Na dvoudenním summitu NATO ve Varšavě dali představitelé Severoatlantické aliance i členských zemí najevo, že se chtějí adaptovat na horší bezpečnostní situaci ve světě. První cestu vidí v posilování obrany svých členů, druhou pak v pomoci nestabilním zemím v krizových oblastech především jižně a jihovýchodně od Evropy tak, aby se samy dokázaly vyrovnat s problémy, jako je terorismus. „To je pozoruhodný výsledek tak důležitého a zejména početného setkání. Severoatlantická aliance se snaží posledních několik let vyvolávat nestabilitu, nejen v okolí hranic Ruské federace, ale pomalu i v Jihovýchodní Asii a v severozápadní Číně, o Tibetu ani nemluvme, a teď se na to ještě chce ‚adaptovat‘,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz s neskrývaným údivem politolog Zdeněk Zbořil.
Právě spojení „válka proti terorismu“ považuje za důležité. „Pokud si to páni generálové neuvědomují, všude, kde se začalo proti terorismu bojovat, rozpadaly se jejich zásluhou státy, místní obyvatelé buď umírali, nebo se rozeběhli do všech stran. Ale také se dnes dovídáme, že ‚to byla chyba‘. Nikdo z nás nemusí být ani politický, ani vojenský stratég, aby věděl, že si zase někdo vymýšlí ‚nové chyby‘, anebo jen tak trochu lže ve vlastním zájmu. Takže, snažme se raději sledovat, o jak velké zvýšení vojenských rozpočtů půjde a kdo z těch ‚národních příspěvků na obranu‘ dostane nejvíc. Ale hlavně se té pomoci v boji proti terorismu, zejména v zemích, kde dosud žádný není, přece jen obávejme. Už to začíná vypadat jako vyhrožování,“ všímá si politický analytik.
Nesmíme tolik věřit českým médiím, i když jsou třeba veřejnoprávní
Prezident Miloš Zeman se podle svých slov na summitu NATO snažil zdůrazňovat potřebu dialogu s Ruskem. Přestože se o něm mluví jako o proruském politikovi, soudě podle obrazového zpravodajství nebyl nijak izolován, jak by se mohlo podle některých výroků našich politiků nebo komentářů v našich médiích očekávat. Česko obletěly fotky ze summitu, na nichž je prezident Zeman zachycen ve společnosti prezidenta USA Baracka Obamy či německé kancléřky Angely Merkelové. „Nesmíme tolik věřit českým médiím, i když jsou třeba veřejnoprávní nebo financovaná ‚neveřejně prospěšnými organizacemi‘,“ nabádá Zdeněk Zbořil.
Psali jsme:
Ale stejně tak doporučuje nepřeceňovat úsměvy a projevy přátelství mezi politiky. „Bude-li mít někdo zájem, ať si najde fotografii ze zasedání VS OSN v roce 1950, kdy usměvavý sovětský zástupce Vyšinskij s rukou v podpaží odváděl z budovy OSN Vlado Clementise. Mnozí tehdy československého ministra zahraničních věcí varovali a doporučovali mu, aby se domů nevracel. Žertovalo se, že přece Vyšinskij byl prokurátorem v moskevských procesech třicátých let. Clementis nevěřil a za necelé tři roky už byl odsouzen na šibenici. Léta se kamarádili američtí, francouzští a britští politici se Saddámem Husajnem, a když se jim to zdálo vhodné, nechali ho pověsit jako zloděje koní a dobytka na Divokém západu,“ připomíná politolog.
Americké násobky oproti ruským počtům vojáků a výdajům na zbrojení
O vztazích Západu a Ruské federace hovořil v internetové televizi DVTV rusista a překladatel Milan Dvořák. Poukázal na to, že podle Rusů měli západní státníci Gorbačovovi a Ševardnadzemu v 90. roce ústně slíbit, že NATO se nebude rozšiřovat, ale od té doby se neustále rozšiřuje a blíží se stále více k ruským hranicím. Čtyři vojenské prapory sil NATO, které budou na území Polska a tří pobaltských států nově rozmístěny, nejsou z vojenského hlediska sice nic moc, ale Rusové tvrdí, že zároveň s rozmístěním těchto praporů se začne budovat infrastruktura – letiště, zbraňové sklady, radarová zařízení jako součást protiraketové obrany a že tam vznikne infrastruktura, která bude připravena přijmout mnohem větší síly než čtyři prapory. To už obavy ruské strany pochopitelně vyvolává.
