V pondělí jste upozornil, že senátní hlasování o žalobě za velezradu je neplatné. Rozproudilo to celou řadu reakcí a protiargumentů, třeba ve smyslu, že senátoři na neveřejné schůzi hlasovali veřejně podle jmen, tedy nikoliv tajným hlasováním. Co o tom soudíte?

Úvodem bych rád řekl jednu zcela zásadní věc: Jsem si absolutně jist, že odcházející prezident republiky nikdy Ústavu neporušil. Evidentně ji aplikoval jinak, než by bylo jeho politickým oponentům milo, ale neaplikoval ji protiprávně.

Na tu procedurální vadu jsem neupozornil proto, že bych se chytal stébla a neměl k dispozici dostatek věcných protiargumentů, ale právě naopak: Když už k podání žaloby došlo, nechci, aby to bylo zahráno do autu, to je můj klíčový motiv v tuto chvíli. Chci předejít tomu, aby se jednou říkalo: „Víte, děti, prezident Klaus, toho tenkrát žalovali pro velezradu, ale měl neuvěřitelné štěstí, nějak to tehdy procesně zvrtali, a jen to ho zachránilo.“ Mám strach, že právě takové vyústění by si někteří žalobci dokonce i přáli: Nakydat na odcházejícího prezidenta valníky špíny a vtisknout mu punc velezrádce, na nového prezidenta vycenit zuby, a přitom prvnímu nedat šanci se očistit a druhému skutečně zjistit, jak velmi silné ve skutečnosti je jeho právní postavení.