O víkendu v Praze pořádáte už čtvrtý ročník mezinárodní Svatovojtěšské konference o spolupráci středoevropských států. Na jaké oblasti se bude akce letos zaměřovat?

Globální politická situace v posledních měsících skýtá pozorovateli zážitky srovnatelné snad jen s jízdou na horské dráze. Mluví se o turbulentní době. Možná by stálo za to si říci, co tento termín znamená. Nejde ani o náhodu, ani o chaos. Znamená to cílený přechod od unipolárního modelu řízení světa k multipolárnímu. Nejdůležitější instituce v našem okolí, jako EU nebo NATO, byly nástroji tohoto starého řízení světa. Nyní, když se řízení světa mění, musí logicky i tyto instituce projít určitou transformací, což je pro nás hrozba i příležitost.

Naším úkolem je, abychom se v této situaci dokázali rychle a promyšleně orientovat a vytěžit z ní maximum pro naše národy. Zatímco vloni se nám zdálo, že země střední Evropy stojí na křižovatce, nyní, kdy realitou dneška se staly dvě Evropy – západní a středo-jihovýchodní, říkáme, že „Střední Evropa již jde vlastní cestou“, což je i název letošní konference. Konference se opět koná pod laskavou záštitou otce Dominika kardinála Duky, kterému bych za jeho trvající přízeň i na tomto místě rád poděkoval a popřál mu brzké uzdravení.

Konferenci pořádá vaše organizace Patrimonium Sancti Adalberti, což lze česky přeložit jako dědictví svatého Vojtěcha. Z jakého důvodu se odkazujete právě ke sv. Vojtěchu?

Sv. Vojtěch byl skutečnou osobností evropského významu, jakkoliv o něm naše společnost příliš často nehovoří. Před deseti stoletími řešila území našeho středoevropského prostoru podobné dilema, jako my dnes. Francká říše používala christianizaci jako nástroj expanze. A právě sv. Vojtěch, blízký papeži i mladému německému císaři Ottovi III., přišel s myšlenkou národních křesťanských knížectví, resp. království, na západ od Německa, které se i díky jeho misionářskému úsilí prosadily v Polsku i v Maďarsku. Na tisíc let tak pro tuto oblast zabezpečil národní státní útvary. Dnes také řešíme, jak naše národy a národní státy mohou přežít v éře multikulturalismu na Západě a válečné situace na východě od našich hranic. Proto také každoročně udělujeme jedné významné středoevropské osobnosti Cenu sv. Vojtěcha Pretium Sancti Adalberti, kterou letos obdrží známý polský filozof a politik prof. Ryszard Legutko.

Rok od roku se rozrůstá počet zemí i hostů a řečníků. Můžete říci, která známá jména z Česka i ze zahraničí se zúčastní? A kolik zemí bude zastoupeno?

Začínali jsme debatu s intelektuály a bývalými elitními politiky, ale krok za krokem jdeme cestou dialogu s reálnou exekutivou, protože zásadní rozhodnutí jménem našich zemí mohou udělat jen výkonné politické elity. Letos budou přítomni hosté ze všech dvanácti národních států, které vytvářejí pás mezi Baltickým a Středozemním mořem, nejenom ze zemí V4. Těchto 12 zemí od Polska až po Řecko nazýváme pracovně V12, což je označení, které by se mohlo líbit i motoristům. Se vzrůstajícím počtem roste výkon, jeho kvalita a efektivita.

Nemohu vyjmenovat všechny hlavní řečníky, ale alespoň některé. Za Českou republiku vystoupí pretendent na místopředsedu vlády Karel Havlíček, za Slovensko místopředseda vlády Tomáš Taraba, Polsko zastoupí vicemaršálek Sejmu Krzysztof Bosak, Rakousko poslankyně Rakouské národní rady a mluvčí pro zahraniční politiku Susanne Fürstová, ze Srbska přijede ministr informací a telekomunikací Boris Bratina. Letos poprvé také přivítáme zástupce Rumunska a Řecka. Speciálním hostem je pak kníže Leo von Hohenberg, pravnuk arcivévody Františka Ferdinanda, který nás velmi zaujal svým loňským prostředoevropským a pronárodním projevem na rodovém zámku v Artstettenu.

Zpět k programu konference. Každoroční součástí kromě hlavního či plenárního jednání jsou i jednotlivé tematické sekce. Jaká konkrétní témata budou na pořadu jednání letos? A bude se řešit i jejich konkrétní aplikace v praxi?

