Jakou atmosféru – jakožto velmi aktivní „listopadový aktivista proti prezidentu Zemanovi“ – vnímáte v České republice v souvislosti se státním svátkem 28. října? Dějí se v poslední době věci, které ji mohou ohrozit, nebo které naopak slibují posun směrem k lepšímu?

Musím se přiznat, že já jsem před rokem dost rezignoval, nicméně je to tu jak za Husáka, a nikomu to nevadí; většina národa je spíše spokojena s tím, jak to tady funguje. Doufám, že moji kolegové, kteří to sledují z různých úhlů, se nepletou, když říkají, že se to teď konečně zlomilo! A že se ti lidé konečně trošičku vzpamatují a pokusí se napravit tu chybu, kterou udělali přímou volbou prezidenta.

Teď, například díky šrumci kolem státních vyznamenání, se to ale zas až tak růžově nejeví... Spíš to opět vypadá, že ty „tábory“ jsou zde opravdu stále dva, a těžko říci, který je větší, nemyslíte?

Kdyby ty tábory byly dva, tak to by bylo ještě dobré. Problém totiž je, že to není záležitost bipolární, ale je to víceméně „atomizované“. Je zde jeden tábor, který stojí za Zemanem a pak je zde několik oponentních skupin, kdy každá z nich má trochu jinou filozofii a jsou nejednotné. Znamená to, že kdyby třeba dneska mělo dojít k přímé volbě hlavy státu, může se klidně stát, že to Miloš Zeman vyhraje znovu. Tedy – neshodnou se prostě na jeho protikandidátovi. V tom je zásadní problém.

Chápu. A je to tedy podle vás více tím, že je tu ta „roztroušenost“ několika oponentních protizemanovských skupin, nebo v tom hraje roli i to, že je prostě nedostatek těch pravých osobností?