivých bodech?
Myslím, že rusko-turecký usmiřovací summit nabídl více „šou“ a méně hmatatelných výsledků. Je nutné brát v potaz, že se „normalizace“ vztahů, která byla slavnostně a „jako z čistého nebe“ oznámena koncem června, připravovala – přinejmenším podle tureckých médií – už od dubna, kdy spolu obě strany začaly komunikovat přes neformální kanály a třetí strany. Od té doby uplynulo už dost času na to, aby si mohli Putin s Erdoganem dostatečně vyjasnit, co od sebe navzájem chtějí a co si navzájem reálně dát mohou. Ale světu z toho všeho prozradili jen poskrovnu.
Třeba Rusko po Ankaře zcela určitě chce uzavření hranic se Sýrií a vypovězení všech kavkazských džihádistů, co jich jen v Turecku je, čímž myslím „vypovězení“ do rukou ruských tajných služeb. K tomu mu navíc určitě záleží na průchodnosti Bosporu a Dardanel, ale to se dnes jeví spíš jako teoretický problém, protože Turecko průplavy neuzavíralo ani v době největšího nepřátelství. Pak je tu samozřejmě i problém s plánem NATO na trvalou vojenskou přítomnost v Černém moři, ale to kromě Turecka odmítá i Bulharsko, takže je to pro Moskvu také spíš jen teoretický problém, byť, přiznejme si, hlas Turecka má v rámci NATO přece jen větší váhu než ten bulharský.
Mnohem horší situace je s požadavky Turecka. Na jedné straně by chtělo do Ruska obnovit export zeleniny a ovoce, protože ruské embargo už turecké farmáře obralo o miliardu dolarů. Jenže polovina Rusů sbližování s Tureckem obecně odmítá a návrat turecké produkce by navíc uškodil místním producentům, kteří v rámci sankcí pookřáli a mnohým z nich se aktuálně velmi daří. Takže otazník.
Ankara by rovněž chtěla návrat ruských turistů, protože turecké pláže zejí prázdnotou a o práci přicházejí stovky tisíc lidí. Současně ale není nejspíš s to zajistit zahraničním hostům bezpečnost před teroristy, takže zase problém.
V politické rovině Ankara sice mluví o sblížení názorů s Ruskem na syrskou válku, ale dál trvá na formulce „Asad musí padnout“. Není příliš jasné, do jaké míry to myslí vážně, nebo zda je to jen snaha „uklidnit“ třeba jestřáby v armádě nebo Al-Káidu a další spřátelené džihádisty, protože válku proti Kurdům, Daeši a případně nově i proti Al-Káidě v Sýrii, která by Ankaru obvinila ze zrady, by Erdogan už opravdu nemusel ustát. Tím spíše v době, kdy se na domácí scéně dál chová nervózně, jako kdyby všechna nebezpečí vyplývající z nedávného pokusu o puč ještě nebyla „vyřešena“. Namísto jasných proklamací o Sýrii, která by Putinovi udělala radost, tak Erdogan ve finále vlastně jen přiznal, že když jeho letectvo loni v listopadu sestřelilo ruskou stíhačku, nestalo se tak kvůli narušení vzdušného prostoru nad Tureckem – nyní totiž mluví o „události nad syrským územím“. A z toho mimochodem nutně plynou další otázky: Proč tedy Turci sestřelili ruskou stíhačku nad Sýrií? Pokud dnes tvrdí, že to provedli piloti z řad gülenistů, aby zpřetrhali vztahy Ankary s Ruskem, tak proč se k sestřelu Ankara tak hrdě hlásila? Opravdu Erdogan neměl armádu pod kontrolou do té míry, že tehdy musel hrát podle toho, jak vojáci pískají? A lze jen tím vysvětlit ty současné mohutné čistky? Odpovědi neznám, ale je zřejmé, že mnohé události z posledního roku teprve čekají na plné objasnění.
Zkrátka, Putin s Erdoganem se v Petrohradu sešli, možná něco i domluvili, ale to, co se až dosud dostalo na veřejnost, je jen jakási nezáživná šeď. Podle mediálních výstupů vzato není ani moc jasné, proč se vlastně scházeli, neboť si vše mohli v případě potřeby sdělit třeba po telefonu. Současně ale platí, že Rusko i Turecko nepostupují v zajetí nějakých ideologií a chovají se do značné míry pragmaticky, takže se skutečné výsledky summitu už zanedlouho třeba zhmotní. Zatím ale vládne mlha.
CELÝ SERIÁL PL.CZ OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ
Co v závěrech schůzky vidět do budoucna i ve vztahu k nám, k EU?
