Analytik Haas: NATO se stává hrozbou. A budu xenofobem – imigranti jsou ohrožením naší civilizace. Přátelství s Ruskem je v našem zájmu. A světová válka... | ParlamentniListy.cz

Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?

Myslím, že jak Evropa, tak do značné míry Spojené státy si začínají uvědomovat, že někde v jejich počínání je chyba. Hned na počátku se nejednalo o potřeby a ambice Ukrajinců, ale o politické ambice Evropské unie a mocenské ambice USA.

Začalo to již loni na jaře, kdy Rusko vyzývalo k jednáním o řešení problému ukrajinského dluhu. EU taková jednání odmítla. Bez Ruska se ale ukrajinský problém řešit nedá. EU namísto toho chtěla využít krize a začala s nátlakem. Nakonec po dlouhém nátlaku nabídla EU Ukrajině asociační dohodu, která by rozervala její celní unii s Ruskem, což by pro Ukrajinu znamenalo těžkou ztrátu, protože její hospodářství bylo přirozeně orientováno na Rusko. Ani tehdejší návrh půjčky k vyřešení dluhového problému, 180 milionů dolarů, nebyl realistický. Ukrajina potřebovala více než dvacet miliard.

Prezident Janukovyč dohodu nepodepsal. Není pravda, že jednání s EU přerušil, odmítl pouze stávající text nabídky. Navrhl v jednáních pokračovat. EU prohlásila jednání za ukončená.

Místo jednání začala EU podporovat protesty, v tu dobu ještě demokratické, na Majdanu. Protestů mezitím využila k nástupu rezidua ukrajinského nacismu z druhé světové války a Majdan ovládla. Západ neonacisty legitimizoval.

Jak je legitimizoval?

Ministři, senátoři, poslanci evropských zemí a USA se předbíhali ve vyjádření podpory demonstracím v té době už vedených neonacisty a volajícím po svržení vlády a prezidenta. Kdykoliv jindy a kdekoliv jinde by to bylo považováno za nejhrubší vměšování se do vnitřních záležitostí suverénního státu. Podporou neonacistů Západ vypustil z lahve džina ukrajinského nacismu a zcela tak zvrátil další vývoj Ukrajiny.

Prezident Janukovyč přijal požadavky opozice a podepsal dohodu se zástupci opozice. Svědky a garanty té dohody byli ministři zahraničí Francie, Německa a Polska. Dohodu ovšem nacisty již zcela ovládaný dav na Majdanu odmítl a parlament se okamžitě podvolil. Západ k tomu mlčel a pokračoval v podpoře demonstrantů. Západ posvětil neústavní svržení prezidenta a neústavní jednání ukrajinského parlamentu, včetně retroaktivních změn ústavy a zákonů, které je měly legitimizovat. Z parlamentu byli nacionalisty doslova fyzicky vyhnáni poslanci z východní Ukrajiny. Západ to posvětil.

Parlament pod tlakem nacisty ovládaného davu na náměstí sestavil novou vládu. Pro původní opozici se v ní nenalezlo místo. Nenalezlo se místo ani pro zástupce téměř poloviny ukrajinské populace na východní Ukrajině. Ruská populace Ukrajiny zůstala bez reprezentace v parlamentu a vládě. Chyba.

Zato se nalezlo místo pro zástupce nacionalistických a neonacistických stran. Strana „Svoboda“, původně nazývaná „Národně socialistická strana“, která v posledních volbách získala asi deset procent hlasů, ovládla v nové vládě silová ministerstva, armádu a policii. Západ to přijal, aniž vyjádřil sebemenší znepokojení. Tehdy jsem napsal, že taková politika nutně povede k občanské válce.

Kyjevští ministři a poslanci pokračovali v prohlášeních o potřebě „derusifikace Ukrajiny“. A v této souvislosti mluvili i o „nutnosti přehodnotit smlouvy s Ruskem o pronájmu krymských základen černomořské flotily“. O smlouvách, které byly nedlouho před tím prodlouženy na dalších více než čtyřicet let. Po dvacet let se Rusko o osud základen, které jsou pro ně nejen historicky, ale i strategicky významné, nemuselo obávat. Nyní byla jejich budoucnost zpochybněna z nejvyšších ukrajinských míst.

