Jste známá novinářka, pohybujete se mezi politiky už mnoho let. Jaký máte recept, abyste zůstala stále objektivní?

Raději používám termín zůstat relativně objektivní, neb, jak známo, objektivní není nikdo, protože to není možné. Už tím, jak třeba televizní editor řadí zprávy, dává najevo svůj názor a pochopitelně stejně tak redaktor, který klade otázky. Recept na to, aby novinář zůstal relativně objektivní, je asi jen jeden – politiku na denní bázi velmi pečlivě sledovat, přemýšlet o ní a skutečně se ptát – pak nutně dospějete k závěru, že sice nějaký ideologický směr může mít vaše sympatie, ale pokud jde o konkrétní politiky, nevěříte nikomu a dobře víte proč.

Dokáže Vás někdo nebo něco v politice i naštvat, a co to třeba bylo?

Jsou věci, které mne i po mnoha a mnoha letech soužití s politikou dokážou zděsit a některé mě dokonce budí ze spánku. Klasickou ukázkou je senátor Tomio Okamura, z jehož způsobu myšlení, totální nevzdělanosti a neznalosti (nejen) historie mám opravdu strach. A vyrazili mi dech lidovci, kteří tak ochotně s panem Okamurou sdílejí senátorský klub. A ještě mu dají název Klub za obnovu demokracie – to už je totální výsměch nám všem. To lidovecké neustále šermování s křesťanskými hodnotami nabylo sdílením klubu s Okamurou pitoreskní podoby. Nijak se netajím názorem, že preferuji politiky, kteří se na křesťanské hodnoty neodvolávají, ale dokáží se podle nich chovat.