To je už zcela jiný úhel pohledu! S trochou nadsázky lze totiž říci, že Erdogan jel do Petrohradu hlavně kvůli Západu. Už jen fakt, že si za první zahraniční cestu po potlačení puče vybral právě Rusko, byl jasný vzkaz do Washingtonu, Berlína a Bruselu. Stejně jako těmto mocenským centrům byla adresována většina Erdoganových prohlášení z posledních dnů, v nichž vychvaloval Putinovy osobní vlastnosti a schopnosti, ruskou principiálnost, snahu povýšit vzájemné vztahy na úroveň vyšší než kdy dřív… Každým slovem a gestem nám vzkazoval cosi jako „Podívejte, nejsem na vás nijak závislý“ a „Zkuste si spočítat, co z toho plyne.“
Faktem ale je, že jedna z mála uchopitelných sfér, o nichž se v Petrohradu jednalo – obnovení plynového projektu Turkish Stream – už dokázala v EU vyvolat lehký chaos. Bulharsko, které několikrát pod tlakem z Bruselu zrušilo svůj souhlas s konkurenčním South Streamem, se při pohledu na Turky s plynem najednou Rusku horečně hlásí, protože mu jinak hrozí, že za pár let prostě přestane svítit a topit. V Bruselu se takovému stavu, myslím, říká „posílení energetické nezávislosti na Rusku“. K ruskému plynu je ochotné se připojit i Řecko, a tak tu máme další tři státy z NATO, přičemž dva jsou i v EU, které přestávají držet basu.
Psali jsme:
Vedení EU se mezitím dál nekoncepčně motá v kruhu a přemýšlí o tom, jak se postavit k migrační dohodě s Tureckem. Ukázkovou míru bezradnosti aktuálně nabídly Německo a Rakousko, jejichž ministři obrany Erdoganovy popřevratové čistky přirovnali k požáru Říšského sněmu, čímž tureckého prezidenta fakticky přirovnali k Hitlerovi. Je samozřejmě bizarní, když se státy v rámci „demokratické“ NATO pomlouvají zrovna takhle – z našeho pohledu se tak v Petrohradu sešli hned dva Hitleři, což je fakt síla – ale problematické už je jen ono samotné přirovnání. Nejenže se tím nebezpečně devalvuje historie, ale třeba aforistický „Godwinův zákon“ o internetových diskusích podle Wikipedie říká, že jakmile se takové srovnání v diskusi objeví, příslušné diskusní vlákno skončilo a autor tohoto porovnání dotyčnou debatu prohrál. Čili když nemáme co říci, raději mlčme a neztrapňujme se.
Nakolik se mohou naplnit černé scénáře některých analytiků a unijních politiků, kteří se ještě před schůzkou děsili toho, že vznikne nové silné spojenectví, nový tandem, a člen NATO Turecko bude stát po boku „nenáviděného“ Putina?
Turecký ministr zahraničí opravdu prohlásil, že Ankara „popřemýšlí o vystoupení z NATO“, pokud jí Aliance nezajistí potřebnou podporu. Ale co to v praxi znamená? Turecko chce po USA vydání Erdoganova arcinepřítele Fethullaha Gülena a po Západu obecně zpřetrhání veškerých vazeb s gülenistickým hnutím Hizmet. A to může být problém, protože na jeho výplatnicích je bezpočet západních politiků, kteří si svůj penězovod jen tak vzít nenechají. Znamená to ale, že Turecko ve finále vystoupí z NATO? Podle mého ne. Tak daleko zacházet nemá Ankara zapotřebí (přinejmenším dnes), a tak lze i slova o možném vystoupení z NATO brát jen jako další provokativní vzkaz podrážděných Turků do bruselského štábu. Otázkou ale je, co bude třeba za pět deset let a jak se bude vyvíjet kooperace v Eurasii a jestli tou dobou bude mít ještě EU a NATO vůbec nějakou jiskru v oku...
Problém je ale podle mého jinde. Z hlediska udržení zbytků vážnosti Aliance je přece už jen spojenectví Turecka s Ruskem hodně „přes čáru“, ale většina západních politiků přitom jen „vyjadřuje zděšení“ nebo „závažné obavy“. Nevědí, co jiného si mají počít, tím spíš ve složitém systému, kdy příkazy přicházejí odkudsi z nebeských výšin kdesi za Atlantikem. A odtud očividně žádný „návod k dalšímu postupu“ ještě nedorazil. Čekají tedy – jsou ve spolku s „Hitlerem“ a jen se modlí, aby zůstal „náš“ a nešel s tím druhým „Hitlerem“, co náš není; ale kdyby se ten druhý poddal a šel s námi, tak budeme taky rádi, že ho máme. Principiální až na půdu. Trapné až k uzoufání.