Jak se tedy díváte na připojení Krymu k Rusku?

Obyvatelé Krymu nejsou ukrajinskými občany dlouho, v téměř každé rodině je pamětník toho, jak bývalý sovětský diktátor, aniž se jich ptal, daroval jejich Krym, města, vesnice, domy, pole, louky i pláže svému vazalskému ukrajinskému diktátorovi i s nimi, stejně jako bývaly v carském Rusku prodávány celé vesnice i s nevolníky. Spolu s „derusifikací“ a absencí reprezentace v parlamentu a ve vládě a hlavně s rozpoutáním brutální občanské války na rusky mluvících oblastech Ukrajiny je to další podnět pro růst nálad pro jejich „návrat do Ruska“.

Západ těm plamenným projevům ukrajinských nacionalistů v kyjevské vládě a parlamentu naslouchal „s porozuměním“. Ani stopy po nějakém znepokojení. Ani stopy po tom, že by naslouchal druhé straně, krymským Rusům a rusky mluvícím ukrajincům na Donbasu. Další chyba. A jejím výsledkem a výsledkem několika dalších chyb je ztráta Krymu.

Řekl jsem nejednou, že celá ukrajinská krize je řetězem chyb Západu. Bylo jich tolik, že se lze ptát, zda to opravdu byly jen chyby. Mohl bych psát ještě o dalších chybách, například té, že Majdan byl protestem proti korupci a oligarchii. Ukrajinští oligarchové si Ukrajinu rozdělili a vládli jí prostřednictvím zkorumpovaných vlád od chvíle, kdy se Ukrajina odtrhla od rozpadajícího se Sovětského svazu. Změnilo se něco? Ne. Jen oligarchové nyní přímo vládnou v oblastech a jeden z nich se stal prezidentem. Vládnou nyní přímo a oproti minulosti si nyní vydržují i své soukromé armády.

Korupce je větším problémem, než byla kdykoliv před tím. Dokonce i Julie Tymošenková, která ještě před rokem byla vzhledem ke své osobní korupční minulosti „politicky mrtvou“, dnes znovu žije a její „popularita“ se téměř rovná popularite prezidenta Porošenka. A ruská agrese? Byla a je příčinou ukrajinských problémů a občanské války? Nemyslím si to.

Rusko modernizuje své zbraňové systémy, NATO posiluje svou přítomnost blízko jeho hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA...

Nemyslím si, že Rusko má nějaké ambice na územní zisky kromě své dnešní hranice. Neumím si představit, co by tím získalo. Rusko je obrovská země s nespočitatelným přírodním bohatstvím, poměrně velkým okruhem vysoce vzdělaných vědců, techniků a kvalifikovaných pracovních sil. Jeho příští „expanze“ bude směrem dovnitř. Má nesmírný potenciál pro rozvoj a ten by mu nepřinesla válka a devastace.

Ani USA válku podle mně nechystají. Chtějí jen opakovat starou chybu – domnívají se, že musí a mohou izolovat Rusko. To se ovšem nemůže podařit. Ani to, na čem USA už dlouho staví svou zahraniční politiku, „vývoz demokracie“ není to nejlepší, dokonce ani pro USA samotné. Všude, kde se o to pokusily, došlo k opaku – v těch zemích, kde se o to pokusily, dnes není demokracie, ale rozvrat systému přivedl k moci muslimský fanatismus a diktaturu daleko horší, a navíc ostře protizápadní.

Celá idea je podle mně založená na mylné domněnce, že demokracie je to, co všichni chtějí a stačí jim trochu pomoci. Ale to není pravda. Jsou oblasti a civilizační okruhy, kde demokracie je cizím, nevyzkoušeným a nechtěným prvkem.

