Přehnali to senátoři, když chtějí žalovat Klause za velezradu?Anketa
V pondělí jste upozornil, že senátní hlasování o žalobě za velezradu je neplatné. Rozproudilo to celou řadu reakcí a protiargumentů, třeba ve smyslu, že senátoři na neveřejné schůzi hlasovali veřejně podle jmen, tedy nikoliv tajným hlasováním. Co o tom soudíte?
Úvodem bych rád řekl jednu zcela zásadní věc: Jsem si absolutně jist, že odcházející prezident republiky nikdy Ústavu neporušil. Evidentně ji aplikoval jinak, než by bylo jeho politickým oponentům milo, ale neaplikoval ji protiprávně.
Na tu procedurální vadu jsem neupozornil proto, že bych se chytal stébla a neměl k dispozici dostatek věcných protiargumentů, ale právě naopak: Když už k podání žaloby došlo, nechci, aby to bylo zahráno do autu, to je můj klíčový motiv v tuto chvíli. Chci předejít tomu, aby se jednou říkalo: „Víte, děti, prezident Klaus, toho tenkrát žalovali pro velezradu, ale měl neuvěřitelné štěstí, nějak to tehdy procesně zvrtali, a jen to ho zachránilo.“ Mám strach, že právě takové vyústění by si někteří žalobci dokonce i přáli: Nakydat na odcházejícího prezidenta valníky špíny a vtisknout mu punc velezrádce, na nového prezidenta vycenit zuby, a přitom prvnímu nedat šanci se očistit a druhému skutečně zjistit, jak velmi silné ve skutečnosti je jeho právní postavení.
Senát ale již ústavní žalobu na prezidenta předal Ústavnímu soudu. Lze s těmi pochybnostmi nad legitimitou hlasování ještě něco dělat?
Ano, myslím si, že ano. Právě proto jsem s tou připomínkou přišel okamžitě a nenechal si ji až pro Ústavní soud, aby se senátoři nemohli vymlouvat, že nedostali šanci svou chybu napravit.
Proti sobě tu zřejmě stojí dva právní názory: podle mého mělo být vlastní hlasování o žalobě veřejné, tj. přístupné veřejnosti. Pochopil-li jsem správně své oponenty, tak oni naopak tvrdí, že hlasování formálně veřejné bylo, ale došlo k němu na uzavřeném, veřejnosti nepřístupném jednání, a proto to, kdo jak hlasoval a kdo vůbec byl přítomen, smějí vědět pouze sami senátoři.
Dnes je velkou módou bombardovat instituce dotazy podle zákona o svobodném přístupu k informacím, např. zcela identických dotazů, kdo je autorem amnestie, přišlo do KPR několik desítek. Bylo by zajímavé a bylo by i znakem konzistentního přístupu "padni komu padni", kdyby třeba místopředseda Sněmovny pan Zaorálek nebo nějaký jiný pirát podle zákona o svobodném přístupu k informacím nyní požádal Kancelář Senátu o jmenovité výsledky pondělního hlasování. Opravdu by mne zajímalo, co by jim odpověděli. První možností je, že by jim ty výsledky prostě poskytli. Pak by bylo vše v pořádku a netrvám na tom, abychom zkoumali, zda by tak byli učinili i bez toho, že bych kdy napsal svůj článek. Druhou možností je zamítnutí takové žádosti s odůvodněním, že příslušné informace nejsou přístupné veřejnosti.
Umím si představit extrémně technicistní, z kontextu a smyslu zákona vytrženou argumentaci ve prospěch zamítavé odpovědi, ale hájit bych to nechtěl. Žijeme zatím stále ještě v demokratické zemi, a proto jakékoli utajování musí být výjimkou z pravidla, výjimkou, která má vždy svůj dobrý a předem známý důvod. Nevím, jakým veřejným zájmem bych odůvodnil, proč lidé nesmějí vědět, kdo hlasoval pro žalobu na prezidenta, kdo proti ní, kdo se v tak zásadní věci nebyl schopen vůbec rozhodnout a kdo vůbec nedorazil.
A na místě užitečných idiotů Karla Janečka bych se cítil dvojnásob trapně, kdybych toto měl hájit, protože je to právě on, kdo celou svou mocenskou kampaň postavil na požadavku transparentnosti veřejné správy. Mnohem snáze bych hledal veřejný zájem na tom, aby tyto informace tajné nebyly: to hlasování bylo natolik zásadní, že každý volič má plné právo zahrnout je do portfolia informací, na jejichž základě se bude rozhodovat v příštích senátních či jiných volbách.
