Pane doktore, soud před pár dny rozhodl ve prospěch vašeho tehdejšího prvního náměstka na Ministerstvu zahraničí Petra Druláka, že jeho výpověď z Ústavu mezinárodních vztahů je neplatná. Jak jste celý ten případ vnímal?
Vítáte konsolidační balíček, který vláda protlačila Sněmovnou?Anketa
Už od dob pronásledování čarodějnic na konci 17. století až po Výbor pro neamerickou činnost v 50. letech to byl vždycky souboj s celým soudním systémem, do jaké míry je schopen vzdorovat takové objednávce nebo tlaku. Toto je alespoň pozitivní, že soudy jsou těmi skeptiky, kteří se na to dívají a zkoumají skutečné důvody. Jde sice o rozhodnutí v první instanci, ale podle mě jde o důležitou věc. Tato kauza není pouze věc Ministerstva zahraničí, tendenci zametat s lidmi, kteří nejsou nositeli „správného politického názoru“, vidíme i jinde. Těchto případů mám kolem sebe víc.
Podobné typy institucí jako Ústav mezinárodních vztahů mají v zahraničí určitou svobodu a nezávislost, a dokonce se mohou ocitnout ve sporu s Ministerstvem zahraničí. Zažil jsem to v Nizozemsku, kde mají podobný ústav, a divil jsem se, jak tvrdě byl tento ústav schopen kritizovat zahraniční politiku vlády a nevybíravě ministra. Vůbec nepřicházelo v úvahu, že by proti tomu někdo zasahoval, to by tam absolutně nebylo možné a odporovalo by to tamní politické kultuře. Přitom ani u nás v Česku nebyl vždycky Ústav mezinárodních vztahů v souladu s názory ministra. Určitě by si to pamatovali Karel Schwarzenberg nebo Alexandr Vondra a nakonec, i když jsem byl ministrem já, ne vždycky jsem souhlasil se vším, co se v ústavu říkalo a dělo, ale respektoval jsem to.
Takže za vás nebylo myslitelné, aby vedení resortu říkalo ústavu, co má dělat, koho vyhodit?
Nikdy by mě nenapadlo do toho zasahovat a ctil jsem, že toto pracoviště si může a má myslet po svém, aby nebylo pouhým apendixem ministerstva. Dokonce jsme jim zvyšovali peníze. Jestli mluvili jinak nebo kriticky, pro mě nemělo souvislost s tím, abych omezoval jejich činnost. Naopak má být výsadou současného systému, ve kterém žijeme, že kvůli názorům nemůže být nikdo postihován.
Dříve bylo zvykem respektovat nezávislost Ústavu mezinárodních vztahů a je pro mě docela smutné, že si toto nepsané pravidlo dneska někdo dovolí porušit. Možná ani ti dotyční si neuvědomují, co dělají a jak zásadním způsobem vstupují do něčeho, co se dříve respektovalo. V případě Petra Druláka to bylo navíc zcela jednoznačné, protože byl pokyn z Ministerstva zahraničí od vedoucího odboru na této úrovni, který vyloženě žádal, aby se vyvodily závěry z toho, co Petr Drulák říká. Je proto jasné, že to bylo umělé a byly tam používány vytýkací dopisy jako způsob, jak se někoho zbavit, a uvedené důvody propuštění byly vykonstruované. Ministerstvo zahraničí se začalo chovat, jak si dříve nikdo nedovolil bez ohledu na to, jestli s někým souhlasilo, nebo ne. Hodnota ústavu je právě v tom, že tam lidé mohou smýšlet jinak. Jakmile se tohle začne měnit, tak se pohybujeme na strašně nebezpečné rovině.
Mluvíte o ceně Ústavu mezinárodních vztahů v tom, že tam vědci mohou svobodně bádat a myslet. Pokud to tak není, je ten ústav ještě k něčemu? Aby to nebylo jen místo, které bude potvrzovat správnost prováděných politických rozhodnutí.
Stane se z toho něco podobného, jako je Ústav pro studium totalitních režimů. Budeme mít ústavy, které budou mít dopředu napsané, co mají vybádat, co mají říkat, a ředitelem se stane někdo, kdo bude schopen tuto vytyčenou politickou linii držet. Dostaneme se někam, co z minulosti velmi dobře známe. Je to velmi nebezpečné. Výsledky práce ústavu byly v minulosti velmi solidní, komunikoval se světem, na stážích tam působily hodně zajímavé osobnosti a připadalo mi, že fungoval, jak má. Byl otevřený světu a ministerstvo se nechovalo jako jeho kurátor. Toto se dnes mění nejenom kvůli jedné kauze. Nejde vůbec o to, jestli mám, nebo nemám totožné názory jako Petr Drulák, jde o způsob, jakým se do právě ústavu zasahuje a jaká atmosféra tam začíná fungovat a příště si tam všichni budou muset dávat velký pozor na to, co říkají.