Ing. Miloš Zeman
„To, co říkal pan Dvořák se stále vrací jako bumerang do úvah o americkém zbrojení a ‚přibližování se‘ v zájmu ‚zadržování‘ Ruska. Ale porovnáme-li, kolik dávají Spojené státy a Ruská federace na zbrojení a jak početné mají armády, není třeba se dovolávat rady odborníků. Jak uplynulý týden spočítal Oskar Krejčí, podle údajů britského vojenského ústavu strategických studií, jsou to násobky oproti ruským počtům vojáků a výdajům na zbrojení. A jak věděl už Ronald Reagan, vojensko-průmyslový komplex se živí penězi, které vyrábí strach. A stále ještě běhá starý vtip z amerického folkloru: Co dělají synové? První syn Tom je v Afghánistánu, druhý Bill v Iráku, třetí Harry v Libyi. A manžel? Ten cestuje po evropských univerzitách a konferencích a přednáší o ruském vojenském nebezpečí,“ dává Zdeněk Zbořil k lepšímu.
Spojené státy nemají ani přátele, ani nepřátele, jen své zájmy
Prezident USA Barack Obama, pro něhož byl varšavský summit posledním ve funkci hlavy státu, jednoznačným způsobem potvrdil trvající americké odhodlání Evropu bránit. „Když už nás armáda Spojených států ‚brání‘ déle než sedmdesát let, tak proč by v tom nepokračovala? I když je trochu sporné, zda je to v našem zájmu, v zájmu USA je to určitě. A jak víme (snad už od školy obecné) USA nemají ani přátele, ani nepřátele. Jen své zájmy. Nepřeceňujme to divadlo s kašpary a kašpárky, kterému se v Americe říká prezidentské volby. Ať vyhraje letos kdokoli, Bílý dům se nezboří, Pentagon nevyletí do povětří – nepodařilo se to ani v září 2001 – a CIA a další spíše tajné než zpravodajské služby se nezmění v golfové kluby. Spíše se obávám, že by Obamův nástupce mohl začít bránit ‚Evropu‘ za všechny naše peníze a do ‚posledního muže‘, třeba dovezeného odněkud z Neevropy,“ přiznává politický analytik.
Na začátek summitu NATO vystoupila se svým projevem také bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová. Už ve čtvrtek večer na sociální sítě umístila fotografii ze setkání s ukrajinskou pilotkou Nadijou Savčenkovou. „Savčenková vydržela ruské vězení a skutečně rozumí tomu, co je svoboda. Je to pro mě čest setkat se se skutečnou hrdinkou,“ napsala ke svému příspěvku Albrightová. „Paní Albrightová měla a má blízko hned ke dvěma americkém prezidentům, které zvolili hlavně příznivci Demokratické strany. Za Billa Clintona to dotáhla až na ministryni zahraničních věcí USA. Zasloužila se nejen o vstup České republiky do NATO, ale také o bombardování Bělehradu, zahájené symbolického 23. března 1999, přesně ve výročí bombardování Bělehradu nacistickou Luftwaffe,“ říká pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Albrightová se zasloužila o Řád Bílého lva prolhanému prezidentovi
„Nedivil by se, kdyby její příspěvek k válkám na Balkánu byl možná už brzy označený za ‚omyl‘. To je taková dnes aktuální zvláštnost západní politiky, anebo dokonce za zločin. A abychom nezapomněli, přišla na pomoc i Billu Clintonovi při jeho lžích v nemravné aféře se stážistkou Lewinskou. Zasloužila se o udělení Řádu Bílého lva, vysokého vyznamenání ČR, prolhanému a promiskuitnímu americkému prezidentovi, možná stále ještě manželovi budoucí americké prezidentky Hillary. Tak proč se divit, že přišla bubnovat do Varšavy proti ‚ruskému nebezpečí‘? Známý český, bohužel už nežijící, spisovatel a novinář by o ní řekl, že má snížený práh mravní odpovědnosti,“ říká politolog.