Takže abych shrnul odpověď na Vaši otázku: netřeba opakovat hlasování Senátu, třeba pouze oficiálně zveřejnit jmenovité výsledky hlasování. Důraz je na slově oficiálně, ne že Kubera něco potají vynese nebo že Syková se k tomu sama aktivně přihlásí. To jsou informace, jejichž pravdivost si já jako volič nemám jak ověřit.
Mimochodem, doufám, že senátor Kubera nebude za zveřejnění těchto neveřejných informací nějak popotahován či dokonce trestán.
Psali jsme:
Na adresu senátorů, kteří návrh podpořili, se snesla široká škála kritiky. Zaznělo, že jde o politicky účelový krok, který má poškodit názorového oponenta, ale také třeba směrem k J. Dienstbierovi padlo označení typu zakomplexovaný hurvínek a sociopat. Jak byste vy okomentoval postup těchto senátorů a vyjmenoval pohnutky, které je k tomu vedly?
Hurvínka bych se, s dovolením, zastal. Byl mi vždy sympatický. Senátor Dienstbier mi sympatický není, cítím z něho obrovskou, bezskrupulózní, špatně skrývanou touhu po moci.
Pohnutek je víc:
Nejnižší pohnutkou je ublížit Václavu Klausovi jako člověku. Je za tím koncentrovaná, letitá zloba lidí, jejichž technokratické, progresivistické sny on stále znovu a znovu rozbíjí. Zboural jim už tisícovky báboviček, brání jim uzurpovat si moc, a to se neodpouští.
O něco silnější a z mocenského hlediska racionálnější pohnutkou je poškodit Václava Klause jako politika. Ti lidé mají neskutečný strach z toho, že by se mohl nějak dál angažovat v české nebo dokonce evropské politice, navíc už by si nemusel brát servítky, že by ještě stále mohl být schopen shromáždit kolem sebe dost voličů na to, aby jim po tisící první vypálil rybník. Nemají na něj a oni to tuší, i když si to nikdy nepřiznají. Tím, jak strašně se jej snaží poškodit a naložit mu na záda handicap v podobě velezrady, mu vlastně skládají poklonu.
Nicméně dokonce i Václav Klaus je v celé téhle šaškárně vedlejší. Tou nejhlavnější pohnutkou, která včera rozhodla, je frontální útok na Miloše Zemana a jeho budoucí prezidentství. Jsem si jist, že nikdo z těch, kdo hlasoval pro žalobu na prezidenta Klause, nevolil za prezidenta Zemana. Jsem si jist, že většina těch, kdo hlasovali proti Klausovi, jsou vnitřně frustrováni Zemanovým úspěchem, oni si ho opravdu velmi intenzivně nepřáli. To proto ono testování Ústavy, je to vzkaz, aby se držel zpátky, jinak ho taky zažalují.
Proto ty řeči o testování ústavy, jako by prezident byl nějaký pokusný králík. Přitom je to nesmysl, Václav Klaus je jako "předmět pokusu" poněkud "nezpůsobilý" - je totiž evidentní, že ústavněprávní postavení Miloše Zemana jako přímo zvoleného prezidenta bude v kontextu celé ústavy jiné, než bylo postavení Václava Klause jako prezidenta zvoleného nepřímo. Odcházející prezident vděčil za svůj úřad Parlamentu, nový nikoli. Nový prezident byl zvolen stejným způsobem, jako Parlament sám, a legitimita obou institucí je proto srovnatelná a má stejný základ. Pokud dříve bylo možno tlačit na co nejrestriktivnější výklad prezidentských pravomocí a tlačit prezidenta do role jakéhosi republikánského monarchy proto, že jeho postavení se odvíjelo od zákonodárného sboru a neprošel procesem voleb, nyní tento důvod odpadl a nový prezident je Parlamentu fakticky roven.
Zaměříme-li se na samotný termín velezrada obecně, jaké jsou její právní aspekty?
