Natalie Ivanovno, v předvečer Dne vítězství bychom si rádi připomněli jarní dny roku 1945, kdy skončila válka. Uchováváte archiv svého otce. Existují nějaké nové informace o těchto dnech?
Není to tak dávno, co jsem v otcově archivu našla velmi zajímavý film. Natočil ho český kameraman, když skončila válka v Evropě, a on se ocitl v Praze. A natáčel, jak to vypadalo, když se lidé setkali s osvoboditeli, jak se radovali. A tyto záběry, které se dochovaly v archivu, nám dávají představu o tom, jak vypadala atmosféra posledního dne války v Evropě.
A pak jsem viděla záběry toho, jak se prezident země, který se vrátil jako legálně zvolená hlava Československa do Prahy, setkal s armádou, s mým otcem a dalšími slavnými vojenskými veliteli. A tato oslava je zachycena na filmu.
Všechny tyto emoce jsou autentické. Jsou tím, čím byly v květnu 1945.
Dnes se mnoho lidí na tyto události dívá odlišně. Co si myslíte o revizi historie?
Zdá se mi, že bez ohledu na to, jaké události, změny, posuny, přerozdělení se dnes vyskytnou, nikdy se nemůžeme zpronevěřit naší paměti. Nemohu zradit památku svého otce, který válku ukončil právě tak, jak ji ukončil: zachránil Prahu a udělal vše pro to, aby nebyla zničena a rozbita dělostřelectvem.
Proto ho také Pražané tak vítali – takový jásot jsem snad v kronice nikdy neviděla. A kronika je právě tím objektivním hlasem, který k nám po desetiletích přichází a říká: „Takto skončila válka.“
A jsem ráda, že se tato poslední tečka války v Evropě odehrála v Praze. Myslím si, že všichni Pražané, všichni Češi a všichni Slováci mohou být hrdí na to, že poslední bitva tohoto strašného masakru, války 20. století, se odehrála právě v Praze.
Fotogalerie: - Padlým rudoarmějcům
Byli v Československu lidé, které váš otec považoval za své přátele? Co si myslel o Ludvíku Svobodovi, který velel 1. československému sboru?
Když můj otec přijel do Československa, s Ludvíkem Svobodou se vždy setkal. A když mu Svoboda nabídl setkání se svými spolubojovníky, otec vždy souhlasil. Otec uznával Ludvíka Svobodu nejen jako velitele sboru, ale zaujal ho také svými morálními a lidskými vlastnostmi, a tak se otec postaral o to, aby československému sboru velel právě Svoboda.
Můj otec zbožňoval odpočinek v západních Čechách, jeho oblíbeným místem byly Karlovy Vary. Tato místa si zamiloval už v roce 1946, kdy tam poprvé odjel odpočívat. Po válce dostal dovolenou a odjeli tam s mojí matkou, jeho mladou ženou, se kterou prošel frontou.
Na frontě trpěl vředy, všechny ty české léčivé vody mu dělaly dobře. Setkal se tam s lékařem, který otce dobře znal, nejen že mu měřil tlak a řekl mu, jakou vodu má pít, ale povídal si s ním, hovořili o historii.
Když byl můj otec v Československu, i když byl na dovolené, vždy se rád setkával s lidmi. Na taková setkání chodil s radostí a s otevřeným srdcem a byl tam skvěle přijat. Jezdil například do dolu v Kladně, kde se nacházely železárny, tam se byl podívat na vysoké pece.
Psali jsme:
Historie osvobozování střední Evropy zmiňuje vojenskou techniku „Koněvových kleští“, kdy byl nepřítel vytlačen z města na volné prostranství a poté zničen, což pomohlo zachránit města před zkázou. Pamatoval si to váš otec?
Když měla naše vojska po ofenzivě na Visle a Odře vstoupit na území Evropy, dosáhla Visly, pak Polska a Německa. Následně měly všechny jednotky zvláštní porady s veliteli armád, kteří měli všechny vojáky naladit na to, že vstupujeme na území, kde jsou přátelští lidé – jak Poláci, tak Češi, a dokonce i Němci. Říkali, že se musíme chovat důstojně k civilnímu obyvatelstvu, že jsme ve válce s armádou, a ne s civilisty. V dokumentech bylo zdůrazněno, že do těchto měst a vesnic vstupujeme jako osvoboditelé.
Pokud mluvíme o mém otci, jedním z úkolů 1. ukrajinského frontu, kterému velel a který šel na Berlín, osvobodil Polsko a pak Prahu, bylo zachránit materiální a kulturní hodnoty. Byl zachráněn Krakov, mnoho klášterů a kostelů na území Polska i historická místa v Boleslavci, kde je pohřbeno srdce legendárního ruského vojevůdce Michaila Kutuzova. Německé cennosti, knihy, sbírky šperků, mistrovská díla drážďanské galerie, která s nasazením života vytahovali z tunelů, to vše se snažili co nejvíce uchovat. Při osvobozování Prahy se snažili postupovat co nejrychleji, aby nepoškodili nejstarší a nejkrásnější město – to je pravda. Tímto vrcholným úkolem se vyznamenali,
Fotogalerie: - Kam zmizel Koněv?
Dnes se v České republice jméno maršála Koněva častěji zmiňuje nikoli v souvislosti s osvobozením, ale s odstraněním pomníku z náměstí Interbrigády. Jak na tuto událost reagovala vaše rodina?
Velmi bych si přála, aby se problém památky konečně nějak vyřešil. Zdá se mi, že je to nesmírně důležité pro současný svět, který je už tak velmi sužován akutními problémy a konflikty. A zdá se mi, že naše národy – národy Ruské federace a České republiky – to jsou lidé, kteří mají velmi dlouhou tradici přátelství a vzájemného porozumění. A chtěla bych, aby památník mého otce už nebyl předmětem posměchu a vyřizování účtů, třeba s těmi, kteří se na historii dívají jinak.
Na konci ledna letošního roku zveřejnil bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg v deníku Právo komentář, v němž navrhl umístit pomník maršála Koněva na jednom z památných míst v Praze. Co si o tomto návrhu myslíte? Jaké místo by bylo z vašeho pohledu optimální pro umístění pomníku maršála Koněva?
Jsem vděčná panu Karlu Schwarzenbergovi, který koncem ledna letošního roku ve svém komentáři v deníku Právo v této poněkud komplikované době nastolil téma pomníku mého otce. Přesněji řečeno, tento pomník není jen pomníkem maršála Koněva; tato socha se stala ztělesněním památky lidí, kteří nasazovali své životy a umírali za osvobození Evropy od fašismu. A připomeňme si, že při osvobozování Čech padly statisíce vojáků a důstojníků Rudé armády a 1. československého sboru.
Myslím, že by bylo velmi pěkné, kdyby vedle hrobů vojáků, kteří v roce 1945 osvobozovali Československo, stál pomník. A takovým místem jsou třeba Olšany, které jsou tradičně místem vzpomínek na padlé vojáky. A vzpomínání je důležitou součástí moderního vědomí obecně: nemůžeme se posunout vpřed, aniž bychom se opírali o porozumění nedávné minulosti.
Byla bych velmi ráda a vděčna, kdyby Pražané se vší dobrou vůlí, která je, jak vím, českému lidu vlastní, tuto otázku zvážili, zvláště když můj otec vůči nim a dědicům těch lidí, kteří spolu s ním bojovali proti fašismu, neměl žádnou politickou ani morální vinu.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Martin Huml
