Zbořil: Válka? Dějí se věci, o nichž nám neříkají. Ale připravují nás

08.07.2024 13:24 | Rozhovor

ROZJEZD ZDEŇKA ZBOŘILA V posledních dnech se v globálních rozměrech děje něco, o čem nejsme dobře informováni, odpovídá Zdeněk Zbořil na úvahu o blížící se válce v Evropě. Všímá si, že kromě záběrů válek jsme zásobováni záběry přírodních katastrof a podobných věcí. „Není to nic jiného, než globální amok anebo příprava na jeho umělé vyvolání perverzními dehumanizujícími satanskými metodami. Že mezi ně patří obrazové zpravodajství z neznámých zničených měst, mrtví na ulicích, bombardovaná místa někde, kde nevíme, že existují lidská obydlí, to všechno je jen příprava, aby nějaký nový ,Velký bratr' mohl zmáčknout pověstný červený knoflík,“ řekl Zbořil ParlamentnímListům.cz.

Zbořil: Válka? Dějí se věci, o nichž nám neříkají. Ale připravují nás
Foto: Hans Štembera
Popisek: Zdeněk Zbořil

Volby ve Francii dopadly šokem: Uspěla sjednocená levice, ve které se mísí sociální demokraté, komunisté i zelení. Tvrdé zdanění bohatých, znárodnění, podpora Green Dealu, ale i nechuť k NATO a k USA a podpora migrace. Nad očekávání dopadl Macron. Ten s levicí dá dohromady většinu, nicméně co s takovouto výbušnou směskou dokáže?

Ve Francii, ale i v jiných evropských zemích, nás opakovaně ovládají žurnalistické stereotypy pravice, levice, střed. Jimi si usnadňujeme pojmenovávat mobilitu voličů, kteří se hlásí k různým názorovým proudům a zájmovým skupinám. Mají často politické programy, které jsou nekompatibilní, hodnotově nesouměřitelné, někdy dokonce vůči sobě ideologicky nepřátelské. Nejsou to jen zelení, kteří by tvořili ucelený proud obdobných názorů a představ o sociálním uspořádání a globálních rozměrech ochrany klimatu, životního prostředí a toho, co dnes velká část Evropy označuje dnes už hanlivých slovním spojením Green Deal. Podobné je to s nejméně sto, sto padesát let trvajícím, někdy krví zaplaceným, nepřátelstvím mezi komunisty a sociální demokracií. Jen jsou mezi nimi různobarevné skupiny od starodávných trockistů a světových revolucionářů, po různé skupiny anarchistů a zapomenutých anarchosyndikalistů, přes tradičně oportunistické sociální demokraty. A patří sem také podivné strany na jedno použití, jako jsou u nás už dlouho zdiskreditování Piráti a militantní kritici establishmentu.

Nevyzpytatelnou skupinou je ve Francii neopominutelná a pauperizovaná část společnosti, které se v minulosti říkalo proletariát, nemajetní, jejichž jediným bohatstvím jsou jen jejich děti a nadějí státní podpora. Pokud to někomu připomíná předrevoluční situace, které jsou velkým historickým bohatstvím původní francouzské nebo v posledních letech importované společnosti většinou z bývalých francouzských kolonií, není daleko od aktuální reality. Nemusíme připomínat Velkou francouzskou revoluci a dva velké a nešťastné Ludvíky XV. a XVI., ale jako vzor a reminiscence Velké krize nám mohou posloužit. Emmanuel Macron nebo Jean-Luc Mélanchon jistě nejsou něco jako hrabě Mirabeau a pokračovatelé jeho vášnivě propagovaných změn monarchie, ale vzpomínka na revoluční proměnu francouzské společnosti a státních institucí je dodnes nezapomenutelná. To, co je možné z francouzských dodnes viditelných revolučních změn nacházet v současném předrevolučním francouzském chaosu, je několik konstant, které jsou trvalejšími hodnotami než cokoliv jiného. Prastarý bonmot, který rád používal do Francie zamilovaný a komunisty proklínaný Václav Černý, upozorňuje, že ve Francii je srdce na levé straně a barvy rudé. Ale kapsa je vždy napravo.