Velmi stručně, zradou se zde obecně myslí zrada svého státu či nějaké jiné autority, které je zrádce povinován poslušností anebo věrností. Aby byl význam takové zrady patřičně zdůrazněn a odlišen od zrady např. přítele, přidávají se různé předpony, např. "vele-" či "vlasti-". Dříve platilo, že nejvyšší autoritou je panovník, který stát ztělesňuje, a proto on jediný se velezrady dopustit nemohl (musel by zradit sám sebe, protože stát byl přece on). Oproti tomu prezident jako hlava republiky ztělesněním státu není, je pouze jeho nejvyšším orgánem, a jako takový i on se může dopustit zrady svého státu. Protože však není trestně odpovědný, rozlišuje dnes české právo vlastizradu, která je trestným činem a může se jí dopustit každý s výjimkou prezidenta republiky, a velezradu, které se naopak může dopustit pouze prezident republiky.
Velezrada je klasický impeachment, tedy formálně právní, fakticky politický proces, jehož účelem není potrestání a převýchova pachatele, ale sesazení nějakého politika z funkce a jeho politická eliminace. U nás je možný impeachment pouze prezidenta (vládě stačí vyslovit nedůvěru, a to i bez udání důvodu) a je záměrně, v zájmu politické stability, extrémně obtížný. Fakt, že má jít o něco zcela výjimečného a extrémního, podtrhuje zvolený terminus technicus "velezrada". Formálně se jí rozumí "jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu".
Nelze říct, že senátoři jako Dienstbier či Wagnerová překrucují Ústavu?
Lze říci, že ignorují psaný text Ústavy a snaží se jej překroutit v zájmu věci, kterou považují za dobrou. Ústava pro ně nepředstavuje předem daná pravidla hry, ale nástroj k dosažení politického cíle. Je to jako hrát šachy s někým, kdo Vám v určitou chvíli začne tvrdit, že pěšcem se dá táhnout i zpět, protože tak Vám mohou sebrat dámu, na kterou by jinak nedosáhli ani omylem. Ale skutečně překroutit Ústavu může nakonec jen Ústavní soud. Již existující teoretický koncept, podle kterého se výklad Ústavy může plynule měnit v závislosti na aktuálních společenských výzvách beze změny jejího textu, je varovným mementem a přímou cestou k justiční diktatuře. Koncept materiálního jádra Ústavy je ve vztahu k tomu jen jezinčím prstíčkem strkaným do dveří.
Na onom kroku senátorů byla kritizována i skutečnost, že žaloba není založena jen na základě novoroční dílčí amnestie, ale je v ní zahrnuta řada dalších, mnohem starších, záležitostí. Je to z hlediska práva v pořádku? Co si myslíte o tom, že jsou do žaloby zahrnuty věci jako nepodepsání ESM či nejmenování nových soudců ÚS?
Jen to dokresluje skutečnou motivaci žalobců - vůbec nemusíte být právník, abyste jasně viděl tu účelovost. Zhruba před rokem koloval mezi zasvěcenými mail s výzvou dodat cokoli na Zdeňka Koudelku, s cílem za každou cenu zabránit tomu, aby se stal soudcem Ústavního soudu. Žaloba na prezidenta údajně vznikala podobně, stylem dodejte senátorům jakoukoli munici na Klause, a podíleli se na tom ti samí lidé.
Jaký z toho všeho máte celkový pocit?
Je mi špatně z toho, jak hluboko až mohli někteří politici klesnout. Za posledních několik let jsem si několikrát říkal "tak tohle je absolutní dno progresivistického hnusu", horší už to být nemůže. Ale ono bylo. Společnost je rozdělena, napětí by se dalo krájet, a těch 38 senátorů to nyní vše prohloubilo takovým způsobem, až si říkám, že takováhle nálada asi byla ve Francii tak rok před Bartolomějskou nocí. A nejen to, udělali z nás šašky v očích celého světa.
Sečteno a podtrženo, jsou to oni, kdo neodpovědným zneužitím institutu žaloby prezidenta z velezrady extrémně poškodili dobré jméno České republiky. To jim není nic svaté a vše rozvracejí, to oni nám vnucují své nové, cizí, nelidské světy. Jediným proviněním Václava Klause je, že se jim v tom snažil legálně bránit. Oni naopak zametají cestu nějakému budoucímu českému diktátorovi, který tu za potlesku rozvášněného davu zase nastolí ten správný pořádek a udělá tečku za polistopadovou érou.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Radim Panenka
