Vstřícnost Čechů k cizincům je na historicky nejnižší úrovni. Právo etnických menšin na život podle vlastních tradic odmítá 69 procent lidí a dva ze tří občanů považují cizince za příliš velké bezpečnostní riziko pro Českou republiku. O čem tato zjištění svědčí?
Z principu přistupuji k průzkumům veřejného mínění opatrně. Když mají lidé něco rychle zatrhávat, bez možnosti ptát se na to, co přesně znamená „tradice“, mají tendenci představovat si to nejhorší. Nerad zjednodušuji, ale nejspíš je pravda, že absolutní nedostatek osobní zkušenosti a kolující mýty o tom, že cizinci vysávají rozpočet, zvyšují kriminalitu nebo přenášejí choroby, přispívají k takovému negativnímu postoji. Když se ale v průzkumech ptají, jestli mají lidé osobní negativní zkušenosti v místě svého bydliště, najednou dostáváme pozitivnější obrázek o cizincích. Lidé prostě nemají rádi ty cizince „tam“, abstraktní cizince z lidových mýtů a televizních obrazovek, ale na cizinci sousedovi, kolegovi v práci nebo prodavači odvedle nic špatného nenajdou.
Překvapivé také je, že v průzkumech o sympatiích k jednotlivým národnostem nebo skupinám lidí vidíme nevraživost skoro ke všem: Němcům, Židům, Řekům…a bohužel, k Romům, což jsou samozřejmě Češi. Dokonce k Čechům samotným se v průzkumech nestaví úplně všichni Češi vyloženě pozitivně. Takže bychom se asi měli nejprve naučit mít rádi sami sebe a být na sebe hrdí. Sebevědomí lidé se o svoji kulturu a identitu bát nemusí.
Předseda Evropské rady Donald Tusk říká: „Nemůžeme akceptovat, že stovky lidí umírají při snaze dostat se přes moře do EU,“ uvedl například v prohlášení zveřejněném na internetu. Jenže Britský deník The Guardian ještě před začátkem čtvrtečního mimořádného summitu evropských vůdců publikoval „důvěrný“ dokument. Jak uvádí, v rámci krizového balíčku opatření proti nelegální imigraci by mělo být po evropských státech umístěno pouze 5000 uprchlíků a drtivá většina ostatních by měla být poslána zpět do svých mateřských zemí. Co si o tom myslíte?
Ze všeho nejdříve bych rád poukázal na to, že termín „nelegální imigrant“ ve spojitosti s žadatelem o azyl je nesmysl, který přispívá právě k negativnímu vnímání uprchlíků. Každý člověk má právo požádat o ochranu po dosažení hranic cizího státu. Takže, když se dostanou uprchlíci v lodích na evropský břeh, nejsou „ilegálové“, ale mají plné právo tak učinit. Naopak bránit lidem požádat o azyl je podle mě nelidské a ilegální.
Jinak předseda Evropské rady má naprostou pravdu. Evropská unie, která stojí na určitých hodnotách a historických zkušenostech, nesmí dopustit, aby tisíce lidí umíraly při snaze zažádat o azyl. Těch 5000 se týká pilotního programu přesídlování v rámci zemí EU, na základě dobrovolnosti, jako výrazu evropské solidarity. Je to zoufale málo. Rozhodně bychom neměli posílat lidi, co se kvalifikují pro status právní ochrany, zpět do země, ze které uprchli. To by ostatně bylo proti mezinárodnímu právu.
Myslíte si, že by EU měla projevit solidaritu, více otevřít hranice a rozdělovat migranty mezi 28 členských států? Je naší povinností zachraňovat lidské životy, jak říká šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová?