Vždy vybereme tři oblasti, kterých se týká možná užší středoevropská spolupráce a k nim pořádáme úvodní debatu expertů. Letos to bude infrastruktura, institucionální rámec a možná společná doktrína.

Společná infrastruktura může být ve svém důsledku nástrojem národního hospodářského rozvoje se silnými multiplikačními efekty, kdy národní ekonomika je alternativou ke globálně-liberální ekonomice. Rozvoj společné infrastruktury může začít okamžitě, v rámci stávající EU, a měl by být financován především ze státních rozpočtů, protože externí financování je vždy problematické.

Úzká spolupráce musí mít svůj institucionální rámec. Je třeba si říci, jaké oblasti kompetencí chceme společně ve střední Evropě řešit. Jaké poučení plyne z dosavadního fungování EU, která osciluje mezi konfederací a federací, a jak minimalizovat případný společný aparát, aby nevznikla „nová byrokracie“.

Žádný celek nemůže existovat bez společného hodnotového a ideologického základu, který bude formovat jeho identitu, tedy bez společné doktríny. V našem středoevropském prostoru mohou být základem společné identity společně sdílené hodnoty a sjednocující historické události bez ohledu na někdy protichůdnou interpretaci našich národních dějin, a to s respektem k národní kulturní identitě každého člena.

Co je vlastně cílem vaší konference obecně? Jde o rozpracování myšlenek kooperace národů středoevropského prostoru a třeba i nástroje, jak toho docílit, které mohou využívat jednotlivé politické reprezentace? 

Ano, chceme cíleně otevřít témata užší spolupráce zemí širšího středoevropského prostoru a nabídnout tuto agendu politickým reprezentacím v každé potencionální zemi k vlastnímu uchopení.

Fotogalerie: - Svatý Vojtěch a Evropa

Vzhledem k tomu, že od počátku zvete hosty nejen z Polska, Slovenska a Maďarska, vaše představa středoevropské spolupráce dalece přesahuje V4. Nicméně i ta v posledních letech fakticky nefungovala. Dokážeme podle vás, jako menší národy střední a východní Evropy, nacházet společná témata a zájmy a poté je tvrdě prosazovat? 

Vnitřní problém V4 není primárně problémem těchto zemí a jejich obyvatel, ale konkrétních politických reprezentací, které se snaží vyhovět tlaku nadnárodních institucí, zejména z Bruselu, pro které se označení V4 stalo synonymem odporu, zejména v otázkách migrace. Středoevropskou spolupráci jako nutnost také formuje vnější tlak měnícího se globálního světa a zejména ztráta pozic Evropy jako kontinentu ve světě. Proto určitě máme šanci. Také si jako občané přejeme návrat k mimořádně dobrým sousedským vztahům se Slovenskem, které byly nepochopitelně a malicherně narušeny za poslední vlády u nás.

Není žádným tajemstvím, že tzv. staré členské státy EU a zvláště ty velké, nemají na tom, aby střední Evropa mezi sebou blíže spolupracovala, žádný zájem. Může to ohrozit prosazování jejich národní zájmů v rámci EU. Máme sílu to změnit? 

Jak jsem řekl v úvodu, samotná EU prochází určitým transformačním procesem a čas ukáže nakolik je skutečně životaschopná. Tzv. staré členské země EU řeší jiné problémy než my. Chtějí být multikulturní, chápou bezbřehou diverzitu jako cíl, trvají na Green Dealu, který jim jako plod přináší deindustrializaci, rezignovaly na svůj historický kulturní a religiózní kód. Každým dnem s nimi máme bohužel méně a méně společného… Nemá smysl bojovat staré války, je třeba formulovat vlastní koncept rozvoje našich národních států a pokusit se jej naplnit.

Nezačneme-li více těsněji spolupracovat, jaká budoucnost nás (nejen ČR, ale i další země střední Evropy) v rámci Evropské unie podle vás čeká?

Je to jednoduché, stačí se podívat na mapu. Na západ od nás vzniká nová společnost neevropského typu s postupně rostoucím vlivem islámu, na východě se Rusko snaží obnovit svůj dřívější status velmoci. Nedokážeme-li spolupracovat společně s našimi sousedy a vytvořit svůj středoevropský domov, budeme mít na výběr právě mezi těmito dvěma alternativami.