Covid v Česku sice v posledních dnech slábne, ale návrat k normálnímu životu lze asi čekat až s razantním proočkováním, které je nyní jen necelých 12 procent populace. Co nám po něm ve společnosti zůstane za jizvy a rozdělení?
Jizvou, a to velmi hlubokou, zůstane poznání, že náš stát je v klíčových směrech nefunkční, že nemá vybudované instituce, o které by se v krizových situacích, jako je covid, mohla vláda a Parlament opřít, a které také respektuje. Ve zdravotní oblasti mám na mysli neexistenci analogu německého ústavu Roberta Kocha, který hraje při zvládání covidu v Německu klíčovou roli a o jehož expertizu se německý stát opírá.
Náš Státní zdravotní ústav má sice velmi podobné poslání jako Institut Roberta Kocha, ale při zvládání covidu u nás hrál podružnou roli. Nikoliv ovšem vlastní vinou, ale proto, že tato i předchozí vlády si neuvědomovaly, jak důležitou roli taková instituce hraje a po personální a finanční stránce ji dlouhodobě řádně nebudovaly. V květnu 2020, po první vlně covidu, působilo na Ministerstvu zdravotnictví sedm odborných pracovních skupin pro boj s covidem:
-
Skupina pro řízené uvolňování karantény
-
Klinická skupina COVID
-
Laboratorní skupina COVID
-
Pracovní skupina Epidemiologie
-
Finanční skupina COVID Ministerstva zdravotnictví
-
Skupina pro koordinaci informačních kanálů COVID-19
-
Skupina pro zajištění péče o pacienty s NCD v době COVID
Ale neexistoval žádný centrální orgán, který by byl schopen poskytnout vládě a Parlamentu kompetentní komplexní radu, jak postupovat.
Co absence takového centrálního orgánu způsobila?
V okamžiku nástupu podzimní vlny covidu neexistovala autorita, na kterou by se vláda mohla spolehnout a kterou by také respektovala – a reagovala proto systémem ‚brzda, plyn‘. To, že takovou autoritu vláda od jara 2020 nevytvořila, byla její hrubá chyba.
V březnu tohoto roku byla ustavena Mezioborová skupina pro epidemické situace (MeSES), vědecký poradní orgán Ministerstva zdravotnictví, který vydává stanoviska, zprávy a doporučení na základně současných vědeckých poznatků, a integruje přitom pohledy různých oborů, včetně například ekonomie, humanitních věd a práva. Takový orgán, který vede hlavní epidemiolog IKEM Petr Smejkal a v němž je velmi dobře vyváženo zastoupení klíčových oblastí hrajících roli při zvládání epidemií, měl existovat dávno.
Ale premiér jeho doporučení ohledně nástupu žáků do škol již po několika dnech veřejně kritizoval, protože ho „nechápe“. To je to nejhorší, co může pro zvládnutí covidu i pro svou politickou budoucnost udělat.
Jde ale nejen o rány a jizvy ve zdravotnictví, ale i v ekonomice země. Kde tam došlo k nejzásadnějším chybám?
Jizvu v ekonomické oblasti zanechal nemravný daňový balíček schválený Poslaneckou sněmovnou v prosinci 2020 v okamžiku, kdy bylo jasné, že se řítíme do obrovského deficitu státního rozpočtu a mnoho podnikatelů přišlo v důsledku vládních opatření o možnost podnikat. Místo aby těch 90 miliard ročně věnovala vláda na pomoc jim a zdravotníkům v jejich boji s covidem, snížila koalice ANO, ODS a SPD daň především těm nejbohatším, kteří to vůbec nepotřebují a kteří by naopak měli platit vyšší daň.
Andrej Babiš, Petr Fiala a Tomio Okamura přitom ignorovali stanovisko Národní rozpočtové rady, nezávislého odborného orgánu, voleného Poslaneckou sněmovnou, jehož hlavním posláním je vyhodnocovat, zda stát a další veřejné instituce dodržují pravidla rozpočtové odpovědnosti daná zákonem č. 23/2017 Sb. a jehož stanoviska a zprávy vydávané mají sloužit jako podklady pro vládu, Poslaneckou sněmovnu a územní samosprávy tak, aby mohly co nejpřesněji a nejodpovědněji plánovat a provádět fiskální a rozpočtovou politiku. Národní rozpočtová rada daňový balíček s jasným odůvodněním, kterému rozumí každý myslící člověk, kategoricky odmítla a každá odpovědná vláda resp. Parlament by její názor respektoval.
Ale uvedeným stranám to bylo šumafuk, předvolební populismus převážil nad zájmy státu. Takto „funguje“ nefunkční stát.
Psali jsme:
Pandemii ekonomicky odnesla především střední třída. Mnoho bohatých lidí, jak už jste upozornil, si polepšilo. Může i toto přispět k jakémusi „třídnímu“ rozkolu ve společnosti?
Třídního rozkolu se nebojím, protože dopady pandemie postihly různé sociální skupiny velmi heterogenně. Krachují či silně omezují činnost i velké podniky, jako jsou například aerolinky. A naopak ve střední třídě je silně postižena jen část služeb, především pohostinství a ubytovací sektor, kadeřnictví a některé malé obchody. A samozřejmě celá kulturní scéna stojí. Ti všichni samozřejmě cítí vládní opatření jako nespravedlivá a těm by měl stát rychle a efektivně pomáhat.
Na druhé straně potravinářské obchody, velké i malé, jedou na plné obrátky, stejně jako se vládní opatření prakticky nedotkla státních zaměstnanců a většiny podniků a bankovního sektoru. A naopak se objevují nové malé a střední podniky, kterým současný stav poskytl možnost rozšířit své podnikání. Jde o firmy jako Zásilkovna, Rohlík, Košík a podobně.
K překonání zvětšujícího se rozdílu mezi bohatými a chudšími by přispělo zvýšení daní těch bohatých, kteří by se takto podíleli na sanaci obrovského dluhu veřejných financí, který v důsledku opatření vlády vznikl a ještě nějakou dobu vznikat bude. Sami bohatí by měli takové progresivní zvýšení daní uvítat a projevit tak spoluzodpovědnost za prosperitu naší země. Zni to možná naivně, ale bez vědomí sounáležitosti stát nemůže existovat.
Zvažovaný covid pas, který má usnadnit cestování, bývá kritizován jakožto předvoj dalšího sledování a omezování práv občanů a jako nakročení k systémům, které fungují v Číně. Je důvod se takového vývoje v Evropě obávat?
Nemyslím si... Je to podobné jako s normálním pasem, tím také prokazujeme, odkud přicházíme, a státy mají právo určité skupiny osob na svá území nevpustit. A když jdete do divadla, musíte mít vstupenku, jinak vás tam nepustí. Pokud se někdo bojí nákazy covidem, ať je to stát nebo třeba hospoda, má právo požadovat potvrzení, že dotyčný není infikován. To není omezování práv občanů ani nakročení k systémům platným v Číně, ale obrana před nezodpovědnými osobami. A pokud jde o to sledování, všechny nás permanentně sledují operátoři mobilních sítí.
V Evropě mizí úcta k tradicím, pracovitosti, podnikavosti i ke svobodě jako takové. V roce 2019 to řekl Petr Kellner, který nedávno tragicky zahynul. Dal byste mu za pravdu?
Nedal. Petr Kellner žil 30 let v bublině, kterou sám pomáhal vytvořit. A z té bubliny nemohl běžného Evropana a jeho vztah k tradici, pracovitosti, podnikavosti a svobodě vidět. Mluvit v tomto kontextu o „Evropě“ je nesmysl – mezi jednotlivými státy i regiony Evropy jsou ve všech zmíněných ohledech obrovské rozdíly.
Když Kellner hovořil o podnikavosti, tak pro mě nebyl v tomto ohledu vzorem on a způsob, jak vybudoval obrovskou mezinárodní investiční společnost na základě privatizace České pojišťovny, při níž hrála rozhodující roli přízeň tehdejších politiků – ale podnikatelé jako jsou například Zbyněk Frolík a Dalibor Dědek. Ti na zelených loukách ve Slaném a Jablonci nad Nisou vybudovali firmy, které jsou dnes celosvětovými lídry ve svých oborech. Frolíkův Linet v oboru hi-tech nemocničních lůžek a další zdravotnické techniky a Dědkův Jablotron v oboru zabezpečovací techniky. To jsou dnešní Baťové; ne Kellner.
Ze článku o studii kanadské vědkyně Corinne Le Quéré vyplývá, že by svět potřeboval jakýsi neustálý lockdown, abychom odvrátili klimatickou krizi. Šlo by zejména o omezení cestování. Bylo by to pro planetu přínosem? Ale je správné navazovat na covidové restrikce masivními restrikcemi ve prospěch ekologie?
Corinne Le Quéré, profesorka vědy o klimatických změnách na univerzitě ve východní Anglii, nic takového nenavrhuje. V článku publikovaném v březnu 2021 v časopise Nature spolu se svými kolegy ukazuje, že lockdowny v roce 2020 vedly k bezprecedentnímu snížení emisí CO2 o 7 procent, což znamenalo 2,6 miliardy tun, a konstatuje, že k tomu, abychom splnili limity z Pařížské dohody, by bylo potřeba takové ekvivalentní snížení dosáhnout zhruba každé dva roky. V komentáři pro deník The Guardian k tomu dodává, že toto snížení je ovšem třeba dosáhnout zcela jinými prostředky s odkazem na článek z listopadu 2020.
Žádný z prostředků uvedených v tomto článku přitom neznamená omezování cestování, ale především využívání nových technologií.
Tomio Okamura
Rok života s pandemií zamíchal i politickými kartami v naší zemi před podzimními volbami, takže už několik průzkumů ukázalo, že největší podpoře se těší Pirátská strana v koalici se STAN. V čem jsou Piráti jako možný vítěz voleb nadějí Česka, a v čem hrozbou?
Do voleb se toho stane ještě hodně a připravovaný staronový způsob volby Poslanecké sněmovny, vyvolaný nálezem Ústavního soudu, bude pravděpodobně znamenat, že žádný skutečný vítěz voleb existovat nebude, sestavit vládu bude velmi obtížné a rozhodující roli bude hrát zase pan prezident.
Naději mohou Piráti a STANaři přinést jenom tehdy, pokud ve svém volebním programu představí jasný a realizovatelný plán, jak uzdravit devastovaný státní rozpočet a kde na to vzít peníze. A zda budou schopni zformulovat své představy jak reformovat důchodové, sociální a vzdělávací systémy, jak posílit náš těžce zkoušený, ale skvělý zdravotní systém, a to konkrétně, ne jen v obecných frázích. Jsem zvědav, zda budou mít odvahu říci voličům, že jim nabízejí obrazně řečeno jen krev, pot a slzy a konkrétně vyšší daně, protože jim nejde o moc, ale o zájem nás všech.
Svatební smlouva mezi Piráty a STANaři je z tohoto hlediska plná bezobsažných obecných frází. Jejich dosavadní účinkování v Poslanecké sněmovně ukazuje, že ani po více než třech letech nepochopili proceduru, jak se v Poslanecké sněmovně hlasuje o pozměňovacích návrzích, a že někdy nechápou, co skutečně obsahují zákony, pro které nadšeně hlasovali. Na zodpovědné vládnutí zjevně nejsou připraveni.
Piráti jsou považováni za stranu pro mladé, ale to chtějí změnit. Jejich první místopředsedkyně Olga Richterová spustila projekt s názvem Senioři na palubě s cílem tuto věkovou skupinu oslovit. Jak hodnotíte snahu pirátů rozkročit se doširoka tak, aby zaujali i seniory? Mohou uspět?
Jedna věc je užitečnost iniciativy paní Richterové Senioři na palubu; druhá věc je, zda tímto nalákají voliče. Pokud jde o samu iniciativu tak, jak je na jejich webu zatím formulována, tj. témata jako deinstitucionalizace péče, posílení role obcí v péči a vzdělávání seniorů, celoživotní vzdělávání, důstojnost a sebevědomí seniorů, využití technologií, využití sousedské výpomoci a komunitních principů po vzoru severských zemí, „reenabling care“ (následná péče, po které se lidé mohou opět vrátit domů a fungovat), podpora domácí péče a pečujících i prevence, jde bezpochyby o důležité oblasti a v tomto smyslu jí vítám.
Uvedená témata by však měla být součástí celkové reformy sociálního systému, protože podobně aktuální jsou i problémy žen samoživitelek, zdravotně postižených a hendikepovaných občanů a sociálně vyloučených skupin obyvatel. Proto jsem v předchozí odpovědi zdůraznil nutnost formulace politiky Pirátů a STANařů v celé sociální oblasti.
Pokud jde o to, zda svým programem osloví seniory, jsem skeptický. Myslím, že většině seniorů, k nimž sám patřím, nejde jen o to, jak se mají oni sami, ale daleko více o to, v jakém státě budou žít jejich děti a vnoučata za třicet či padesát let. Zda to bude stát ekonomicky prosperující a sociálně spravedlivý, nebo stát, který ve svých základních funkcích selhal. A proto, aby nenastalo to druhé, musí mít ti, co vládnou, jasný a realizovatelný plán v klíčových oblastech, o nichž jsem se zmínil v předchozí odpovědi. A ten u Pirátů a STANařů zatím nevidím.
Piráti s většinou opozičních stran kritizují, že by se tendru na dostavbu jaderného bloku v Dukovanech zúčastnil vedle dalších tří společností i ruský Rosatom. Je jeho účast otázkou dalšího směřování naší země?
Ano, zde s nimi souhlasím. ROSATOM je odnož ruského státu a já nechci, aby se naše značná závislost na Rusku – plyn, ropa, jaderné palivo – dále zvyšovala. A beru vážně varování našich bezpečnostních služeb.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