Spojené státy poutaly v uplynulém týdnu pozornost světa masakrem v Dallasu, při němž přišlo o život pět policistů a devět osob bylo zraněno. Pětadvacetiletý střelec Micah Johnson, veterán z války v Afghánistánu, zaútočil během poklidné demonstrace proti policejnímu násilí. Zabíjet chtěl podle svých slov především bílé policisty. Tvrdil, že mstí Afroameričany zastřelené při policejních akcích. Dallaská policie na něj po neúspěšném vyjednávání poslala robota s výbušninou, který muže obklíčeného v nadzemních garážích zlikvidoval. Protesty, jež vyvolala smrt dvou Afroameričanů v Minnesotě a v Louisianě, kteří zemřeli při zásazích policie, pokračovaly i o víkendu a začínají připomínat rasovou válku. „Dovolil bych si tvrdit, že slovo válka je na místě, ale možná spíše občanská než rasová,“ upozorňuje Zdeněk Zbořil.
V USA i v Evropě se už dávno spojili černí gangsteři s bílými bankstery
„Lidumilné heslo ‚černí, bílí, spojme síly‘, je sice slyšet na multikulti demonstracích, ale ve Spojených státech, stejně jako v Evropě, se už dávno spojili černí gangsteři s bílými bankstery v tom, že jim nějaká demokracie, svoboda a spravedlnost mohou být ukradené. Ve Spojených státech, jak dobře víme, se na prezidenty střílí pravidelně, ve školách různých stupňů se vraždí bez ohledu na barvu pleti, tak došlo i na představitele a obhájce státní moci. Možná, že tentokrát byl střílející vrah ‚jenom‘ šílenec. Ale kde se naučil střílet a vraždit? Jenom v Afghánistánu, nebo také doma? Třeba v pověstném Dallasu, kde někdo zastřelil už před více než půlstoletím Johna Fitzgeralda Kennedyho; a dodnes nevíme, zda to byla drogová mafie, nebo prezidentovi političtí nepřátelé,“ podotýká politický analytik.
Spojené státy mají mnoho tváří. Pro někoho jsou ideálem demokracie a zemí neomezených možností. Jiní poukazují na miliony žijící v chudobě, jen v Detroitu žije téměř jedna třetina obyvatel pod její hranicí. „Viděl jsem západní pobřeží Spojených států, kde jsem se bál na předměstí Los Angeles v motelu, že nedožiji rána. Viděl jsem slavnost studentů na Stanford University, která byla až úctyhodná, pompézní, projel jsem od Connecticutu přes Pensylvánii, Virginii a Severní i Jižní Karolinu různá místa východního pobřeží, včetně těch historických z války o nezávislost a také Severu proti Jihu.Viděl jsem krásná i ubohá místa v Arizoně nebo třeba v Jižním Mexiku. Všude jsem potkával lidí spokojené i nespokojené, některé bohaté, některé chudé, a když jsem se vracel domů, cestou na letiště jsem viděl hrůzné černé i hnědé čtvrti New Yorku,“ vzpomíná Zdeněk Zbořil.
