Více než dva a půl roku jste vedl rezort, s nímž se potýká nynější ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. Vy jste do té funkce šel sice také bez průpravy, ale nepřipadá vám, že dnešnímu šéfovi rezortu chybí vhled do systému, že dělá neuvážené kroky typu pětistovka k důchodu za každé vychované dítě a pak to chce už po dvou měsících měnit, že se diví, jak v lednu vylétla inflace a s ní i zákonem daná valorizace, takže je pak třeba dodatečně měnit valorizační vzorec? Nebo máte pro lidoveckého předsedu, jehož parketou je mnohem více zemědělství, pochopení?
Rozhodně nelze říci, že pan Jurečka v rámci pětikoaličního kuchhandlu spadl do stávající funkce bez průpravy. V politice je již slušnou řádkou let, a protože je zasloužilý lidovec, a ti historicky jsou vždy v pravý čas na správném místě, tak nějakou průpravou prošel. Ale se mnou to bylo jinak. V době, kdy jsem byl vhozen na ministerstvo, mně bylo téměř 50 let, a jediné, co jsem měl za sebou bylo pár životních facek, 30 let působení v průmyslu a cca 10 dní aktivní účasti na dění v roce 1989, čímž jsem se dostal do vrcholové politiky. Na rozdíl od Jurečky žádná politická strana, žádné sekretariáty, jen vlastní rozum. Najednou jsem stál na prahu zrodu nového státu a současně se podílel na tvorbě nové koncepce sociální politiky a politiky trhu práce – radikální sociální reformy. V té době pan Jurečka ještě vodil kačera po dvorku, tím nemyslím žádné zlehčování jeho ega, jen tím chci říci, že je důležité umět se s pokorou podívat těch 33 let zpět a trochu se zamyslet, než začnu bagatelizovat, co museli moji předchůdci vybudovat.
Alespoň trochu pokory by ministru Jurečkovi slušelo obzvlášť proto, že jde o rezort, s nímž příliš zkušeností neměl. Jak náročné na řízení je jeho ministerstvo?
Je správné uvažovat o tom, že čtyřicátníci půjdou do důchodu v 68 letech?Anketa
Výsledkem pak je, že tu něco drobně vláda přidá, tu ubere a Jurečka se bije v prsa, jak dobrou sociální politiku náhodnými záplatami dělá. Přitom netuší, že nepochopil, stejně tak jako mnoho jeho předchůdců, namátkou třeba Drábek, což byla zvláště povedená postava, že sociální politika jsou spojené nádoby, kdy za určitých okolností někde můžete ubrat, ale nikdy ne ze všech důležitých položek.
Bývalý ministr financí Vlastimil Tlustý v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz řekl, že třicet let považovala politická reprezentace za nepochybné, že v zákoně valorizace být musí proto, že když inflace polyká důchodcům jejich penze, tak má docházet k vyrovnání. A když to koaliční poslanci nechtějí dorovnávat, tak jsou to zločinci. Co si myslíte o tom, co se tu kolem valorizace strhlo, ať už v Poslanecké sněmovně, nebo ve společnosti, kdy politici i média štvali mladé proti starým?
Kolegu Tlustého bych poopravil: 33 let, tedy od Federálního ministerstva práce a sociálních věcí, byl princip valorizace důchodů koncipován, a diskutován zároveň s tím, jak budou důchody vypadat mnoho let dopředu. Tuším, že to bylo v roce 1991 na FMPSV, kdy pod vedením prof. Tomeše a týmu skutečných odborníků i ze zahraničí, důchodový systém včetně jeho valorizace začal nabývat konkrétní obrysy. V té době, plné euforie a nadšení si nikdo nepřipouštěl, že zákonem stanovené principy valorizace by mohla jakákoliv vláda porušit. Dnes se to stalo, a dokonce se pro takový krok hledají důvody, které by to aspoň nějak ospravedlnily. Protože takové důvody neexistují, tak to je přece silný signál pro ministra práce a sociálních věcí, tedy pokud jím opravdu je, aby vstal a bouchl pěstí do stolu a vládě, Parlamentu, do medií a lidem, o jejichž kvalitu života má tu čest pečovat, řekl nahlas, že cesta k spravedlivému státu nevede přes žonglování s tím, co se vládě nehodí. Ano, můžeme být solidární, ale to má své limity. Zcela jednoznačně je to kodifikováno ve Výzvě za mír a spravedlnost, kterou jsem podepsal. „Šetříme, abychom mohli válčit. Odkládáme investice, abychom mohli válčit. Zadlužujeme se, abychom mohli válčit. Válka si postupně podmaňuje všechna rozhodnutí západních vlád i té naší, včetně toho kostelníka ze zapadlého vesnického kostelíka.“
A co je nejhorší, že nikdo neřekl nebo smysluplně nevysvětlil, proč a v koho zájmu se to děje. Místo toho vidíme jen přihlouplý úsměv opřený o kolektivní alibismus dočasně vládnoucí podivné pětisestavy.
