Jak nahlížíte na ty, kteří v Česku podporují imperiální politiku Vladimira Putina? Nevnímáte je jako jakousi pátou kolonu, jak bývají svými odpůrci mnohdy označováni?

Přesně to jsem chtěl říct. Já jsem si kdysi udělal z vlastní iniciativy takový svůj monitoring. Bylo to v době, kdy jsem ještě měl zpravodajské možnosti. Například z dotazníků k žádostem o vydání cestovního pasu vyplynulo, že lidé, kteří se výrazně angažovali ve prospěch tohoto bývalého vysokého důstojníka KGB, mají úzké vazby na komunistický systém, na ty staré pořádky. Sblížili se s praktikami totalitní komunistické ideologie, postavili si kariéru na kolaboraci s touto ideologií. A dnes se to v nich probouzí a podvědomě cítí, že by se staré pořádky mohly vrátit a oni se tak mohli ocitnout opět v nějaké důležité funkci. Nechci ale jmenovat nikoho konkrétního. Jednalo se o pozice jako byl úsekový důvěrník, předseda Svazu československého přátelství, předseda Svazu socialistické mládeže. To všechno byly figury, které pociťovaly moc. Zmíněné dotazníky měly být zničeny a já jsem pak vytýkal pravdoláskařským disidentům, kteří místo aby se snažili tyto důkazy zachránit, abychom věděli kdo je kdo, tak se raději věnovali heslům jako „Máme holé ruce“ a „Nejsme jako oni“. Já byl tehdy nepochopen.

Ve filmu Sametoví teroristé jsem odpovídal na dotaz, proč pořád zmiňuji Rusko, když to už není dnes aktuální. Já hovořil právě o těch vazbách na minulý režim. Tento film pak dostal cenu diváků v Německu na Berlinale. Bylo to v době, kdy vypukl konflikt na Ukrajině.