Podivného Junckera budou české politické špičky stejně poslouchat
Nedovolil by si ale USA soudit podle zadluženého Detroitu nebo jiných ubohých míst v okolí dálnice 66. „Viděl jsem překrásnou přírodu a pustinu obývanou zaprášenými a zuboženými indiány. První knížku o Americe, kterou jsem vzal do ruky byla Amerika, dnes u nás zapomenutého sociologa Otakara Machotky z roku 1948. A potom třeba Steinbeckovy Toulky s Charliem. Takže doporučuji: jen žádné generalizace. Ty, co věří na ‚americký sen‘, stejně nelze přesvědčit, a ty nevěřící vlastně také ne. Proto nesoudím, ale doporučuji si tam zajet, a ještě lépe, zkusit pracovat a chodit mezi lidi. Zda se tam žije lépe s vysokým bankovním kontem, nevím, spíše bych si dovolil tvrdit, že snadněji, ale trochu se musíte bát, že vám je jednou někdo, stát nebo konkurence, vyluxuje. A při dnešní americké módě vás mohou i zastřelit,“ dodává politolog.
Pozornost přesouvá k dění na starém kontinentu. Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker se pochlubil v rozhovoru pro týdeník Spiegel, že ho český premiér Bohuslav Sobotka při nedávné návštěvě zapřísahal, aby určitě zůstal v úřadu. Přitom hned po britském referendu ministr zahraničí Lubomír Zaorálek vyjádřil přesvědčení, že Juncker není mužem na svém místě. Vypadá to na dvojí hru – jednu pro domácí publikum a druhou pro EU. „Asi ano. Oba pánové ovšem také vědí, že i když se možná jejich slovům naslouchá, nikoho nezajímají. A bude-li třeba, promluví na ně trochu hlasitěji; a ať už je to ten, nebo onen, budou poslouchat, třeba i toho podivného a dlouholetého ministra financí a potom předsedu vlády Lucemburska Jeana-Clauda Junckera. Václav Žák o něm už napsal, že ‚nás chrání‘, jako kdyby už věděl, jak to dopadne. Z takových nápadů může dospět normální člověk jen k jednomu závěru: nevěřit, nevěřit, nevěřit!“ doporučuje Zdeněk Zbořil.
Na Brusel si sice můžeme doma zanadávat, ale víc proti tomu nenaděláme
Právě Juncker nejvíc ze všech po Brexitu jitřil čerstvou ránu. „Není to přátelský rozvod, ale stejně to ani nebyla žádná velká láska,“ poznamenal předseda EK k výsledkům britského referenda. Provokativní byly i jeho výroky o možné nezávislosti Skotska a Severního Irska po Brexitu, které pronesl v německé televizi. Nebyl v tom však sám; unijní politické špičky se žádnou sebereflexí nepřišly, jasně převládl názor, že k personálním změnám není žádný důvod. „Na to mám jedinou, sice starodávnou, ale stále platnou odpověď: ‚Koho chce Bůh ztrestat, toho stihne slepotou!‘ Ale když zvážím ty bruselské platy, diety a přídavky na vedlejší výdaje, ani se té mlčenlivosti nedivím. Koneckonců všichni tam vědí, že si sice můžeme doma zanadávat, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeme udělat,“ vysvětluje politolog.
Navzdory očekávání, že vítězství Brexitu posílí v Evropě euroskeptické strany, došlo alespoň podle průzkumů k přesnému opaku. Dva týdny po britském hlasování vzrostla v Německu popularita kancléřky Angely Merkelové na nejvyšší míru za posledních deset měsíců. Její CDU zaznamenala vzestup podpory o 2 procentní body, zatímco podpora AfD poklesla o 3 procentní body. V Nizozemsku poklesla podpora pro stranu Svobody Geerta Wilderse na nejnižší úroveň od loňského podzimu, přesto jeho strana zůstává nejpopulárnější. V Dánsku stoupla podpora pro členství v EU o deset procent oproti době před britským referendem. Jen ve Francii zůstává podpora pro Nacionální frontu Marine Le Penové nezměněna. Italové sice podporují antiestablishmentové Pětihvězdičkové hnutí, avšak 66 procent Italů chce zůstat v EU a jen 26 procent by z Evropské unie odešlo.