Myslím si, že i takto jednoduchou a starobylou myšlenku si dnes můžeme připomenout, i když už zase hoří zapálené pneumatiky uprostřed Paříže. Nemusíme ani propadat beznaději a představě, že ve francouzské politice existují jen dvě strany jedné mince. A vědět, že je to v této velké a různorodé zemi mnohem složitější. Jedna demise předsedy vlády je sice vážným upozorněním, ale Emmanuel Macron je složitá osobnost a jeho odborné zázemí a vše, co je za oponou jeho tyátru tak nečitelné, znamená, že není natolik dezintegrovaný, aby se nedokázal vyrovnat s triky francouzského politického zákulisí a s komunismem Jean-Luc Mélanchona.

Strana Marine Le Penové zaostala za očekáváním a vládnout téměř jistě nebude. Nicméně deník Spectator otiskl v minulých dnech úvahu: Le Penová bude ráda, že nepostaví vládu, protože Macron a francouzští byrokraté by je k ničemu nepustili. Naopak, levice s Macronem rozjede takovou politiku, která Francouze opravdu naštve a Le Penová coby opozice bude za tři roky mít výbornou pozici před prezidentskými volbami. Co Vy na to?

Pokud nedojde k něčemu podobnému v celé Evropské unii, jejíž významným členem je i Francouzská republika, nemusí ani tento odhad Spectatoru být v blízké, natož pak vzdálené budoucnosti skutečností. Stoupenci Marine Le Pen, její stoupenci a její rodina příliš dlouho opakovali zdánlivě srozumitelné a jednoduché teze, které reagovaly na francouzské „národní“ problémy a vztahy k EU. Francouzský patriotismus a její monotónní kritika vše-francouzských nepravostí, ať už jde o migraci, sociální začlenění nových příchozích do Francie a celé Evropy, tradiční konflikty s agrární politikou Evropské unie, k tomu všemu chyběly v posledních letech nové inspirace a nové osobnosti. To je obvykle typický a nepřiznaný problém protestních politických stran, které se domnívají, že jen radikální opozice je populární, nikoliv populistická. A také, že hledání vztahu k vládnoucím politickým skupinám neznamená jen zaujímání negativních postojů a pronášení hyperkritických výroků, kterými reagují na třeba i arogantní rozhodnutí vládních stran. Nejde o nalezení všeobecného konsensu, ale o snahu hledat optimální dohodu. Už Erasmus Rotterdamský tvrdil ve své práci O výchově křesťanského vladaře ze začátku 16. století, že i státní rozpočet se nedá hodnotit jako ideálně malý nebo velký, ale jako optimální, který vznikne dohodou, až po kritické debatě v kuloárech Generálních stavů. Totální nesouhlas se dá i v naší době vyjádřit nepřítomností při jednání často mnohem jednoznačněji, než nekonečné verbální exhibice, v nichž se ztrácí smysl a účel ujednání. Poučení o smyslu parlamentarismu ze země s jeho tak dlouholetou tradicí, nebo dokonce jeho kultivace v prostředí Evropského parlamentu, by mohlo být pravděpodobnější než proroctví toho, co bude, nebo co by mohlo být za ty nekonečné tři roky.

Voliči v Británii pro změnu vypráskali britské konzervativce. Naštvali a zklamali je vlastně ve všem. Je to varování pro Petra Fialu?

Sledoval jsem i britské volby, zejména proto, že jejich většinový systém je v Evropě ojedinělý a předpokládá velkou parlamentní tradici zcela odlišného typu než ve Francii. A mimo jiné i proto, že Andrej Babiš již několikrát mluvil o zavedení něčeho podobného u nás. Předpokládá to, samozřejmě, tradici a kulturu, která je nám vzdálená, a která by změnila povahu politických stran ve prospěch jejich nečitelných frakcí uvnitř malého počtu velkých politických stran. Pozoruhodným jevem posledních britských voleb bylo, že nejen konzervativní strana prohrála až ostudným rozdílem, ale že ztratila více než osmdesát bývalých členů vysokých vládních úřadů, kteří se nedostali do parlamentních lavic. Není to žádné překvapení pro toho, kdo viděl a slyšel mluvit premiéra Borise Johnsona, Theresu May a nešťastnou několikadenní Liz Truss. Ten nemohl nevědět, že starobylí Toryové, jak se říká na ostrovech, už jenom šlapou vodu. Nastupující premiér modernější Strany práce (Labour Party) Keir Starmer oznámil „změnu“, což není nic mezi evropskými stranickými šejdíři a korteši nového, ale on zaujal tím, že s touto změnou chce začít u své Labour party. Následovalo prohlášení odstupujícího premiéra a nově zvoleného předsedy vlády o spolupráci mezi oběma stranami ve prospěch Velké Británie. To by mohlo být nikoliv varováním, ale poučením pro Petra Fialu a jeho spolustraníky ve zbrani, jak se dělá politika. Patří k tomu i vyjadřování, nikoliv vulgární jazyk našich politiků a političek, o jejich přátelích nemluvě. Možná by se měl Petr Fiala pohlédnout po svém okolí, jaké se tam vedou řeči, a ačkoliv se tato výtka netýká právě jeho, snad by jim mohl jako historik připomenout, kdo varoval českou politiku před dvěma obcemi – kocourkovem a hulvátovem. I to by se mohlo někdy stát důvodem jeho zapuzení z úřadu, na kterém mu stále tak záleží.