Psali jsme:
Která část společnosti by si podle vás zasloužila více pozornosti a nejspíš i pomoci ve chvíli, kdy se zdražování u nás dotklo téměř všeho?
Jsou dvě nesporné sociální skupiny, které musí být ochráněny. Především důchodci, kteří ve většině případů už nemohou svým přičiněním si svou situaci zlepšit a pak také matky samoživitelky, skupina, o které si může udělat každý svůj úsudek, ale kterou nemůže nechat společnost jejímu osudu z více důvodů.
A jak jí lze pomoci?
Zachráncem může být rodina. V těžkých letech 1989 až 1992 jsme vyhodnotili působení rodiny jako nejdůležitější článek, který zásadně pomohl překonat obtíže. Dnes se v tomto směru nic nedělá. Je otázkou, co si představit pod pojmem rodina. Co se stalo s rodinou po roce 1989? Může být tím rozhodujícím segmentem pomoci v tíživých situacích? No, myslím, že nevíme nic, snad jen to že rodinu mohou představovat stejnopohlavní páry a jako perlička to, že záchody musí být společné, neb to gender politika EU vyžaduje.
Já bych jen přidal, že gender je v rodině směšná komedie poťapaného Západu. Kam prý všichni s písní na rtech směřujeme, je, že kde funguje Wifi tam je rodina.
Ing. Marian Jurečka
Lidé se musejí už řadu měsíců vyrovnávat s prudkou inflací, poklesem reálných mezd, výrazně jim zdražily ceny energií. Pozorujete, že by ve společnosti narůstala nespokojenost?
Opět zavzpomínám na federální ministerstvo. V důsledku rychlého růstu cen v roce 1991, po startu cenové liberalizace, klesly reálné příjmy o 24,1 %. Snížení reálné hodnoty zasáhlo všechny sociální skupiny. Reálné čisté příjmy rodin s dětmi se ve srovnání s rokem 1989 snížily v roce 1991 podle údajů statistiky rodinných účtů o cca 25 %, u domácností s ekonomicky aktivním členem bez dětí 30 % a u domácností nepracujících důchodců 15 %. Proč uvádím tato čísla, která dnes již mnoho neřeknou? Jednak proto, že jen namátkou chci ukázat s jakými čísly musí rezort práce a sociálních věcí pracovat, pokud chce rezort řídit a vytvářet reálnou a srozumitelnou sociální politiku, a jednak chci ukázat na ještě jeden fenomén té doby. V důsledku tohoto dramatického pádu životní úrovně jsme nezaznamenali žádné sociální nepokoje, žádnou stávku. Jak to bylo možné? Především dobrou komunikací tehdejších politiků, kteří nehrabali pod sebe větší krajíce, ale dovedli pracovat s obrovským porozuměním obyvatelstva a jejich touze po změně, kterou každým cinknutím klíči viděli blíž a blíž. Co z toho nakonec bylo, je jiná otázka a jiný příběh, ale s dneškem to má mnoho společného. Dnes jsou to stejní lidé a přece jiní. Už nejsou ochotní klást na oltář vlasti oběti, zejména když neví, za co a pro koho. Ano, chybějí ideály a to, co je nabízeno jako náhrada, je neakceptovatelné. Kdyby se vláda s tím hlasovacím kabaretem poslanců nebála podívat pravdě do očí, nehledala příčiny neúspěchů, tam kde nejsou, možná že by mohla mít naději, že ji lidé začnou brát.
Kdo především musí být nespokojen s tím, kam stát vede vláda v čele s Petrem Fialou?