Odvahy, jako má politolog Robejšek, je vidět jen pomálu
„Předpokládejme, alespoň hypoteticky, že ta data jsou pravdivá, nebo se alespoň blíží skutečnosti, ačkoli byla pořízena v době začínajících prázdnin a dovolených, kdy je lepší takové průzkumy nedělat. Samozřejmě nás jako první napadne, že nikdo v Evropě nečekal, že ve Velké Británii občané členství v EU odmítnou. A protože, při vší radikální rétorice, jsou lidé v Evropské unii spíše zpohodlnělí, domnívají se, že už toho bylo uděláno i bez nich dost. Domnívám se, že se objevila jako reálná i obava z poklesu prosperity a dosažení životní úrovně, která je tu a tam považována za neodpovídající našim přáním, ale stále ještě vyšší než nějaká neviditelná nejistota. Já bych v těch číslech nehledal soudržnost, ale naopak přípravu na nelítostné boje o každé euro. A jistě hned na podzim uvidíme, kdo na té ‚krizi identity‘ vlastně vydělal nejvíc,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
To politolog Petr Robejšek, jenž byl hostem Martina Veselovského v DVTV, výsledek referenda o setrvání Velké Británie v Evropské unii vnímá jako vítězství občanské společnosti. „Politici by měli mnohem méně konzultovat s lobbisty, ale měli by svá rozhodnutí daleko více konzultovat s veřejností, například prostřednictvím referend,“ sdělil Robejšek. Zastupitelská demokracie u nás se podle něj stává nefunkční. „Proto relativně hlasitě volám o změnu. Vidím totiž, že elity se chovají tak, že slouží jen samy sobě. Kam se podíváte, pozorujete to,“ dodal. „Zdá se mi, že má pan doktor Robejšek pravdu, ale pravdu, kterou nikdo nechce slyšet. To samozřejmě neznamená, že máme mlčet. Ale musím se přiznat, že takové odvahy, jako má on, vídám okolo sebe jen pomálu,“ poznamenává Zdeněk Zbořil.
Jásot politiků i jejich společenského okolí nad odchodem Šlachty
Z domácího dění nemůže opomenout zprávu o činnosti státního zastupitelství za rok 2015, kterou zveřejnil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Hovoří se v ní o tom, že policie je ve špatném stavu, zločin už prorostl až do vysokých míst sboru, a to ochromuje boj proti němu. Téměř souběžně s touto varovnou zprávou prohlásil bývalý šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta, že během posledního roku, který strávil u policie, vnímal neustálý nátlak ze strany nadřízených. Vedení Policejního prezidia se podle něj snažilo zjistit, na jakých kauzách jeho útvar pracuje a po kom naopak nejde. Proti tomu ale zazněly reakce, že je logické, že nadřízení chtějí být informovaní.
Dění kolem Roberta Šlachty postavilo proti sobě ČSSD a hnutí ANO, vedení policie a ÚOOZ či státní zastupitelství. „Kdo z toho vychází lépe, se dá snadno poznat z jásotu některých politiků po odchodu plukovníka Šlachty. Nejen politiků, ale i jejich ‚společenského okolí‘. Samozřejmě nevím, zda zveřejnění zprávy pana nejvyššího státního zástupce není jeho labutí písní, ale jistě si u některých ministrů, předsedy vlády ani jeho poradenského okolí přátele nenadělal. Ještě jsme k tomu zapomněli přemýšlet o rezignaci šéfa BIS, pana Langa. Je toho nějak moc na to, abychom mohli uvěřit, že triumvirát Sobotka–Chovanec–Tuhý to ‚myslí upřímně‘, nebo alespoň tak, jako jejich předchůdce Stanislav Gross,“ míní Zdeněk Zbořil.