Zatím to vypadá, že se většina šéfů evropských vlád zaměřuje na zastavení uprchlíků všemi prostředky, dokonce se navrhuje ničení lodí před vyplutím, což vyžaduje zapojení armády. Militarizace uprchlické otázky opravdu není ta správná cesta. Většina politiků také používá univerzální únikovou odpověď: Řešením je zlepšení situace v zemích, odkud lidé prchají. Ano, to je, jenže ten skutek jaksi nenásleduje. Navíc některé situace se řeší obtížně, například válka v Sýrii. Co tedy dělat, kromě účinné a koherentní rozvojové, humanitární, klimatické, obchodní a zahraniční politiky s cílem předcházet konfliktům, prosazovat lidská práva a pomáhat ke spravedlivému ekonomickému rozvoji? Především je nutné vyčlenit peníze na systematický program záchrany lidských životů ve Středomoří. Program, který bude aktivně hledat a zachraňovat zoufalé lidi před utonutím. Zadruhé, je nutné umožnit uprchlíkům žádat o azyl jinou cestou, než riskovat utonutí a zaprodat se překupníkům. Například by se mohla zřídit azylová centra mimo EU. Důvody pro udělení ochrany z humanitárních důvodů by se měly sjednotit v rámci EU. V neposlední řadě je tu otázka vzájemné solidarity mezi státy EU. Lze vybírat z několika modelů, které by nahradily ten současný, kdy jsou uprchlíci nuceni podat žádost o azyl v první zemi EU, kde se ocitnou. Tento systém je nespravedlivý nejen k uprchlíkům, ale i k dané evropské zemi. Ohrožuje také integrační proces, protože někteří uprchlíci jsou jazykově vybaveni pro jinou evropskou zemi, kde navíc mohou mít i lepší podmínky v podobě existující komunity, která pomůže s integrací.
Odpůrci masového přijímání uprchlíků varují, že pokud otevřeme hranice, může se k nám v teoretické rovině přestěhovat „celá Afrika a Blízký východ“. Co si o těchto názorech myslíte?
To je nesmysl a jeden z rozšířených mýtů. Když se podíváme na statistiky, tak počet žádostí o azyl v loňském roce, kolem 600 tisíc, tvoří zhruba 0,1 % počtu obyvatel EU. Pro srovnání, každý rok se v EU narodí přes 5 milionů dětí. Navíc ne zdaleka každý z těch 600 tisíc žadatelů azyl dostal. Počet uprchlíků kolísá v závislosti na katastrofách a konfliktech. V 90. letech počet vystřelil nahoru, nejdříve kvůli válce v Jugoslávii a pak kvůli Kosovu. Nyní je to kvůli válce v Sýrii, Afghánistánu, na Ukrajině, v Iráku nebo v Somálsku. Za normálních okolností většina lidí zůstává v zemích, kde se narodili, i když jsou třeba chudé. Doma je prostě doma. Utíkají a riskují životy, až když je situace opravdu špatná.
Psali jsme:
Jaroslav Salivar, bývalý náměstek ministra vnitra, nyní ředitel Centra bezpečnostních studií vysoké školy Cevro Institut, kde se specializuje mimo jiné i na azylovou a migrační politiku, hovoří ale o hrozbě nezvladatelného přílivu uprchlíků: „Italové v této souvislosti mluví až o milionu migrantů připravených na cestu přes moře,“ uvedl Salivar. Sociolog Petr Hampl říká, že „pokud milion bude přijat, v další vlně to bude deset nebo dvacet milionů“. Co kdyby skutečně taková situace nastala?
Pro mě není Cevro směrodatnou institucí. Koncentrují se tam lidé s názory blízkými Klausovi nebo Svobodným, které považuji za jemně řečeno kuriózní. Mluvit o „přílivech“, jako by ti lidé byli nějaké kobylky, samo o sobě považuji za odporné. Navíc nevidím ty miliony, což jsem statisticky už zmiňoval. O jakém milionu se to bavíme? O jakých deseti nebo dvaceti? To je leda tak dobré na strašení veřejnosti. Není to EU, kdo nese břímě uprchlíků, ale samotné státy Afriky a Blízkého východu. Kolik Syřanů je v Libanonu, v Turecku nebo Jordánsku? Kolik uprchlíků hostí chudý Čad? Počty uprchlíků v EU jsou malé, ale nerovnoměrně dopadají na několik málo států.
