Americký prezident Donald Trump začal úřadovat za hlasitých protestů aktivistů či aktivistek. Čemu to přisuzovat? Je něco zásadního, čeho bychom si měli všímat, a mohou mít tyto protesty návaznost v nějakém širším organizovaném hnutí zásadního významu?
Ty „hlasité protesty“ se skládají ze dvou prvočinitelů. První je spontánní. Bouří se proti Trumpově slovní muskulatuře. Všem jeho siláckým heslům a gestům, jimiž se podbízí mase rozčarované ze ztráty „amerického snu“. Můj šálek kávy to není. Za dané situace to však asi byla opravdu jediná metoda, jíž se přesilovka současných dinosaurů dala porazit.
Druhý proud je naopak velice organizovanou inscenací. Ti, kdo volby projeli, se snaží vítězi namydlit schody. Část z nich dost možná v naději, že to, co roky dělají jinde po světě, když volby nedopadnou podle jejich gusta, spunktují v samotné Americe.
Který z okolních národů vám vadí?Anketa
Pro ty, komu nesedí Trumpovy ústupky nízkému vkusu, je to ovšem ďábelská past. Většina z nich si přála zhruba to, co razil Bernie Sanders. Teď jim však hrozí, že skončí v komparsu zhrzené Hillary. Tedy „strany války“, „barevných revolucí“ a jiných darebáctví. „Hlasité protesty“ daného typu mívají kratičký poločas rozpadu. „Organizované hnutí zásadního významu“ – třeba na způsob „Occupy Wall Street“ – se z nich nenarodí ani náhodou.
Zastánci Trumpa tvrdí, že je jen trestán liberálními, multikulturními a globalistickými kruhy za to, že jde proti právům menšin či gayů a že nechce po světě šířit lidská práva a demokracii. Dokonce se mluví o angažmá George Sorose coby jakéhosi ochránce obamovského uspořádání. Jak takové úvahy vysvětlit? Je neziskový sektor ve vleku odcházející politické reprezentace?
Ostentativní „obrana práv menšin“ a „multikulturalismus“ urvaný ze řetězu mají hlavně jednoho společného jmenovatele. Jsou tyjátrem kolem témat druhořadých, ne-li přímo zástupných. Svatoušci liberální fráze se jím vylhávají ze zrady všeho, co ten katechismus slibuje. „Práva menšin“ hájí na úkor práv velké většiny – a klidně přímo proti ní. I prkotiny kolem kdejakého plže či brouka jim stojí za větší decibely než nouze i hlad miliard lidí. Rituály „multikulti“ se rozteskňují nad kdejakou polozapomenutou kuriozitou. K tomu, jak mamon, kosmopolitní až na půdu, drancuje celé subkontinenty, však zbaběle mlčí. Těm, kdo se mu postaví na odpor, malují čertovy rohy „diktátorů“. A leckdy velebí i „humanitární bombardování“ za „změnu režimu“.
Tu ujetou optiku – a také „morálku“ – převzala i nemalá část „postkomunistické“ levice. Tím snáz se otázek, od nichž dezertovala, ujímá vlna, jejímž prototypem je Donald Trump. Soros je šedou eminencí všech žánrů liberálního švindlu. „Neziskovky“, dirigované týpky jeho ražení, jsou jejich pretoriánskou gardou. Tlachají o „občanské společnosti“, každou skutečnou občanskou sebeobranu však zkoušejí buď vykleštit, nebo – pokud se nedá – postavit mimo hru. Konfliktů, v nichž se ocitají s Trumpem i dalšími silami na vzestupu, není proč litovat. Levici, která ví, co chce, se podobné přestřelky náramně hodí.
Vysokoškolsky vzdělaní lidé často bývají zaměření proti Trumpovi, pro „multikulturalisty“ atd... Někteří pozorovatelé tvrdí, že provázanost médií, univerzit a neziskovek vytváří systém oborů typu gender studies, multikulturních studií, kulturologie a dalších oborů. Je to křivda vůči univerzitám? Nebo projde v důsledku vlny „Trump, Brexit“ proměnou i vzdělávací systém?
Já tu dělicí čáru kolem sebe vídám přesně opačně. Opičí láskou k mrákotám, na něž se tážete, totiž trpí hlavně lidé mdlejšího rozumu. Právě jim leptá duše i averze ke všemu, co jim ty bábovičky rozkopává. Řada z nich sice má i lecjaký diplom, ale i to je vizitka degradace „vzdělávacího systému“. I naší zemi, která to zvládala špičkově, chybí už nejen extraliga inženýrů a „modrých límečků“, ale dokonce i spousta lékařů. O to víc miliard se vyhazuje na „studia“ v oborech, v nichž jsou kritéria toho, co kdo opravdu umí, třeskutě vágní. Poptávka ekonomiky, vědy i školství připravujícího na užitečnou životní dráhu po jejich absolventech se blíží nule.
