Máme za sebou oslavy třiceti let od pádu tehdejšího režimu v Československu. Co vám utkví v paměti, a proč?
Hlavně získání svobody – můžeme říkat, co chceme, myslet si, co chceme, jezdit, kam chceme. Nikdo mi nenařizuje, jaké knihy číst, a naopak nezakazuje, jaké ne.
Směrem k opozici zazněla během výročí 17. listopadu spousta věcí. Spolek Milion chvilek vyzval, aby se strany více otevřely veřejnosti, přišly s uskutečnitelnou vizí a posílily své volební šance menšími koalicemi. Jak vnímáte podobné výzvy?
Spíš bych je bral jako výzvy směrem k veřejnosti. STAN je otevřený a zrovna po této výzvě se nám hlásí hodně nových zájemců – hned první dny po výzvě na 250. Není to totiž jen o otevřenosti stran a hnutí, ale o chuti veřejně se angažovat a něco v politice dělat. Pokud budeme politiku jen hanět jako špinavou, jak můžeme chtít, aby do ní vstupovali noví a čestní lidé?
Diskutuje se také o změně volebního systému kvůli tomu, že ten současný, vzniklý po někdejších úpravách od ČSSD a ODS, zvýhodňuje nejsilnější strany. Potřebuje změnu, podle vás?
Úpravy bych skutečně uvítal. A zase: ne kvůli stranám, ale kvůli voličům. Jestliže vítězi voleb, tedy hnutí ANO, stačilo na jeden poslanecký mandát přes 19.232 hlasů, pak naše hnutí STAN potřebovalo na jeden mandát už 43.693 hlasů – kvůli ziskům v malých krajích. Takže hlas voliče ANO neměl v těchto volbách stejnou váhu jako hlas voliče STAN. Což z našeho pohledu odporuje Ústavě – a proto naši senátoři podali ústavní stížnost, kterou by měl už snad vbrzku posoudit Ústavní soud.
Svoboda, svoboda, svoboda. Letos velmi opakované slovo. Co znamená pro vás? A je dnes něčím ohrožena?
Svoboda je vždy ohrožena, když si nedáme pozor, leckdo by nám ji ve jménu takzvaného dobra, nebo naopak zase svého zisku, rád osekal. Takže si musíme říct, že ji chceme a že jsme ochotni ji i hájit.
A co svoboda slova vzhledem ke kritice, že lidé přestávají respektovat odlišný názor?
Okřídlené rčení říká, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiného. Někteří lidé si bohužel vykládají svobodu jako bezbřehou možnost dělat si, co chtějí, bez ohledu na ostatní. S mnoha lidmi nemusím souhlasit, ale to neznamená, že je budu chtít ukřičet, zadupat nebo jim sprostě nadávat. Víte, vulgární řvaní a nadávky vypovídají více spíše o tom člověku, který je vypouští.
Je tomu také třicet let, co se do našich zemí vrátila svoboda tisku. Novinářka Nora Fridrichová na Koncertu pro budoucnost řekla, že podle českých politiků mají novináři v České televizi pouze číst ze čtecího zařízení a nic moc si nemyslet. Souhlasíte s tím? Jak najít jasná pravidla mezi profesionalitou a osobním názorem novináře?
Každý má právo na názor, každý má právo volit toho, koho chce. U novinářů by ale čtenář, posluchač, divák vůbec neměl poznat, koho volí a čí názory jsou mu blízké. Dřív to platilo. Třeba u komentátorů mě zajímají názory těch, kteří přijdou se zajímavou myšlenkou, nasvítí problém z jiného úhlu a já si řeknu: Vida, i takto se na to dá pohlížet. Nečtu komentátory, u kterých předem vím, co si přečtu a za koho kopají.
Psali jsme:
Zapomněli jsme při obnovování demokracie na něco?
Snaha o demokracii není postup podle návodu. Dělali jsme a děláme – a tím nemyslím zdaleka jen politiky, ale nás všechny – co umíme...
Na druhou stranu, statisíce lidí skončily v exekuci, dle průzkumů podstatná část občanů nic neuspoří. Naučili jsme se za 30 let zvládat svobodu, jak nakládat s penězi? Poznamenává nás v tom stále zkušenost se socialismem?
Od roku 1989 uběhlo už třicet let. Československá první republika vydržela dvacet let. Jak dlouho se ještě chceme vymlouvat na reálný socialismus?
Policie zahájila stíhání tří politiků socialismu. Jsou jimi Miloš Jakeš, generální tajemník tehdejší KSČ, tehdejší ministr vnitra Vratislav Vajnar a také bývalý předseda vlády Lubomír Štrougal. A to kvůli střelbě na hranici proti lidem, kteří chtěli z totalitního Československa uprchnout. Všem je již přes devadesát let. Má takové stíhání smysl? Jde i o vzkaz mladším generacím, že některé činy jsou nepromlčitelné?
Československo bylo obehnané ostnatým drátem a lidé si nemohli svobodně vybrat, že zde nechtějí žít. Někteří chtěli utéct, a část z nich za to zaplatila životem. A tady bychom si měli jasně říct: Byly to vraždy! A tyto vraždy bychom měli odsoudit a shodnout se na tom. Ale soudit dnes už starce? To jsme měli možná tak do deseti let po Listopadu.
Projevem čeho ve společnosti jsou tedy podle vás výkřiky, pískání a negativní chování při pokládání věnců na Národní třídě? A musíme si na takové situace začít zvykat?
Je to vyjádření názoru. Můj styl je jiný, ale respektuji to, pokud nedojde k násilí.
Premiér Andrej Babiš poprvé zalitoval svého členství v KSČ, a to v projevu v Národním muzeu. Kromě toho v rozhovoru pro iDnes.cz řekl, že netušil o výjezdních doložkách, jež musel mít každý, kdo chtěl za socialismu vycestovat za hranice. A získat doložku většinou znamenalo spolupracovat, být členem KSČ a tak dále. Věříte těmto prohlášením?
Nevěřím, a pochybuji, že jim věří on sám.
Vnímáte jako oprávněné, tvrdí-li se, že česká společnost se rozděluje? Protože už po pádu Topolánkovy vlády se mluvilo o rozdělení, nyní se to tvrdí v souvislosti s prezidentem Milošem Zemanem, premiérem Babišem, ale i v názorech na Evropskou unii a západní či východní politiku...
Ona je rozdělená. To je fakt. A pokud budeme dál blouznit, že s chybějícími dálnicemi, špatnými železnicemi a podobně budeme druhým Švýcarskem, tak jsou to jen bludy. Musíme si přece jednou jasně říct, kam patříme: na Východ, nebo na Západ?
Jak vnímáte jednotlivé fáze disidentské a pak i politické činnosti Václava Havla? Považujete ho za největší osobnost našich dějin poslední doby?
Považuji ho za politika, který zviditelnil Československou a posléze samostatnou Českou republiku ve světě tak pozitivně, jako nikdo po něm. Má zaryté příznivce a stejně zaryté odpůrce. Jeho roli posoudíme mnohem lépe z odstupu, spravedlivě ho zhodnotí historie.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