Před summitem premiér Bohuslav Sobotka, který se jednání účastní, sdělil, že kromě prosazování boje proti organizátorům migrace by měla být cílem pomoc uprchlíkům v zemích původu. Znovu nicméně odmítl úvahy o případných kvótách pro přijímání uprchlíků v jednotlivých členských zemích. Jak hodnotíte jeho postoj?
Jak jsem řekl, je to alibismus. Jak pomáháme v zemi původu? Jednou rukou dáme něco málo na rozvoj (hluboce pod tím, co bychom podle mezinárodních závazků měli dávat) a druhou pošleme do Egypta, Jemenu, Iráku nebo Bahrajnu zbraně? Pořád se také mluví o kvótách. Co to ale přesně je? Ono to neznamená, že nám bude Brusel něco diktovat. Řada zemí, například ty skandinávské, mají už řadu let kvóty pro přijetí těch uprchlíků vybraných OSN, kteří potřebují přesídlení nejnutněji. Kvóty by fungovaly na principu dobrovolnosti a odrážely by kapacity a počet obyvatel daných zemí. My prostor máme, můžeme pomoci lidem v zoufalé situaci. Je to jen otázka dobré vůle.
Hlavy států a vlád členských států EU jednaly ve čtvrtek o desetibodovém akčním plánu, který podpořili ministři vnitra a zahraničních věcí zemí už v pondělí 20. dubna. První z bodu zněl: „Na operace ve Středomoří a rozšíření zásahů v rámci mandátu agentury Frontex půjde více peněz.“ Bude to řešení?
Frontex má za mandát ochranu hranic, ne záchranu lidských životů na moři nebo řešení komplexních důvodů, proč se z lidí stávají uprchlíci. Takže vyčlenit peníze, ale na zvláštní program typu italského Mare Nostrum.
Například jen v roce 2014 připlulo do Itálie 170 000 přistěhovalců, což je nejvyšší příliv do jedné země v historii EU. Jen během uplynulého týdne k jejím břehům připlulo na jedenáct tisíc lidí. Maltský předseda vlády mluví o obchodu s uprchlíky jako o „genocidě“. Je to genocida?
Převaděči samozřejmě často vidí uprchlíky jako dobrý byznys a nezřídka je posílají v lodích ve špatném stavu, protože po zinkasování posledního majetku, co u sebe uprchlíci mají, jim je jejich osud ukradený. Genocida je silné slovo. Já bych použil slova jako bezohledná krutost. Myslím si, že překupníci v uprchlících často nevidí ani lidské bytosti. Ostatně tak trochu jako mnoho lidí tady u nás. Bohužel pro uprchlíky je cesta skrze převaděče obvykle jedinou možností, jak se do Evropy vůbec dostat, aby si mohli zažádat o status uprchlíka. Pakliže chce Evropa převaděče potírat, musí začít tím, že otevře legální cesty, jak si budou moci lidé požádat o azyl bezpečnou cestou.
Radikálně pravicoví politici v Itálii prosazují okamžitou námořní blokádu Libyjského pobřeží. „Je právem a povinností každé země hlídat si své hranice, a to i na moři všemi prostředky,“ okomentoval tuto situaci sociolog Petr Hampl. Také Austrálie zveřejnila své jasné NE všem imigrantům, kteří přicestují bez papírů. Jak vnímáte tento postup?
Je to v přímém rozporu s mezinárodním azylovým právem, protože každý má právo překročit hranice jiné země se záměrem žádat o azyl. Po druhé světové válce Evropa položila základy tohoto práva, aby nabídla ochranu těm vůbec nejohroženějším lidem, těm, kteří nemohou žít v bezpečí ve své vlastní zemi. Měli bychom být k lidem v nouzi empatičtí a představit si, jak bychom jednali na jejich místě. Nejedná se tu přeci o žádnou invazi, kterou je nutné potírat „všemi prostředky“. Itálie naštěstí dosud na podobné výzvy radikálů neslyší a naopak se obvykle v rámci možností snaží uprchlíkům na moři pomáhat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