Viktor Orbán přijel do Moskvy a mluvil s Putinem. Z titulu premiéra předsednické země EU. Sám řekl, že z EU čekal zlé reakce, a ty nakonec i přišly. Označil se však za „muže míru“ a řekl, že za Putinem musel jet. Stálo to za to? Je to jen „propagační provokace“?

Ty zlé reakce přicházejí ze strany všech, o kterých víme, že dnes už dlouho o „zmražené vztahy“ s Ruskou federací, anebo alespoň o vyvlastnění nebo znárodnění majetků občanů RF  u nás usilují. Český ministr zahraničních věcí už dávno neříká, že by „Rus měl dostat na budku“ a dokonce se občas zmíní o jednáních mezi znepřátelenými stranami. Ale jak reagovat na dopravu válečného materiálu po sibiřské magistrále, vyslání „vojenských odborníků“ z KLDR a ČLR do Běloruska a Ruska (a kdo vlastně ví ještě kam jinam) je sice tajné, podobně jako „instruktoři“ z NATO, na které se odcházející Jens Stoltenberg už tolik nezlobí jako na Orbána Viktora. Toho asi stále ze zvyku a poevropsku nazývá Viktorem Orbánem.

Symbol této návštěvy v Kyjevě a v Moskvě, právě na začátku maďarského předsednictví v Evropské unii, je jasný. Když ne nic jiného, znamená to, že tato mise ve dnech hroutící se autority amerického prezidenta, má podporu z míst, na která ani reprezentanti chřadnoucí EU nedosáhnou. „Mužem míru“ chce být dnes kdekdo, ale této cti, za kterou se platí nenávistí, se nedostane každému, dokonce ani ne dámám, které dnes opouštějí stará nebo se ucházejí o nová obročí v Bruselu.

Mimochodem, srbský prezident Aleksandar Vučič má starost o to, že velký evropský konflikt může přijít i během několika málo měsíců. Sdílíte tento strach?

Bohužel ano, i když se mi zdá, že v posledních dnech se v globálních rozměrech děje něco, o čem nejsme dobře informováni. V celém světě je tolik znepřátelených dobře vyzbrojených skupin osob, někdy dokonce jen špatně placených žoldnéřů, že to připomíná poslední léta války třicetileté. Ale i ta skončila Vestfálským mírem a mrtví z válčených polí a oběti epidemií se začaly počítat stejně rychle, jako se nekalými způsoby nabývaly majetky po vyhnaných a zemřelých. Srbský prezident si už jednu válku s NATO zažil, proto ví, že se k jejímu vyhlášení přihlásil i dnes odcházející prezident Joe Biden, pokud jeho interview vysílané na celém světě nebylo jedním z jeho stařeckých omylů. Jeho slova by mohli potvrdit čeští hrdinové ze dnů bombardování Bělehradu, kteří by ke slovům a varováním prezidenta Vučiče mohli něco dodat ze svých dosud stále ještě utajovaných příběhů.

U příležitosti svátku Cyrila a Metoděje v projevu podpořil Orbána i slovenský premiér Robert Fico. Ten zároveň spojil dnešní Slovensko s Velkomoravskou říší a s nitranským biskupstvím, tedy se subjekty z 9. století – Slováci jsou pro něj potomci těch, kteří z Východu – ano, z Východu – přijali křesťanskou moudrost. Je tato symbolika dnes politicky relevantní? A má reálný základ?  