Na to nelze generálně odpovědět. Ten zásah inflace nedopadl na všechny sociální skupiny stejně a rozdíl bude i v regionálních úrovních. Obecně, jak to vnímám já, lze nespokojenost pozorovat už i při denních nákupech nejen potravin. Lidi mohou přinášet oběti jen, pokud se to vyhne jejich peněžence. To je přirozené, revoluce se nedělají, aby se jim dařilo hůře, i když většinou to tak dopadne. Vláda Fialy stojí na vrcholu a už pro tento drobný detail to musí odskákat. A co fialová vláda dělá? Neví kudy kam, hledá zástupné odůvodnění svých kiksů a začíná být směšná. To je nesporně hrozná situace, v tomto případě nejen pro všechny členy vlády, stejně tak i pro dobře finančně namazaný hlasovací stroj pětikolky. Ale všeho dočasu, všichni sestoupí z výšin do normálního života. Matně si vzpomínám na přenos z Ruska, kdy vycházeli poslanci Dumy uličkou a lidi je kopali do zadku. Tím neříkám, že je to inspirativní, ale kdo ví.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Překvapuje vás, že vláda, která si říká pravicová, hodlá zvýšit DPH pod záminkou zjednodušení daňového systému zachováním pouze dvou sazeb daně z přidané hodnoty místo stávajících tří, plánuje výrazně zvýšit daň z nemovitosti, připravuje zvýšení odvodů OSVČ a podobně? Proč nejde cestou úspor, ale zvýšením příjmů, což je příznačné pro levicové vlády? Nebo při prudce narůstajícím zadlužení státu není vyhnutí a je nutné k těmto hodně nepopulárním krokům sáhnout?
Abych byl upřímný, nikdy jsem nevěděl a ani dnes to nevím, co je pravicová nebo levicová politika. Sociální politika je jenom jedna. Vzpomínám na Vaška Klause, jak moc nelibě nesl, když jsme reagovali na jeho ekonomickou reformu reformou sociální, i když zatím jen koncepcí.
Na vládě jsem mu říkal: „Maluješ moc hezké obrázky, lidem se to nesporně líbí, ale jen dobře volená sociální politika ti zajistí, že to nepřeženeš pod práh sociální únosnosti. Pokud to přeženeš, pak ti zbydou jen ty obrázky.“ A v podobné situaci je dnešní vláda. Již opustila své vládní prohlášení a přijímá opatření, která nejsou motivační k ozdravění ekonomiky, ale jsou to zoufalá opatření ožebračováním rozhodných skupin obyvatel, která ji mají udržet ještě nějakou chvíli nad vodou. Hospodářství státu se nezhroutí ze dne na den, vláda dostává podrobné informace denně, tedy není to tak, že vybuchne sopka a vše zkolabuje. Je tedy třeba se ptát, jak s těmito informacemi vláda pracovala, říkají jí vůbec něco? Vždy bude napětí mezi příjmovou a výdajovou stránkou rozpočtu, to ví každá hospodyně. Ví, že nemůže vydávat víc nad možnosti svého příjmu. Bohužel, stát takto jednoduše nefunguje, a protože stát žádné peníze nemá, přenáší řešení svých problémů na obyvatele.
Druhou březnovou sobotu se na Václavském náměstí v Praze konala protivládní demonstrace pod heslem Proti bídě, kterou organizoval předseda strany PRO Jindřich Rajchl. Můžou takové akce něco změnit, když je vládní politici, prezident Pavel i mainstreamová média onálepkují jako proruské, a tím veřejnosti vnucují názor, že těmi lidmi a jejich protesty proto není třeba se zabývat? Není už nejmenší šance připomenout listopad 1989, kdy hlas lidí na náměstí měl obrovskou váhu? Jsme v tomhle směru už úplně někde jinde a „ulice“ už politiky nezajímá?
Je v pořádku hrozit blokádami vládních budov?Anketa
Pro nás starší už je to nereálné, nakonec nikdo by nám nevěřil, a tak musí nastoupit ti autentičtí mladší, kteří se nesmějí nechat odradit pitomými kecy, ať budou zaznívat z jakýchkoliv pozic.
arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A.
Už jste zmínil, že jste přiložil svůj podpis pod výzvu Za mír a spravedlnost. Co vás k tomu kroku vedlo?
Jednoduchá odpověď. Všechny body výzvy mohu bez váhání podepsat a také jsem to udělal. Není to mnoho, ale je to možnost se připojit k dalším lidem, kteří si myslí to samé, co já, a za co je možné se i prát.