Doufali jsme, že dlouholetým opakováním různých manter dosáhneme jejich proměny v axiomy, a jakmile se ukáže, že se při kontaktu s realitou rozsypou jako domeček z karet, naši politici bezradně pobíhají v kruhu a poplašeně kvokají… Mluvím o naprostém rozvalu hodnot, kterých by si člověk mohl vážit, akceschopnosti nebo alespoň základního citu pro realitu. A to platí pro NATO i EU. Proč někdo nevstane a neřekne jasně a nahlas, že o takového islamistického a autoritářského člena prostě nemáme zájem? Jistě, utrpěla by tím geopolitika, ale třeba je to už jen argument ze setrvačnosti. Třeba je načase začít vnímat, že svět nezůstal kdesi „štronzo“ před čtvrtstoletím, ale že se dost rychle mění. Třeba je opravdu načase začít na Turecko nahlížet spíš jako na blízkovýchodní stát než jako na uchazeče o členství v EU se vším tím balastem. Nevím, ale tvářit se, že mít Turecko v NATO je menší zlo, než kdyby stálo stranou, je jen zoufalým argumentem pro udržení současného stavu, který je ale sám od sebe neudržitelný…
Mimochodem, není snad dostatečně bizarní, že turecký admirál požádal o azyl v USA, tedy že vysoký důstojník z jednoho členského státu NATO žádá o ochranu v jiném? Co to asi tak o Alianci a její soudržnosti vypovídá? A co to vypovídá o její smysluplnosti?
Psali jsme:
Přes všechny dohody a obnovení přátelství existuje řada bodů, mnohdy zásadních, kde se Rusko s Tureckem nemůže shodnout. Wall Street Journal dokonce citoval svůj zdroj z EU, který tvrdí, že v dlouhodobém horizontu se jejich zájmy neshodují absolutně. Samozřejmě jde o Sýrii, ale i další věci. Jaká je podle vás skutečnost? A kam až budou obě strany schopné a ochotné ustoupit?
Jak už jsem řekla, myslím si, že Putin i Erdogan jsou pragmatici a nežijí v černobílém válečnickém světě typu definovaného slavným Bushovým „Buď jsi s námi, nebo proti nám“. Aktuálně je spojuje nedůvěra k Západu a jeho politice, ekonomické vyhlídky a společný zájem na potlačení Daeše a dalších teroristických skupin. Erdogan si je nechal přerůst přes hlavu, Putin nechce, aby se na Kavkaz vrátili čečenští a jiní bojovníci Daeše, a potud si budou nejspíš rozumět, tím spíš, že pro Západ džihád není prioritně hrozba, jako spíš jen nástroj k prosazování krátkodobých – a krátkozrakých – politických cílů. Pokud si přitom oba vyhoví i v Sýrii nebo v energetice, není důvod, aby přinejmenším pro příštích několik let nespolupracovali. Turecko ale tři čtvrtiny svého obchodu realizuje s Evropou a aktuální sbližování s Ruskem na tom nic změnit nemůže.
Přitom bych ale nijak nezveličovala význam zmíněných „absolutních neshod v dlouhodobých horizontech“, protože je to sice dobře znějící, ale fakticky nic neříkající formulace. Tím spíše v době, kdy ani nevíme, jak bude za dva tři roky vypadat Evropská unie, bych se o výhledové styčné body mezi Ruskem a Tureckem příliš nestarala.
Jaká je situace na bojištích v Sýrii? Před týdnem jste upozorňovala, že Damašek, Moskva a další mají jen půlrok na vyřešení války, protože v případě nástupu Clintonové do Bílého domu může přijít razantní zásah z USA.
Uplynulý týden přinesl zásadní zvrat ve vývoji. Ukazuje se totiž, že se USA s Ruskem dohodly na tom, že dělící čára jejich vlivu v Sýrii nepovede podél toku Eufratu, jak platilo až dosud, ale nově projde přímo Aleppem, před válkou nejlidnatějším městem Sýrie. Vládní armáda spolu se svými spojenci a s podporou ruských náletů před pár týdny obklíčila východní čtvrtě, které ovládá džihád. Zdálo se být jen otázkou času, kdy oblast „vyčistí“ a připojí i tuto čtvrť s asi 40 tisíci obyvateli, které si džihád drží jako živé štíty a nevypouští je humanitárními koridory do bezpečí, k asi milionu obyvatel města pod vládní kontrolou, ale pak se vše změnilo. Rusové přestali bombardovat, protože – slovy komentářů v ruských médiích – by osvobození obklíčených a džihádem stále ovládaných východních čtvrtí města sice přineslo vojenské vítězství, ale současně by zničilo možnost rozdělit se o řešení války s USA. Do budoucna by prý totiž z ruského pohledu osvobození Aleppa a likvidace jejich džihádistů Spojeným státům – i s ohledem na to, že svou válku v Sýrii avizovala už i Hillary Clintonová – nabídlo jen další argument k pokračování syrské války. Ze Sýrie by se tak stal ruský Vietnam a celý region by jen propadal do dalšího chaosu a nestability.
