V těchto dnech jsme si připomínali 20 let od vstupu České republiky do NATO. Jak členství v této alianci s odstupem dekád hodnotit? Je pro nás přínosem? Třeba i v souvislosti s tolik diskutovaným působením našich vojáků v Afghánistánu?

Lehká otázka, těžká odpověď. Pamatujete, jak Václav Havel plánoval rozpustit Varšavskou smlouvu i NATO? Pamatujete, jak si Michail Gorbačov nechal jako protislužbu za sjednocení Německa namluvit, že se NATO nikdy nerozšíří na „Východ“ a věřil anglosaskému podání ruky, aniž by si to nechal potvrdit na papíře? Nějak se to nepovedlo, že? Vstoupili jsme do NATO pod vedením Václava Havla, který tak nějak změnil názor. OK. Do té doby nám povídali, že NATO je obranným společenstvím, které chrání samo sebe. Kdyby byl kdokoliv z členů napaden, ostatní mu pomůžou. A my jsme důvěřivě kývali.

Dva týdny po vstupu jsme bez jakéhokoliv mandátu OSN zaútočili na cizí stát. Stali jsme se agresory. Ničili jsme civilní cíle, zabíjeli jsme děti, ženy, ničili infrastrukturu – jak tenkrát prohlásil jeden z představitelů tohoto mírumilovného spolku: „Pokud se odmítnou podvolit, vybombardujeme je do doby kamenné.“ Příšerné, že? A my jsme jako vyjukaný nováček ve spolku koukali a drželi hubu. Dodnes se za to stydím, kdykoliv si vzpomenu. A mohli bychom o dalším neblahém zapojení v NATO pokračovat, třeba tím Afghánistánem, jak jste jej zmínil. I když tam si myslím, že působíme pozitivně.