A jsou oblasti, které k demokracii aspirují, a je dnes již téměř jisté, že demokracii vybudují, ale je iluzí, že to bude ta jediná „standardní demokracie“, která sama je fikcí. Demokracie má v různých zemích různé podoby. „Demokracie“ je doslova „vláda lidu“ a ten lid má v různých zemích jiné potřeby, jiné problémy, jinou kulturu, jiné představy a jiné tradice. Myslet si, že ta ruská, nebo jakákoliv jiná, musí kopírovat americkou, německou, britskou, francouzskou nebo naši demokracii, je velký omyl. Já věřím, že Rusko bude demokratickou zemí, ale myslet si, že země tak velká a těžko spravovatelná, s tolika rozličnými kulturami a tradicemi, země s takovou historií, bude klonem USA nebo Německa, je omyl. A neznamená to, že není nebo nemůže být demokracií.

My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit? Jaké je reálné nebezpečí současných, třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat? Jsme připraveni z hlediska záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války chránit alespoň část civilního obyvatelstva?

NATO v každé době je obranným společenstvím. Problémem je, když z této role vybočí. Může se stát, že pokud vybočí příliš, může se samo stát hrozbou a v současnosti se tomu podle mne blíží. A naše armáda? Já nejsem odborník na obranu a na armádu, ale zdá se mi, že sami nevíme, co je a co v budoucnu bude hrozbou. Připravujeme se na klasickou válku, podle staré tradice generálů, kteří se vždy připravují na minulou válku, ale není ani odborná, ani veřejná debata o tom, co nám skutečně hrozí. Některé hrozby je politicky korektní vyzdvihovat a zveličovat, o jiných se nemluví, protože to politicky korektní není. Společnost je polarizovaná.

Myslím, že z těch hledisek, na která se tážete v závěru, záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války a ochrany civilního obyvatelstva jsme vcelku připraveni. To je možné díky profesionalitě našich vojáků. Problém je, že armádu nelze redukovat na civilní obranu a na systém mimořádných opatření. Jejím prvotním úkolem je obrana, ať už jako svébytné složky státu, nebo v rámci kolektivní obrany. Ale problém je, že se nemůžeme spoléhat na koncepce obrany připravované před tím, než vyvstaly nové hrozby. Ty je potřeba zhodnotit a koncepci obrany jim přizpůsobit.

A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?

Povinnou základní vojenskou službu asi nepotřebujeme. Ale měli bychom věnovat větší pozornost a prostředky na výcvik v rámci aktivních záloh.

Prezident Zeman přirovnává Islámský stát k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?

V tomto s prezidentem souhlasím. A pokládám za skandální, že je umlčována debata o tomto nebezpečí, že ti, kdo vysloví jiný názor než ten „politicky korektní“, jsou onálepkováni jako xenofobové, nacisté, rasisté a podobnými názvy. Tím je každá diskuze hned v počátku udušena a vyloučena. A hovoříme o tom, kdo je větší xenofob a kdo je větší „sluníčkář“, místo abychom vyhodnotili, jaká jsou reálná nebezpečí masové imigrace mimo naši kontrolu. Například problémy zdravotní, problémy integrace a ano, budu xenofobem, nebezpečí pro naší kulturu, náš sociální systém, naši vlastní svébytnost a naši civilizaci.

Hovoří se o tom, že muslimové mají za co umřít. Mají nějaké hodnoty, které se nám sice nelíbí, ale nějaké hodnoty mají. Jak jsme na tom vlastně my, lidé Západu, s nábožensko-filozofickými základy našeho života? Přivádějí nás dosavadní hojnost a svobodomyslnost k životu bez přemýšlení o tom, kdo jsme, co máme dělat a co je, či není správné? Nahradili jsme náboženství, alespoň tedy většina Evropy, něčím jiným, co nás v tomto směruje? Do jaké míry se nám rozmohl život ve stylu „každý den dobrý“ či „kašlu na politiku, mně je to jedno“? Změní se to, pokud přijde nějaká skutečně vážná krize? Potřebuje západní civilizace nějakou hodnotovou kotvu? Jakou?

