Covid v Česku sice v posledních dnech slábne, ale návrat k normálnímu životu lze asi čekat až s razantním proočkováním, které je nyní jen necelých 12 procent populace. Co nám po něm ve společnosti zůstane za jizvy a rozdělení?

Jizvou, a to velmi hlubokou, zůstane poznání, že náš stát je v klíčových směrech nefunkční, že nemá vybudované instituce, o které by se v krizových situacích, jako je covid, mohla vláda a Parlament opřít, a které také respektuje. Ve zdravotní oblasti mám na mysli neexistenci analogu německého ústavu Roberta Kocha, který hraje při zvládání covidu v Německu klíčovou roli a o jehož expertizu se německý stát opírá.

Náš Státní zdravotní ústav má sice velmi podobné poslání jako Institut Roberta Kocha, ale při zvládání covidu u nás hrál podružnou roli. Nikoliv ovšem vlastní vinou, ale proto, že tato i předchozí vlády si neuvědomovaly, jak důležitou roli taková instituce hraje a po personální a finanční stránce ji dlouhodobě řádně nebudovaly. V květnu 2020, po první vlně covidu, působilo na Ministerstvu zdravotnictví sedm odborných pracovních skupin pro boj s covidem: