Ve vyprodaném pražském Žofíně se vestoje tleskalo Javieru Mileiovi, prezidentovi Argentiny, která ve své historii už devětkrát zbankrotovala. Proč se mu dostalo takových ovací, když jeho rétorika pro volný trh je násobně silnější než ta Klausova z 90. let, za kterou je ovšem tehdejší premiér valnou většinou české společnosti zatracován?

Přičítám to jakémusi kouzlu osobnosti, charismatu, snad až náznaku podlehnutí davu. Já byla na Žofíně také, takže mohu soudit. A musím říci, že ta akce byla v mnoha ohledech nepříliš vydařená. Začalo to už tím, že prezident Milei přijel do Prahy na pozvání zakladatelů českého Liberálního institutu, kteří mu slíbili výroční cenu udělovanou tímto institutem. Jenomže nové vedení Liberálního institutu se proti udělení ceny ostře ohradilo s tím, že se o žádnou cenu Liberálního institutu nejedná, jelikož Milei si ji nezaslouží. Spor dosáhl takových rozměrů, že obě skupiny ekonomů si začaly vzájemně vyhrožovat skrze datové schránky vypínáním energií… Milei nakonec na Žofíně „cosi“ dostal. Ale co to „něco“ bylo, téměř nikdo neví. Byla to cena Liberálního institutu, jak tvrdí předávající zakladatelé institutu, nebo nebyla, jak tvrdí současně vedení?

A dokonce ani tím kontroverze nekončí. Před vystoupením Javiera Mileie se na Žofíně uskutečnily tři diskusní panely na téma reforem. V některých okamžicích ovšem tyto diskuse byly – jemně řečeno – bizarní. Někteří diskutující, kteří měli mluvit na téma liberálních ekonomických reforem a zeštíhlování státní správy, totiž jsou známi svou silně etatistickou, levicovou, až byrokratickou orientací. A po příchodu Mileie potom… tleskali. A já si v duchu říkala: Co má tohle znamenat?!

A pro úplné dokreslení situace: Javier Milei přednesl svůj projev v rodné španělštině. Velmi rychlým, živým způsobem mluvil o celkem odborných tématech a o důvodech, proč se tradiční ekonomické školy, jako například keynesiánství, mýlí. Jeho slova simultánně překládala AI do angličtiny na screenu v pozadí – ale přesnější by bylo říci, že se jednalo o pokus o překlad. AI totiž do poslední chvíle na dvou řádcích textu nesmyslně nahozený text neustále upravovala a přepisovala, aby ve finální ustálené podobě vydržel tento text na screenu doslova jen zlomek sekundy. Jinými slovy lidé, kteří nevládli plynulou španělštinou a současně alespoň základy ekonomických teorií, rozuměli projevu jen velmi chabě. Nezbývá než doufat, že přítomná ekonomická smetánka, od bývalých ministrů přes současné senátory až po centrální bankéře, buď uměla dobře španělsky, anebo alespoň zvládala rychločtení v odborné a chybové angličtině, a že tedy z projevu něco měla.

Jinak ale já sama spatřuji v argentinských reformách mnoho prvků, které naše země také potřebuje, aby zbohatla a aby život byl lepší. A pokud se to Argentině povede, bude to inspirace i pro naše obyvatele, aby věděli, co mají žádat. Okopírovat reformy nelze (už kvůli trochu jiné povaze našich ekonomických problémů), do značné míry se jimi inspirovat lze. Ostatně i já často doporučuji některé podobné kroky jako Milei, jak z našich rozhovorů víte.