A zatímco ruské letectvo prudce omezilo své nálety, na pomoc džihádu v Aleppu z jihu vyrazilo na 10 tisíc džihádistů v čele s Al-Káidou. Cestu razily oddíly čínských Ujgurů, jimž se podařilo prolomit vládní blokádu džihádistických čtvrtí; a vládní armáda díky posilám od Hizballáhu a iráckých šíitů další jejich postup zastavila. Je ironií, že právě přežití džihádu podmiňuje to, že stále ještě zůstává prostor pro jednání Moskvy s Washingtonem. A dokud jednání trvají, ani Rusko, ani USA nebudou chtít rozhodnout situaci kolem Aleppa vojensky, tvrdí třeba izraelský zpravodajský portál Debka. Čili boje kolem města se budou přelévat ve prospěch jedné či druhé strany a lidé budou dál umírat, dokud se mocní nedohodnou… No, jupí.
Osobně mě ale pobavilo americké ministerstvo zahraničí, které hájí svou pokračující podporu džihádistům v Aleppu opravdu důsledně. Není to tak dlouho, co skupina Núr Ad Dín Zanakí na YouTube vyvěsila video, na němž její ozbrojenci podřezávají krk a nakonec i celou hlavu asi desetiletému Palestinci a rozjařeně přitom hulákají, že jsou „horší než Daeš“. A Washington nyní tvrdí, že „jeden takový incident z vás teroristickou skupinu hned nedělá“. V souvislosti s naší evropskou urputnou snahou vydávat za teroristu každého duševně chorého, který někoho napadne se sekyrou a huláká přitom Alláhu Akbar, je to zajímavý názor. A americký expert náš vzor, ne? Nechci vidět, kam s těmito přístupy dojdeme.
Kampaň před americkými prezidentskými volbami opět přiostřila. Proti Trumpovi začali vystupovat bezpečnostní experti Republikánské strany, navíc se objevil třetí „nezávislý“ kandidát, který může Trumpovi ubrat hlasy… Lze nyní, zhruba tři měsíce před volbami odhadovat, co rozhodne o tom, zda bude v Bílém domě nocovat jeden prezident nebo dva?
Co rozhodne o vítězi? Jak to myslíte? Vítěz je přece jasně daný, vyhraje Hillary Clintonová. To přece nejsou volby v pravém slova smyslu, spíš jen řízená změna paradigmatu. WikiLeaks nyní konstatují, že padlo rozhodnutí házet všechny další skandály kolem její zkorumpovanosti na Rusko stejně jako v případě hacknutých e-mailů Demokratické strany, čímž se – při míře namočenosti paní Clintonové a jejího muže ve všech možných finančních bahnech – opravdu přibližuje možnost, že americké „volby“ nakonec skončí jako souboj Hillary proti Putinovi…
A to bude souboj na ostří nože. Jeden americký novinář tuhle cynicky sestavil seznam všech politiků, které Putin podle západních médií tajně řídí a ovládá. Namátkou: má v kapse Donalda Trumpa, americkou zelenou Jill Steinovou, britského labouristu Corbyna (a celou kampaň kolem Brexitu), německé sociální demokraty v čele se Steinmeierem, řeckou krajní levici i pravici, francouzskou Le Penovou, českého Zemana, maďarskou vládu v čele s Orbánem a s ním i nácky z Jobbiku, italského premiéra Renziho, pravici v Rakousku v čele s Hoferem, vlastně všechny krajně pravicové strany v Evropě a všechny krajně levicové strany tamtéž, celé WikiLeaks i s Assangem, nedávno ovládl i amerického ministra zahraničí Johna Kerryho a nového britského šéfdiplomata Johnsona… A k tomu je Putinovým agentem každý, kdo nesouhlasí s americkou zahraniční politikou, s politikou NATO a západními vojenskými agresemi. A taky každý, komu by ten seznam Putinových agentů snad připadal k smíchu…
Takže si jen zkuste představit, proti jaké síle ta chudinka Hillary stojí!
Závěrem tradiční otázka. Co dalšího bychom měli během příštího týdne sledovat?
Třeba to, jestli v „řídících kruzích“ v rámci EU – nebo na Západě obecně – alespoň neprobleskne paprsek racionality. Je fakt nejvyšší čas.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Radim Panenka