Při schvalování konsolidačního balíčku byly ve Sněmovně i návrhy, které se zabývaly tím, že tyto ústavy napojené na ministerstva by přímo podléhaly ministerstvu a staly se skutečně pouze jejich přívěšky. Není to pouze problém jedné instituce. Tendence vytvářet si z části vědeckých pracovišť pouhé přívěsky, které budou dodávat, co se po nich bude chtít, je obecnější a týká se to i pravidel financování takových ústavů. Takový trend je nebezpečný sám o sobě. Vypovídá to o podobě téhle vládní koalice.
Souvisí to s celkovým fungováním Ministerstva zahraničí jako takovým, které možná nestojí o nezávislou vědeckou instituci. Vy delší dobu mluvíte o tom, v jakém stavu resort je. Co to s ministerstvem dlouhodobě udělá?
Rozhodně platí, co jsem před časem řekl, že ministerstvo je vykuchané a tato vykuchanost se ještě prohloubila. Pochopitelně se neustále snižuje význam Ministerstva zahraničí. Pamatuji, že jsem měl ještě na starosti evropské záležitosti, účastnil jsem se zasedání nejenom rad pro zahraniční věci, ale také rady pro obecné záležitosti, připravovali jsme evropské summity. Tehdy jsme měli ještě přímý kontakt a utvářeli jsme evropskou agendu, která je nesmírně důležitá. Silnější pozici mělo ministerstvo i v celé řadě jiných věcí. Od té doby to jde pouze dolů. Nejenže je ministerstvo kompetenčně vykuchané a jeho vliv na zahraniční politiku je pramalý, ale souvisí to také s tím, jakým způsobem ministerstvo pracuje. Problém je, že se tam už nedělá zahraniční politika, ale stal se z toho jen úřad a ministr je úředník předčítající materiály, které mu byrokrat předloží. Zahraniční politika je ale něco jiného než ten současný byrokratický duch, je to všechno jiné než jen předčítání textů. Je to strašná devalvace zahraniční politiky, která je zcela zaměstnaná vývojem a vůbec není schopna se zabývat perspektivou delšího vývoje, odhadováním toho, co se stane, a připravovat se na možnosti, které před vývojem stojí.
Politika je schopnost zabývat se alternativami, vytvářet aliance a komunikovat s partnery. Dokonce předcházet tomu, co se může stát. Žádná úředničina, ale jednání s živými lidmi. Kontakty, které ministři a náměstci vytvoří, a na jejich základě vytvářejí politiku. Tohle všechno šlo úplně bokem. Dnes je ministerstvo pouze úřad s vrchním úředníkem, který pak jenom předčítá, co mu kdo předloží. Oni rezignovali na podstatu zahraniční politiky. Tady je celá řada problémů, kterými se Česká republika vůbec nezabývá, přitom hrozí celá řada problémů, které bychom jako stát měli předjímat a vytvářet si k nim určitou pozici. Tohle se neděje, žádné pozice nemá a nepokouší se vůbec pracovat s budoucností a nijak se na ni nepřipravuje, protože je zcela pohlcen aktuálním vývojem. Opravdovou zahraniční politiku, která by se snažila sehrávat v Evropě nějakou roli a poukazovat na budoucí problémy, tady nikdo nedělá a bohužel se to týká i premiéra.
Jak myslíte, že nedělají zahraniční politiku?
Chtěl bych vědět, jak často je ministr zahraničí v telefonickém a osobním kontaktu se svými partnery, do jaké míry si s nimi ujasňuje věci. Obávám se, že se to dnes vůbec neděje a žádná diplomatická práce tam neprobíhá. Ministr je úředník. Kissinger kdysi napsal, že duch zahraniční politiky je něco úplně jiného než duch byrokracie. U nás je to zcela v rukou úředníků. Role ministra zahraničí je také do značné míry vysvětlovat procesy kolem. Musejí být lidem schopni vysvětlit, co se kolem nás děje. Jak říkal Orwell, nejtěžší je pochopit, co máte před nosem. Oni to absolutně nedělají.
Slyšíme jen úřednické výroky, oficiální stanoviska, ale nikdo se nepokouší o nic většího. Díky tomu čteme v novinách neuvěřitelně nesmyslné věci a nikdo to na základě znalostí nevysvětluje a projde úplně všechno. Kdy jste viděli rozhovor s ministrem nebo premiérem, který by zajímavě vyložil, čeho všeho jsme svědky. Pravda není nikdy nudná. Kdyby tomu někdo rozuměl, mohl by lidem strašně moc říct. To se vůbec neděje. Všichni potom mluví o dezinformacích, ale vždyť oni nic neříkají. Jejich jazyk je k neposlouchání, to je kondenzovaná nuda. Pravda nudná není, je zajímavá a oni jsou přistiženi při tom, že tomu nerozumějí. Tím je to vlastně prokázáno.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
kotelník
