Uprostřed týdne jsme si připomněli 32. výročí listopadových událostí roku 1989. Jsou často zmiňovaná tehdejší nesvoboda, s ní související nemožnost volného cestování a také státem řízená ekonomika hlavními důvody pro to, proč slavíme, že už v takovém režimu nežijeme?

Víte, váš dotaz mi připomněl, jak 16. listopadu devítiletý syn přišel zpruzeně ze školy s tím, že se ve třídě dívali na nějaký film v souvislosti se 17. listopadem. A když jsem se ho ptala, co v něm bylo, odpověděl: „Dřív to bylo blbý, nedalo se cestovat...“

Je to smutné a zatraceně nebezpečné, když dneska význam 17. listopadu degradujeme jen na to, že „předtím“ se nesmělo a „potom“ se smělo cestovat. Ostatně – vždyť dneska už zase nejde cestovat! Tehdy se dalo cestovat jen s devizovým příslibem, dneska se dá cestovat jen s covidovým pasem, a to ještě ne všude… Jenomže 17. listopad nebyl o cestování. Nezaměňujme jeden víceméně banální symptom s nemocí.

Před rokem 1989 jsme byli ovládáni filozofií kolektivismu a etatismu. Tento typ kolektivismu a etatismu měl název socialismus sovětského typu, ale byla to jen jedna z nesčetných podob této zrůdné filozofie. Fašismus je jiným typem kolektivismu a etatismu. Rasismus a rasová segregace jsou zase ještě jiným typem. Pořád ale jde o kolektivismus, tedy filozofii, že jedinec nemá hodnotu, hodnotu má jen skupina definovaná podle jakéhokoliv klíče: dělníci proti kapitalistům, nacionalisti proti jiným národům, bílí proti černým a tak dál a dál. A vždy je to nutně doplněné i etatismem, tedy vynucovanými zásahy státu do života, protože bez něj by příslušná kolektivistická doktrína byla neudržitelná.

A já konstatuji: Každý kolektivismus a etatismus jsou čiré zlo, protože bytost, které byl dán rozum coby nástroj k přežití, donucují jednat proti svému rozumu, proti svým individuálním potřebám k přežití, a obětovat se pro celek. Rok 1989 nebyl o cestování, ale byl o přepnutí z kolektivismu do individualismu a kapitalismu, jediného životaschopného uspořádání, při němž společnost nedegeneruje.