Halík se začíná měnit v inkvizitora, potvrdil to i na Smetanově Litomyšli
Z červnového průzkumu stranických preferencí STEM – ANO 23 procent, ČSSD 15, KSČM 11, ODS 6, KDU-ČSL 5, TOP 09, Piráti a Okamurova SPD po 4 procentech – mají určitě nejmenší radost v TOP 09 vedené Miroslavem Kalouskem. „Netroufnu si soudit na důvody podle prázdninového průzkumu preferencí, i když ukazují na dlouhodobější trend snižování popularity TOP 09. Snad je to ovlivněno postupným odchodem Karla Schwarzenberga z aktivní politické scény, nebo páně Kalouskovou mnohomluvností. Mým velmi osobním názorem ale je, že má ve své straně několik až příliš sebevědomých spolupracovníků, kteří už delší dobu odpuzují svou přítomností v politice a nechtějí si to přiznat. Konečně je to podobné jako s ODS, která také doplácí na strnulost nikoli svých struktur, ale některých svých ‚délesloužících‘,“ domnívá se politický analytik.
O oblibě u veřejnosti si také může nechat jen zdát kněz Tomáš Halík, jenž si jistou dobu pohrával s myšlenkou kandidovat na funkci hlavy státu, než reálně zhodnotil své šance. Toto poznání ale jen zvýšilo agresivitu a razantnost jeho veřejných vystoupení. Nejnověji během kázání na mši na závěr hudebního festivalu Smetanova Litomyšl prohlásil: „Jak je možné, že lidé, kteří mluví obecně a bez rozlišení o všech uprchlících v našem světě jako o sběři či řízené invazi nepřátel, mohou pak s klidným svědomím přistupovat ke stolu Kristovu – a ještě pak úzkostlivě u druhých kontrolovat kritéria, komu je a komu není určen chléb poutníků (panis viatorum)?“ „Pomalu se Tomáš začíná měnit v inkvizitora. Neměl by ‚svým věřícím‘ také odpouštět nebo pomáhat nalézt cestu k odpuštění? A neměl by také sám nejdříve zpytovat svoje svědomí než se stávat soudcem jiných? Nebo se snad chce vidět na nejvyšším stolci Posledního soudu?“ podivuje se Zdeněk Zbořil.
Jak zastavit migraci, když se na ní dá tak dobře vydělávat
Tématu migrace se chopil i Michal Horáček, jenž na rozdíl od Tomáše Halíka živí naději, že po přímé volbě začátkem roku 2018 na Hradě usedne. „Co to je odpůrce migrace? To je něco jako odpůrce deště. Mohu stokrát říkat: To nechci! Nechci déšť! Ale on je, prší. Stejně tak se stalo, že vlivem válek, rozvrácených států, sucha a spousty dalších okolností se 60 milionů lidí dalo do pohybu,“ dal Michal Horáček v rozhovoru pro Blesk najevo, že je třeba smířit se s příchodem kohokoli. „Z mého hlediska, občana ČR, má vlastně pan Horáček pravdu. Jak mohu zastavit migraci, když se na ní dá tak dobře vydělávat? Nejenom u nás, ale i v Evropě. A co když je to ještě trochu složitější? Napadlo nás, že ti mladí odvážní mužové, přicházející do Evropy, by mohli být také dobrý kanónenfutr? Třeba až budeme ‚zadržovat‘ Rusko? Chtějí naši mladí a odvážní do války s neznámým koncem?“ táže se politolog.
Závěrečnou glosu věnuje britskému expremiérovi Tonymu Blairovi, jenž v reakci na zveřejnění nebývale kritické zprávy Chilcotovy komise o válce v Iráku řekl, že na sebe bere veškerou zodpovědnost za chyby, které se před zapojením země do konfliktu staly. O účasti ve válce se prý rozhodoval v dobré víře a stále věří, že odstranění Saddáma Husajna bylo správnou věcí. „Omluvy politiků patří k zvlášť zrůdným projevům jejich chování. Komu se vlastně Tony Blair omlouvá? Těm 250 tisícům mrtvých, anebo sám sobě? Nebo občanům Velké Británie, kteří jej opakovaně poctívali svou volební přízní? Já si také tehdy myslel, že při těch hysterických projevech a označování míst, která se měla ničit, by bylo záhodné ho odstranit. A jistě si to myslelo i mnoho dalších v souvislosti s balkánskou krizí. Tak ať se pan bývalý ministerský předseda omlouvá třeba Britským listům, ale na mně si odpočívat nemusí,“ dodává pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
