Reakce ukrajinského velvyslance na výroky Tomia Okamury vyvolala otázky o hranicích diplomatického působení. Jak jste tento vývoj vnímala vy?

Vnímala jsem ho jako souběh několika faktů, které dohromady vytvářejí znepokojivý obraz. Cizí velvyslanec veřejně komentuje výroky českého ústavního činitele, což je v rozporu s diplomatickými zvyklostmi. Český stát na to nereaguje žádným oficiálním krokem. To samo o sobě znamená posun v chápání suverenity.

Do tohoto kontextu zapadá i cesta ministra zahraničí Petra Macinky na Ukrajinu, navíc v doprovodu poslance Filipa Turka. V situaci, kdy se doma vede spor o to, zda je ještě možné mluvit o limitech působení cizích aktérů v českém veřejném prostoru, odjíždí šéf české diplomacie do Kyjeva řešit, jak „zlepšit obraz Ukrajinců v české společnosti“. To je fakt. Ministr nejede hájit právo české veřejnosti na vlastní názor, ale jedná o tom, jak postoje české společnosti korigovat. Ve chvíli, kdy stát řeší s cizí vládou postoje vlastních občanů, posouvá se jeho role z reprezentanta občanů do role jejich korektora a zahraničního protektora.