Právě z těchto „věd“ však věnčí roztodivné tituly jména těch, kdo si hoví v bavlnce pofidérních „neziskovek“ – a mladších ročníků „pražské kavárny“ vůbec. Ti starší „obory“ nepoužitelné ve smysluplné praxi zase často vyučují. Většinou spíš „za zásluhy“ o cíle, kvůli nimž si ony „neziskovky“ vydržují i cizí „služby“. „Neziskovky“ živené i z tohoto přítmí zase sponzorují ony „obory“ i vysoké školy, kde se pěstují. Předmět jejich hlubokomyslných úvah si leckdy koleduje o asociaci s „ideálním tématem dizertace“, z nějž si dělal šprťouchlata prastarý sovětský vtípek: „Onanizm i jego vlijanije na severnoje sijanije“ (česky to v rýmu nevychází – „Onanie a její vliv na polární záři“). „Vzdělávací systémy“ podléhající podobným vrtochům neminou změny; Brexit, Nebrexit.
Pokud jde o George Sorose, konglomerát jeho nevládních organizací je podezírán z organizování „barevných revolucí“, ovlivňování politiky po celém světě ve prospěch liberálních představ apod. Jak nahlížet v souvislostech na dílo tohoto muže, který některými bývá oceňován jako ochránce západních hodnot? O co mu jde?
Otčenáš liberalismu hlásá, že každá svoboda končí tam, kde by ublížila jiným. George Soros nasekal miliardy švindlem proti řadě měn. Vyraboval i konta poddaných Jejího Veličenstva. Zač stojí „hodnoty“ závislé na tak profláknutém „ochránci“?
Soros nechyběl u žádné špatnosti lemující kolonizaci východní Evropy cizím mamonem. Jeho první nadaci v SSSR předsedala Raisa Gorbačovová. Teď je Soros persona non grata i v rodném Maďarsku. Právě z rozhodnutí Viktora Orbána, který do politiky startoval v protisocialistické opozici sponzorované i Sorosovými „fondy“.
Dřív kastrovaly civilizační suverenitu. Teď jdou po krku i té národní a státní. Hlaholí o „otevřené společnosti“, exportují však chaos. Co tím sleduje sám George Soros? Ve finále na tom ani bůhvíjak nezáleží. Je totiž tykadlem vyšších pater moci. Tím, do čeho a jak strká nos, už irituje i pravici, co nechce být jen povolnou matrací. Nazrál čas k tomu, co by dřív nemělo šanci. Nastavět „fondům“ a „nadacím“ pašujícím cizí zájem zákonné mantinely. Sama Amerika se jimi chrání už dlouhé desítky let. Ty paragrafy jsou skvělou inspirací. Tomu, kdo kope v cizím dresu proti vlastní zemi, škraboška „nezávislého“ dobroděje rozhodně nesluší.
Psali jsme:
Europoslanec Jan Zahradil napsal, že Trump dělá tečku za 90. léty Clintona, Albrightové či Havla. Je způsob chápání mezinárodních vztahů jakožto boje USA za lepší svět u konce? Je dobře, když už Trumpovi nebude záležet na boji Ukrajiny proti Rusku, ochraně lidských práv, a naopak s Ruskem může uzavírat pragmatické dohody? V čem přesně tento „starý svět“ skončil?
Ti, komu říká Amerika pane, se po žádném „lepším světě“ jaktěživ nepídili. Cizinu chápou jako terén, z nějž je třeba vytřískat, co se dá. Právě tak vnímají i „dolních“ 300 milionů Američanů. Kam to ti zázraci dovedli, je notoricky známo. Která ze zemí prohnaných „změnou režimu“ na tom není ještě mnohem hůř? Většina parazitní renty dolované z celé planety končí na amerických účtech. Kupní síla americké „main street“ však spadla tam, kde byla před půl stoletím.
Trump vyhrál hlasy těch, komu to leze krkem. Řešit příčiny mu establishment nedovolí. Podělit se o miliardy nahamoněné z cizí práce nemá v plánu ani on sám. Vyhrál se scénářem „krizového managementu“. Cíle si klade hlavně dva. Stáhnout Ameriku z podniků dražších, než co mohou vynést. A „košili bližší než kabát“ změnit v pravidlo uplatněné nadoraz. Čekal snad někdo nadílku Matky Terezy? Šance na poněkud bezpečnější svět se však rýsuje. Do Trumpa buší jen fanklub politických mrtvol – a „levice“, co si nevidí na špičku nosu.