Naše evropská civilizace se hodnotových kotev ve jménu politické korektnosti sama zřekla. Dokonce vypudila z evropských dokumentů i zmínku o našich judeo-křesťanských kořenech. Hodnoty, pokud přežívají, jsou zesměšňovány spolu s těmi, kdo se k nim hlásí, a ti, kdo je zesměšňují, si sami sebe pochvalují a jsou hrdí na svou pokrokovost. Náboženství je zvláště u nás problém – jsme pravděpodobně nejateističtějším národem Evropy. A nejen to, jsme asi i nejvíc militantními ateisty.

Náboženství je považováno obecně za cosi zpátečnického, nepatřícího do dnešního světa a obviňováno i z tak nesmyslných věcí, jako to, že je příčinou nejvíce smrtí v historii. Nějak zapomínáme, že nejvražednější ideologie dvacátého století, s více než stem milionem obětí, byly ateistické. Myslím, že jsme to ve svém ateismu přehnali, i díky padesáti letům potlačování církví a náboženství a jeho odmítáním státem a vzdělávacím systémem. Nevolám po hromadném a povinném křtu nebo obřízce. Jen si myslím, že ta ztráta hodnot a hodnotového zakotvení s tím souvisí. Staré hodnoty jsme odmítli, ale nové nemáme.

Jsme členy Evropské unie. V jakém bodě nyní „uvízla“ evropská myšlenka? Směřujeme i po řecké krizi k ještě většímu sjednocení Evropy? Co se vlastně s EU stalo od doby našeho vstupu? A jak se změnilo euro, je z něj, jak říkal Petr Nečas, nikoliv měnová, ale dluhově-transferová unie? Co tedy udělat s EU – ještě více sjednotit, nechat takto, zrušit euro, zrušit celou EU?

Evropská myšlenka uvízla na reálných a předvídatelných problémech. Cílem Evropských společenství už dlouho není odstraňování bariér, ale „hlubší a hlubší integrace“. Bariéry neboříme, naopak jich stále více vytváříme. Evropu nezachrání, když ji „necháme takto“, zachrání ji jen to, že se změní v to, čím kdysi byla EHS a zapomene na své politické ambice.

Měl jsem v době našeho krátkého evropského předsednictví debatu s šéfem politické kanceláře Evropské unie, bohužel si teď nevzpomenu na jeho jméno. Ten pán si dobře nastudoval mé CV a překvapil mně otázkou „Pane Haas, vy jako kanadský občan jistě víte, jak obtížné je řídit Evropu 27 zemí bez toho, abychom je politicky integrovali“.

Odpověděl jsem mu, že za prvé nevidím nutnost Evropu řídit. Od toho jsou její státy a suverenita Evropy by se měla skutečně odvíjet od nich, s tím, že společnému rozhodování by mělo podléhat jen to nezbytné. A za druhé, jako kanadský občan vím, že Kanada měla od svého počátku a stále má velký problém s quebeckým separatismem, proběhlo již několik referend, ve kterých se pro setrvání v Kanadě vyslovil velký počet obyvatel Quebeku a v jednom byl rozdíl těsnější, než je počet diváků na olympijském stadionu v Montrealu. A zeptal jsem se ho, jestli si on myslí, že Evropa bude pevnější s 27 takovými Quebeky. Myslím, že dnešní vývoj v Evropě mi dává za pravdu. Myšlenka integrované Evropy je čím dál víc nepopulární.

Migrace je zásadní téma současnosti. A například podle profesora Miroslava Bárty k nám nevyhnutelně zamíří miliony dalších běženců, které vyžene z Afriky nikoliv válka, ale sucho. Lze to takto fatálně říci? A jak si zatím Evropa vede v boji se současnou, mnohem menší migrační „vlnkou“? Liberálně orientovaní lidé nadávají veřejnosti, že uprchlíky i migranty nechce přijímat, obviňují ji z necitlivosti, či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Kdo je v právu?

