Pane Kůrko, je za vámi více než pětasedmdesát let aktivního života…

Startoval jsem na čtyřech mistrovstvích Evropy, na mistrovství světa, pouze na jedné olympiádě – ale ta stála za to. Kdyby byla normální situace, tak bych mohl také startovat na olympiádě v Mnichově, ale úspěch se doma nikdy neodpouští. Tlaky tam byly doslova šílené. A pak ten nešťastný osmašedesátý… Když je vám pětadvacet let, tak ledacos také řeknete. V dobré víře. A pak vám nasčítají záporné body… Já jsem udělal k nominování ještě o bod více než v Mexiku, ale ani to mi nestačilo na olympiádu v Mnichově…

Ale nelituji, protože mi život ukázal, že jsou daleko svízelnější situace než jedna nenominace. Po 16 letech reprezentace mi říkali – tady jsme si o tobě, soudruhu, něco přečetli, jak ty můžeš dělat s mládeží. Mám střední průmyslovou školu, jsem zamilovaný strojař a vyučený nástrojař. A mám to rád dodnes. Někdy je to přítěž, protože někdo se věnoval jenom sportu. Čím víc toho umíte, tím víc do vás jdou a každý od vás něco potřebuje. 

Vytvořil jsem jedenáct československých rekordů, které byly větší než světové. Mám dva světové rekordy. Byl jsem první na světě, kdo dělal krásnou čtyřstovku, malorážku vleže, ve stoje, v kleče.

V Brně jsem pak každé ráno chodil přes troje mříže na super tajné věci, které jsem pak učil na vysoké škole v Plzni. To jsem dělal šest let. Ze sedmi kandidátů jsem pak byl vybrán na náčelníka armádního střeleckého stadionu. Byl jsem zástupce šéfa posádky, takže jsem se vůbec nenudil.