Slyšel jsem projev Roberta Fica celý a skutečně mne zaujal tím, že poukázal na jiné symboly státní existence než jsme byli po léta zvyklí. Nekladl v něm důraz na zmínky o českém knížectví a „českém“ spojení s Velkou Moravou. Z hlediska tohoto faktu to byl projev řekněme „státotvorný“, podobně jako zmínky o Velké Moravě, se kterými česká historiografie pracuje nejméně dvě, tři století. Dokonce máme i dnes potíže, hned v preambuli Ústavy České republiky, kde se sice hlásíme k historii české státnosti v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ale protože část této Preambule ústavy ČR psal osobně Václav Havel (podle komentáře prof. Čermáka a Cepla) rozumíme i tomu, proč se zde nemluví o Slovensku. Ale jen na jednom místě o české a československé státnosti.

Robert Fico zřejmě záměně spojuje dnešní Slovensko s Velkou Moravou a nečiní tak nic jiného, než Václav Havel. To, že máme potíže nazývat Českou republiku jedním slovem, jako umějí Slováci, není omylem Roberta Fica, ale českých historiků a překladatelů názvu státu do evropských jazyků. Když si Helmuth Kohl kdysi na Pražském Hradě spletl jméno Čečenia, asi to nebyl jen jeho omyl. Jen si ještě ze školy pamatoval sudeťácko-nacistické Tschechien a zlobit se na něho proto nemusíme.

Pakliže mluvíme o Ficovi. Projev přednesl po svém zranění vestoje, byť mírně slabším hlasem. Řekl též, že když po výhře ve volbách mocensky nezasáhli proti bývalé garnituře a nemstili se, brala to dnešní opozice jako slabost. Probudil atentátník Cintula ve Ficovi jakési „zvíře“? Změnilo se v něm něco v době, kdy ho „opoziční“ atentátník málem zabil?

Bylo to první veřejné vystoupení Roberta Fica po pokusu zavraždit ho, i když tomu dnes říkáme trochu zjemněle, že šlo jen o teroristický útok. Měl na svůj projev jen čtvrt hodiny a jistě si stačil přečíst alespoň část toho, co se o něm napsalo a řeklo v souvislosti s atentátem v České republice. Pomineme-li pokrytectví, kterým čeští politici a mnozí občané reagovali na částí Čechů a Slováků tolerovaný čin pana Cintuly, nemohl jistě přehlédnout vulgarismy, kterými jej častovali v českých médiích nebezpeční hlupáci. Zejména ti, kteří nepochopili, že třeba jen opakováním slov Milana Kňažka a Magdy Vášáryové, nemluvě o mnohých neznámých, vybízejí k napodobování činu, který má být podle nich pomstychtivý.

Nevím, zda se Robert Fico jako politik nějak změnil, v tom TV přenosu vypadal naopak jako integrovaná osobnost, která se snaží překonat hoře z nenávisti, která ho v dnešní době pronásleduje. Přál bych mu, aby se mu to podařilo a aby naopak získal ještě více přátel, kteří mu budou pomáhat. Žít mezi těmi, kteří lžou a nenávidí není snadné, a známe případy, nejen z dějin česko-slovenské vzájemnosti, na které se nám na ně nedaří snadno zapomenout.

Americký prezident Biden jasně řekl, že do voleb jde a že ho od toho odradí jen „všemohoucí Bůh“. Na rady části Demokratické strany tedy kašle. Je případné, že ho někteří naši čtenáři srovnávají s Leonidem Iljičem Brežněvem, případně dokonce i s Konstantinem Ustinovičem Černěnkem?

Jsem pamětníkem žertování o sovětské gerontokracii, a proto jsem se podíval kolik bylo let odcházejícím politikům v Sovětské svazu. Vámi vzpomínaný Černěnko zemřel jako třiasedmdesátiletý,  Brežněvovi bylo 78, Kosyginovi 76, Andropovovi 70. Dokonce i J. V. Stalin byl pětasedmdesátiletý, N. S. Chruščov sedmdesátiletý. Všichni tito lidé byli mladší než oba američtí prezidenti, kteří se v těchto dnech chystají vládnout ve Spojených státech. Předpokládejme jen, že byli stejně tvrdohlaví jako oba američtí guys. Snad se ve Spojených státech o staré lidi jinak pečuje, ale u nás doma by měli potíže získat lékařský doporučení k řízení automobilu. Zejména, kdyby měli potíže se sluchem, zrakem a periferním viděním.