Donald Trump označil NATO za zastaralé, na druhou stranu vyzval Evropany, aby se začali starat o své zbrojní výdaje sami. Nečeká se od něj podpora vojenského tlaku na Rusko a podpora Pobaltí či Polska v něm. Evropskou unii rovnou mezi řádky označuje za nedůležitou. Čili – opravdu myslí vážně jistý izolacionismus? Jak bychom měli reagovat, zdůrazněním našich vztahů s Německem? Nebo raději preferovat bilaterální vztahy?
Říká-li, že NATO patří do sběru, už i americký prezident, potěší to. Lézt kvůli tomu do jiného chomoutu je bohapustý nesmysl. Naši bezpečnost a suverenitu – vojenskou ani ekonomickou – nám nikdo jiný „na alpace“ nepřinese. Obojí zvládnou jen kuráž a důvtip razící vlastní zájem, a ne ten cizí. Dřív se ti, komu chybí obojí, měli i na co vymluvit. Trump v Bílém domě jim bere i stará alibi. Jistěže potřebujeme i vnější záruky a spojence. Ty ovšem umí jen politika, co se nescvrkla na cizího poskoka.
Den po inauguraci Trumpa se sešli Le Penová, Wilders, Okamura, Salvini a další nacionalisté. Vyjádřili Trumpovi podporu. Jsou to „budoucí vládci Evropy“? Mohou se jim establishmentové strany vyhnout, když přeberou jejich nechuť k migrantům? Co za pět let bude s uspořádáním Evropy, které dnes zrcadlí např. Evropský parlament?
Jsou-li i „budoucími vládci Evropy“, se teprve uvidí. Trestem za impotenci momentálních „elit“ jsou už teď. Na problémy, s nimiž si dnešní papaláši nevědí rady, přitom nemají recept ani Wilders, Marine Le Penová či německá AfD. Výjimkou rozhodně není ani migrační krize, z jejíchž rizik pletou devítiocasou kočku na jiné. Čím snáz se jim to daří – a čím déle jim to vydrží – tím vážnějších rozměrů hrozí nabýt jak novodobé „stěhování národů“, tak jeho třaskavé dopady v Evropě.
Migrační krize totiž za brutálního monopolu, který si hrstka držgrešlí usurpuje na existenční zdroje planety, už žádné ekonomicky průchodné a trvale udržitelné, natož snad dokonce i humánní řešení ani nemá. Není jen bumerangem válek za „změnu režimu“ a holportů s teroristickou verbeží, kopírujících mnichovanská alotria s Hitlerem. Je i zpětným rázem nenažranosti, již si globální mamon ne a ne odepřít vůči kapitalistické „periférii“. Soutěsku, v níž ji svírá, zmapoval plasticky už Marx. Poměrům, jež popsal v článku Britské panství v Indii z poloviny předminulého století, ty dnešní jako by vypadly z oka: „Podmínky, za nichž se jim povoluje udržovat si zdání nezávislosti, jsou zároveň podmínkami neustálého úpadku a naprosté nemožnosti nápravy.“
Šanci těm, kdo se valí na Evropu, na důstojný život tam, kde jsou doma, jsou s to nabídnout jen tisíce miliard, pro něž špičky majetkové hierarchie ne a ne najít jiné uplatnění než v „kasinu“ finanční spekulace a hazardu. Překročit ta kasta vlastní stín, začne si vytvářet i kupní sílu, která jí v „reálné ekonomice“ chybí stále víc. Právě to je však varianta, jež rozhodně nehrozí.
Má za dané konstelace schůdné řešení dluhová past? Důstojná perspektiva pro miliony těch, které pracka trhu vyhazuje z kola už na startu do života? Slepých ulic, jejichž „řešení“ nevychází ani kupeckým počtům, rychle přibývá. Dopad každé z nich násobí i všechny ostatní. Evropu, drženou v tomto zajetí, čeká už jen další degenerace. Klade dynamit i pod základy evropské integrace. V dnešní podobě přežije jen zázrakem. Bod zvratu, z nějž není návratu, se rychle blíží. Na tirády, jak se po Brexitu polepší, skočí eurokracii jen naivka. Nastal čas pracovat na jiném formátu evropské dělby práce a kooperace. Doba přeje jen připraveným.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Martin Huml