Jak tedy pohlížíte na válku na Ukrajině a přístup české vlády k ní? Je pro Česko únosné, aby mělo nejvíce přijatých uprchlíků z Ukrajiny na počet svých obyvatel? Oficiálně jich bylo přes půl milionu, už předtím tu několik stovek tisíc Ukrajinců žilo a pracovalo, takže se jejich počet musí blížit milionu a tvořit tak desetinu populace na našem území. Co to může přinést?
Můj názor je od začátku konfliktu na Ukrajině neměnný. Nezačal 24. února 2022, ale mnohem dříve. Není to konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem, ale nesporně, a dokazuje se to denně, je to konflikt mezi USA a Ruskem. A jednoznačně to není náš konflikt. V roce 2008 jsem byl pozván na Ukrajinu do Luhanska, kde jsem měl s prof. Tomešem přednášku na téma Sociální reforma po roce 1989 v ČSFR. Přijel jsem do bývalého sovětského státu a hned po příjezdu nastaly problémy. Nikoliv s pohostinností, ale čert aby se vyznal, jak to tam vlastně je. Na přednášku dorazila skupina zástupců z ministerstev z Kyjeva. Mluvili divnou ruštinou, ovšem když ti z Kyjeva požadovali na těch z Luhanska, aby mluvili tak jak oni, nastal problém. Ti z Luhanska je poslali k šípku a korunu tomu nasadila návštěva muzejního komplexu v Krasnodonu, kde je podrobně zmapována činnost Mladé gardy. V rohu hlavní místnosti byla v nadživotní velikosti socha Stalina. To, co se odehrálo, jsem sledoval pouze jako host zdvořile opodál, ale jednoznačně zaznělo, ať si v Kyjevě kecají, co chtějí, ale ta socha tam zůstane. Bylo zřejmé, že realita je jiná, než jsme čekali. Nerad hodnotím vnitřní situaci a je jedno, jestli je to v rodině nebo ve státě, zejména když o ní vím jen letmo, protože s těmi problémy nežiju. Nedávno jsme jako SVJ rekonstruovali obytný dům. Až na výjimky všichni zaměstnanci firmy byli Ukrajinci. Jsem od řemesla, umím ohodnotit práci. Vydělali zasloužené peníze, měli pěkná auta, mnozí zde asi zakotvili „na furt“ i s rodinami. Proč ne.
JUDr. Jindřich Rajchl
Pak přišel konflikt na Ukrajině a téměř exodus do zemí zaslíbených. Úprk před válkou nebo jen úprk před ukrajinskou realitou? Kdo ví? Válka nezasáhla celou zemi a na mnoha místech se o ní Ukrajinci dovídali pouze z televize. Češi jsou národ, který umí podat pomocnou ruku, ale i to má své limity, které nelze překročit. Bohužel, z původního nadšení se naše pomoc změnila v klinický problém. V roce 1991 jsem organizoval návrat Vietnamců a strávil jsem nějakou dobu ve Vietnamu. Byly to hektické chvíle a dnes? Dnes se Vietnamci asimilovali, dokonce někteří zaměstnávají Čechy a žádné vážné problémy s nimi nejsou. S Ukrajinci už může být problém a pokud náklady na jejich „dočasnou“ integraci budou mít dopad na kvalitu života v naší zemi, může to skončit dramatickými důsledky. Doufám, že vláda už má krizový plán, jak to bude řešit, a v koutku duše chci věřit, že to nebude na úkor Čechů.
Vy jste v minulých dnech prodělal covid, takže to s rozhovorem bylo o to složitější, ale nakonec to vyšlo. Už jste v pořádku?
Na covid se nevymlouvám, ale je to mrcha, pořád to není ono. Jak posoudí mé odpovědi, to už ponechám na čtenářích. V Bruggách jsem se na jedné akci potkal s panem Kinským. Nevěděl jsem, jak ho oslovit, a pak jsem si vzpomněl na jeho citát a jeho potěšilo, že jsem ho znal.
„Nevytvořili jsme zatím žádnou sociální Evropu, která by fungovala. A tak je nezbytné formulovat reálnou představu o demokratické cestě k přijatelné budoucnosti, kterou by lidé přijali. Pokud se to nepodaří, budou předkládány jen vize diktatury – pravé nebo levé.“ To řekl Ferdinand Kinský, když působil jako profesor a prezident Evropského institutu mezinárodních vysokoškolských studií v Nice.
Hezké, že? Jen škoda, že je to tak smutně pravdivé.
Psali jsme:
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
válka na Ukrajině
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jiří Hroník
Tiamati