Všichni, kteří se pohybují poblíž této hranice dožívání, nám jistě potvrdí, že zdravotní stav se mění skoro každým dnem. A pokračujícímu stárnutí, neřku-li demenci a dalším nezastavitelným chátráním a kornatěním, se bráníme sice každý jinak, ale málokdo úspěšně. Poslední smutné dny Ronalda Reagana nám budiž vzpomínkou, že i pomalé odcházení může být důstojné. Snaha Bidenovy rodiny, jeho paní a syna, jsou nám pochopitelné, ale nepochopitelná je nám míra utrpení, kterému je pan prezident vystaven.

My jsme už řešili Francii, kde hrozí politické násilí v ulicích. I v Americe je to před výbuchem – buď prohraje Trump a jeho fanoušci vyrazí do ulic, nebo vyhraje Trump a do ulic půjde radikální levice. Má Amerika vlastně naději, že zůstane alespoň přibližně v klidu?

To je otázka, na kterou by měl odpovídat nezaujatý vizionář. Svět je zavalený zprávami o hrůzách válek a lidí umírajících ze zvůle těch nejbohatších a nejmocnějších. Když se neválčí, dodávají se alespoň zprávy o tornádu někde v Karibiku, požárech v Kalifornii, záplavách v Indii a seismickém neklidu na Islandu nebo v Indonésii. A když není po ruce nic jiného, prší a rozvodňují se potoky i u nás na Moravě.

Dnes už víme, že to všechno je výchova a příprava na boje, války a střetávání se všech proti všem. Není to nic jiného, než globální amok anebo příprava na jeho umělé vyvolání perverzními dehumanizujícími satanskými metodami. Že mezi ně patří obrazové zpravodajství z neznámých zničených měst, mrtví na ulicích, bombardovaná místa někde, kde nevíme, že existují lidská obydlí, to všechno je jen příprava, aby nějaký nový „Velký bratr“ mohl zmáčknout pověstný červený knoflík. Samozřejmě, když se mu ho podaří najít.

Jeden můj starší známý v Jižní Karolině mi vyprávěl, že jeho kolega na univerzitě kope na zahradě kryt nebo tunel. Když jsem mu říkal, že je to blbost, protože před nukleární válku ho to nezachrání, divil se, jak mohu být tak nevzdělaný. Ten kryt se zásobami na několik měsíců si nedělal kvůli zbraním hromadného ničení, ale na obranu před vzbouřenými zbídačenými zuřivci, kteří si pro něho přijdou. To se stalo před více než deseti lety, dávno před Bidenem, Trumpem, Obamou a Bushem. Ani dnes se mi nezdá, že je situace jiná, klidnější, ale třeba jsem jen ovlivněný nějakým ex-plukovníkem, který právě zakládá strategii toho, co si smím a nesmím zapamatovat.

Tento článek je staršího data a je dostupný pouze pro předplatitele. Předplatné můžete vyzkoušet zdarma, nebo zakoupit, zde:

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

válka na Ukrajině

Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.

Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.

autor: Jaroslav Polanský

PhDr. Ivan Bartoš, Ph.D. byl položen dotaz

Spokojenost???

Dobrý den, pane vícepremiére, chci se zeptat: 1) Zda jste spokojen s dosavadním působení ve vládě? 2) v mainstreamovych médiích (nebudu jmenovat) vyšel článek, že zakládající člen pirátské strany opouští Vaší stranu, převážně z důvodu, že Vám jde pouze o omlouvám se za tento náš "vesnický" výraz o...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Jinde na netu:



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Uživateli nejlépe hodnocený komentář

Nechci živit ani vyzbrojovat banderastán,NENÍ TO NAŠE VÁLKA ,kyjevská junta není v EU není v NATO, NATO se stává agresorem, Uživatel se přihlásil ke kodexu Dobré DiskusekupecSamo , 08.07.2024 15:17:34
" Pavel vyráží do USA. Hlavním bodem cesty je summit NATO"potkan si jede pro rozkazy , jako nutelo prolhaná špína

|  17 |  0

Další články z rubriky

Zbořil: Válka? Dějí se věci, o nichž nám neříkají. Ale připravují nás

13:24 Zbořil: Válka? Dějí se věci, o nichž nám neříkají. Ale připravují nás

ROZJEZD ZDEŇKA ZBOŘILA V posledních dnech se v globálních rozměrech děje něco, o čem nejsme dobře in…