Pan profesor má pravdu v tom, že do Evropy zamíří miliony dalších běženců. Ale pochybuji o tom, že je vyžene do Evropy sucho. Mezi současnými migranty nevidím rolníky, pastevce a lidi s nízkými příjmy, pro které je už teď nemožné nebo těžké získat dostatek potravin. Jsou to, alespoň podle záběrů a fotografií v mediích, většinou mladí muži, dobře oblečení a dobře živení, s mobilními telefony. Daleko méně pak rodiny.

A boj proti emigračním vlnám? Žádný nevidím, bojem nelze nazvat to, že se je pokoušíme v rámci Evropy poslat do jejich destinací. Když vám do domu vnikne pět cizinců, nezabráníte tomu tím, že jim řeknete, kdo obsadí kuchyni, kdo ložnici a kdo se ubydlí v koupelně. A nakonec je to málo platné, oni se stejně rozdělí sami, podle toho, kam chtějí. Většina veřejnosti se masové migrace obává oprávněně. V tak velkých počtech je zde skutečně nebezpečí pro naši kulturu a náš sociální systém. Ale je tu i nebezpečí přenosu chorob, zvláště HIV infekce a eboly. Těmi dnes trpí velká část africké populace, jsme připraveni na jejich epidemický nárůst? A proč to nebere v úvahu vláda, proč o tom neexistuje ani veřejná, ani odborná diskuze?

A není pro nás EU se svým tlakem na společnou imigrační politiku hrozbou?

Je hrozbou. O tom jsem psal již v době diskuzí o Ústavě pro Evropu a později o Lisabonské smlouvě. Tenkrát mi titíž lidé, kteří se dnes odvolávají na „solidaritu“ a nutnost jednotné imigrační politiky EU, vysvětlovali, že nic takového nehrozí, že imigrace bude vždy v rukou evropských států.

Žijeme mezi Západem a Ruskem. Jaký vztah máme najít k Rusku? Jsou u nás lidé, kteří tvrdí, že Rusové nás chtějí když ne napadnout, tak pokoutně ovládat, šířit u nás jen to nejhorší a zneužívat nás k rozbíjení Evropy. Jiní lidé zase tvrdí, že budoucnost Evropy je v náručí s Ruskem – buď kvůli nutnosti kolektivní bezpečnosti Evropy, panslovanským idejím, nebo proto, že Rusko je součást BRICS, podle nich politicko-hospodářské aliance budoucnosti. Kde je pravda?

Rusko je náš evropský soused. Nelze je izolovat a je nesmyslné se chtít izolovat od něj. Neměli bychom být „v náručí Ruska“, ani kohokoliv jiného. Přátelské a korektní vztahy s Ruskem, stejně jako s jinými státy, a vzhledem k jeho blízkosti a velikosti možná dokonce víc, jsou v našem zájmu.

A co náš vztah s Německem? Přebolelo již všechno a nemusíme se Němců obávat?

Neobávám se Němců ani Německa. Dnešní Německo není Třetí říše – což mimochodem platí i pro Rusko, to už rovněž není SSSR. Naše přítomnost a budoucnost neleží ve vyhledávání a poukazování na historické křivdy. Naším nepřítelem nejsou Němci ani Rusové, ale dosud existující nacismus a stalinismus.

Spojené státy lákají Evropu do dohody TTIP, kterou by byla taková pevná aliance vytvořena. Rusko, Čína, Indie a další země spojily své síly v BRICS. Jaká budoucnost čeká oba spolky, co čeká americký dolar? Kam se má zařadit naše země? Hrozí v případném multipolárním světě, či spíše světě více aliancí, světová válka? Na jaké bázi uspořádat světovou velmocenskou realitu?

Já věřím, že světová válka nehrozí. Ale už ji nemohu s čistým svědomím úplně vyloučit, jak bych to udělal ještě před pár lety.

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama