Pane doktore, zdá se, že Donald Trump míní v útocích proti Íránu ještě přitvrdit. Kam se svět posunul za více než týden probíhající války?
Trochu mi to připadá jako ve starším a klasickém westernu. Do města terorizovaného bandou desperátů, spojených se zkorumpovanými starostou, soudcem a šerifem, v našem případě Bidenových demokratů, přijede na svém oři z neznáma hrdina, který postřílí všechny padouchy. Přitom se něco zapálí, pár místních trpících je obětováno, část města zničena, ale ti, kteří přežili, děkují za to, že se jim to podařilo. Hrdina odjíždí za novými nebezpečími a diváci nevědí kam, kudy a proč. A mezi slovy na rozloučenou můžeme tušit, že by se někdy, bude-li třeba, mohl vrátit.
Toto není jen scénář Donalda Trumpa, ale i mnoha nám známých amerických prezidentů, kteří rádi války začínají a vyhrávají. Ale mír prohrávají a odcházejí tam, kde na ně čekají nová dobrodružství. To jsou příběhy prezidentů, kteří vítězili nad Japonci, Vietnamci, Araby a Peršany, ale i Němci, Číňany, Afghánci, Kubánci a Evropany na Balkánu i ve středu tohoto poloostrova. Dopadlo to vždy trochu jinak, než se chtělo, ale vždy bylo po ruce mnoho dalších světů, které bylo třeba dobývat. I když se tomu dnes říká osvobozovat.
Tento westernový étos motivuje Donalda Trumpa, jeho generály a všechny (Rusové by řekli „pridvornyje“), aby táhli a bombardovali nejmodernějšími zbraněmi starobylá posvátná místa. Mají pro to už dávno připravený Huntingtonův text o Válce kultur nebo civilizací, sice sepsaný až v roce 1996, ale používaný dodnes. U nás tak oblíbený ve společnosti okolo Václava Havla.
Jistě si to někteří z tohoto válečnicky naladěného prostředí dobře pamatují, stejně jako slova státní tajemnice českého původu Madeleine Albrightové. Ta dokonce věděla, zač se vyplatí válčit, a nebála se dokonce odhadnout, kolik obětí „stojí za to“.
A pokud jde o předpovědi, jak to tentokrát dopadne, opět už víme, že to bude jako vždy. Už jedou na tygru a ten s nimi běží zase do nějakého z jim neznámých světů.
Je realistický plán mlátit Írán hlava nehlava s tím, že někdo, kdo v bombardované zemi nastoupí k moci, se s USA nakonec bude chtít domluvit? Čili venezuelský scénář?
Samozřejmě to realistické není, ale vysvětlovat to někomu, kdo si myslí, že ví, jak to dopadne, je marné. Snad bychom neměli přehlédnout, že politická a mediální hantýrka objevila nové slovo „dekapitace“, které je dost brutálním názvem pro nezapomenutelné a stále ještě francouzské oslavování zbavování se nepřátel pomocí gilotiny. Je to kruté, krvavé, ale co bychom měli chtít od lidí odchovaných Západem.
Pamatuji si první vlny „dekapitací“ v Íránu na jaře 1979, kdy gardy perských ajatolláhů nelítostně vraždily všechny, kterým se nepodařilo před nimi uprchnout. Tak vznikal politický režim, kterému dali vzniknout ti, kteří se nebáli „dekapitovat“, aniž předpokládali, že se také mohou stát obětí, když bohové začnou být šílení. A neměli bychom proto zapomenout, kdo měl zájem na importu Ajatolláha Chomejního v roce 1979, který byl a stále ještě je symbolem vzniku Íránské islámské republiky.
Možná je skutečně ve hře „venezuelský scénář“, ale nezapomínejme také na americkou předvolební situaci. V její prospěch někdo může vypracovat scénář, který může být jakoukoliv novou odrhovačkou. Jeho hlavní melodie ale bude zase americká, podle pana exprezidenta Bidena „anglosaská“.
Fotogalerie: - Go a no-go Malmö
Napadla mě taková věc, se kterou se potřebuji svěřit: Když Trump zaútočil na Írán, necítil jsem žádné překvapení. Zažíváme něco jako ,,normalizaci války“? Že už jsme zkrátka jaksi podivně zvyklí?
To je opravdu pozoruhodné! Prožil jsem něco podobného. Dokonce i mezi svými přáteli, z nichž někteří mají zkušenosti ze zahraniční služby nebo z médií zabývajících se mezinárodní politikou. Dovolil bych si tvrdit, že bez ohledu na jejich znalosti a bohaté zkušenosti žili zpočátku v obavách z velkého světového konfliktu. „Později, a snad je to tím, že íránská realita je přece jenom ve střední Evropě trochu exotická, se vrátil mnoha těmto lidem bližší zájem o Ukrajinu a ukrajinsko-ruský konflikt, moderovaný tradičními evropským impérii.
Také oni dnes prožívají tuto „normalizaci války“ a zajímají je jen kulisy trpasličích států v oblasti Perského zálivu. Ani vzpomínka na neúspěch Jimmym Cartrem vyslaných helikoptér, které měly osvobodit americká rukojmí ze zajetí v Teheránu (1979–1982) a skončily někde napůl cesty, protože jejich velitelské kádry podcenily místní podmínky, už nikoho nevzrušuje. Byl o tom dokonce natočen film, tak trochu dobrodružný, avšak dnes je to zapomenutý příběh. Asi jsme si také tak trochu zvykli, že všechny americké vojenské akce nám musí někdo z Hollywoodu dodat v instantní podobě.
Naše vláda čelí atakům nejen opozice, ale i amerického velvyslance kvůli výdajům na obranu. Bude mít premiér Babiš možnost to s Američany nějak „ukormidlovat“ i bez navýšení obranného rozpočtu?
Já být v opozici a kritikem Andreje Babiše, bych to s tím nadšením pro zvyšování výdajů na zbrojení nepřeháněl. Neměli bychom přehlédnout, že konference na téma „Naše bezpečnost není samozřejmost“ měla až příliš velkou publicitu, abychom mohli většině českých informačních zdrojů věřit. Co měl na této konferenci pan velvyslanec Nicholas Merrick říkat? Vždyť tam zastupoval prezidenta Spojených států, který se snaží získat finance, kde se dá, a představa, že vystoupil na tomto setkání a přesvědčoval kohokoliv v Praze, že Česká republika má na válečné výdaje, kterým roztomile říkáme výdaje na obranu, dávat trochu méně, by byla absurdní.
Zajímavější než řeči, které se tam vedly, byla sešlost významných i bezvýznamných českých reprezentantů různých válečnických postojů. Ti se podle mého názoru snažili získat privilegium, že na ně prostřednictvím pana velvyslance shlédlo milostivé oko bílého otce z Washingtonu s láskou. A také zjistit, zdali si čeští vojenští nákupčí udrží svoje licence do let budoucích. Kšeft se zbraněmi je vždy tak trochu špinavá hra cinknutými kartami. A jistě i pan velvyslanec dobře ví, že je lepší jednat s vládními úředníky, kteří se ještě nepohybují na úrovni svých ukrajinských soukmenovců, než s nejistými dobrodruhy „východního typu“. Zejména v době, kdy převozy peněz a zlata přes hranice evropských zemí začínají být nebezpečné.
Václav Moravec skončil v České televizi. Je vám to líto?
Abych pravdu řekl, tak ani příliš ne. Kdysi jsem veřejně prohlásil, že se na páně Moravcův program nedívám z hygienických důvodů. Po letech mne takové radikální výkřiky přešly, ale kritické zaujetí vůči moderátorovi, který nemoderoval, ale snažil se být akceptován jako jeden ze svých „pozvaných“, mne neopustilo.
Také jsem se domníval, když jednou pan Moravec říkal, že se učil u Larryho Kinga, že tento jeho výrok obsahoval sebevědomí až přespříliš. Proč se pak divit, že jeho debaty byly až příliš divadelně scénované a že jeho „pozvaní“ těch, které považoval za svou „prověřenou“ společnost, byli klubem vzájemně se podporujících neosobností.
A protože ta jména, která se objevila na seznamu pozůstalých, jsou tak podivná, že panu Moravcovi přeji, aby svoje sebevědomí realizoval někde jinde. Jeho stopa snad nebude toxická a ČT bude moci dát příležitost hned několika dnes už výrazným osobnostem, kterým v posledních letech Václav Moravec překážel.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 3 čtenáři)
Bude divákům České televize chybět Václav Moravec?
