Vydáváte knihu Myslet v diktatuře korektnosti s podtitulem „Příručka pro nepřizpůsobivé“. Když to trochu odlehčím, tak to vypadá, jako by to bylo psáno pro osoby žijící „cikánským způsobem života“… Koho tedy míníte těmi „nepřizpůsobivými“?
„Nepřizpůsobiví“ jsou v tomto případě lidé, kteří se nemíní podvolit diktátu současných cenzorů myšlení.
Političtí korektoři postupují zcela jinak. Takzvané nekorektní názory, konkrétně ty, které se vyjadřují nesouhlasně k jejich agendě, nejsou do diskuse vůbec připuštěny, jsou apriorně vyloučeny s tím, že jde o názory extremistické, fašistické, nacistické, xenofobní a tak dále.
Jakou máte definici politické korektnosti? Pat Buchanan v knize Smrt západu říká: „Politická korektnost je kulturním marxismem, režimem, který trestá názorovou rozdílnost a stigmatizuje společenským kacířstvím, stejně jako inkvizice trestala náboženské kacířství. Jeho ochrannou známkou je netolerance. Vystupování proti affirmative action (pozitivní diskriminaci) se posuzuje tak, že člověk je rasista.“ Benjamin Kuras zase říká, že politická korektnost by se dala popsat „jako myšlenková cenzura a tyranie pomyslných nestandardních menšin a menšinových idejí nad standardní většinou a většinovým myšlením, které jsou podle její teorie odpovědné za všechny nešvary, zlozvyky a zločiny lidstva. Menšinové a cizí hodnoty povyšuje nad zavedené hodnoty většinové a domácí. Její nedílnou součástí je multikulturalismus, který je náhražkou někdejšího marxistického internacionalismu.“
Oba tyto výměry politické korektnosti jsou přijatelné. Kdo se nad nimi zamyslí, chápe, že máme co dělat s mnohovrstevnatým fenoménem. Jeho vyčerpávající vystižení není jednoduché. V politické korektnosti spatřuji soubor regulativních opatření směřujících do oblasti lidského jazyka, myšlení a jednání za účelem dosažení určitého cíle stanoveného západními politickými elitami. Tento cíl sestává ze dvou složek – negativní a pozitivní. Negativní složka spočívá v destrukci té podoby západní kultury, která se postupně rodila za přispění řecké filozofie, římského práva, judaismu a křesťanství.
Pozitivní složku představuje ideál „nového člověka“, který byl zmíněným procesem negace zbaven své tradiční minulosti, svých myšlenkových a praktických „stereotypů“. Odůvodnění nutnosti překonat starou západní kulturu leží v přesvědčení o její „útlakové“ povaze. Režiséři politické korektnosti se stavějí do role osvoboditelů, což jim v jejich vědomí i u jejich příznivců propůjčuje étos mravní ušlechtilosti. Vyvstává samozřejmě otázka, jaký je onen pozitivní cíl, jak by měl vypadat onen „nový člověk“. K tomu by se dalo dlouze hovořit, ale v každém případě musí jít o jedince zbaveného veškeré autonomní vnitřní finality, který by se v životě rozhodoval podle hodnot vyňatých ze seznamu schváleného držiteli politické moci.
Kde jsou kořeny politické korektnosti?
Klasičtí filozofové rozlišovali to, co nazývali causa proxima a causa remota. Causa proxima, bezprostřední důvod politické korektnosti, bych viděl ve vlastní povaze liberální demokracie, pro niž jsou typické ideové vzývání a souběžná praktická realizace rovnosti ve všech oblastech života. Všechny názory i všechny životní postoje musejí z principu ležet na stejné úrovni, žádný hodnotový přesah nelze tolerovat. Absolutizovaný princip rovnosti to nekompromisně vyžaduje.
Západní společnost však měla poněkud jiný historický vývoj – ustavily se v ní „privilegované skupiny“ a „útlakové instituce“ (například tradiční rodina), byl vytvořen hodnotový rámec života, který ve skutečnosti posvěcoval praktiky utlačovatelů – bělochů, mužů, heterosexuálů a podobně. I když je v logice politické korektnosti každá autorita nepřijatelná, poněvadž autoritářská, represivní a paternalistická, musí být přesto současnou politickou elitou používána k napravení uvedených „nespravedlivých“ poměrů. Dlouhodobá diskriminace určitých skupin, které se díky soustavnému tlaku většinové společnosti staly minoritami (menšinami), vyžaduje, aby se jim nyní dostalo výhod na úkor starých utlačovatelů (bělochů, mužů, heterosexuálů…). Nastupuje takzvaná pozitivní diskriminace. Kdo proti ní něco namítá, zůstává v zajetí starých hodnotových schémat (tradiční spravedlnosti) a je nutné proti němu zakročit jako proti rušiteli zavádění nových pořádků. K tomu, co jsem označil jako causa remota, se vyjádřím později.
Dobře. V anotaci jsem se dočetl, že vaše kniha vyjadřuje odpor k „tyranii korektnosti“. Co myslíte tou tyranií? Například koncept „represivní tolerance“ neomarxisty Herberta Marcuse, kdy v eseji s názvem Represivní tolerance Marcus volá po omezení svobody projevu a práva shromažďovacího u těch skupin, které podle jeho názoru odvádějí společnost od cesty k tomu, co chápe jako historickou možnost zlepšit společenské vztahy – jde mimo jiné o „fašisty, militaristy, rasisty, odpůrce ochrany životního prostředí a odpůrce rozšiřování role státu v ekonomice“?
„Tyranie korektnosti“ se projevuje stále hmatatelněji. Vystupuje pod pláštíkem takzvaného kritického myšlení. Dnes všude slýcháme, že je třeba myslet kriticky, že je nezbytné umět rozlišovat kvalitu informací a podobně. Ovšem se skutečnou kritičností nemá současný „kult kritičnosti“ naprosto nic společného. Velcí řečtí filozofové počínaje Sokratem chápali kritičnost jako otevřenost myšlení k různým, i extrémně protikladným alternativám, které je nutné zvážit a na základě nesporných důvodů k nim zaujmout myšlenkový a následně i praktický postoj. Podívejte se, jak ve svých dialozích postupuje Platón. Dává nám příklad opravdové kritičnosti. Nevyhýbá se myšlenkovým pozicím, s nimiž sám zásadně nesouhlasí, dává jim nezkrácený prostor a mnohdy je dokáže formulovat ještě lépe než jejich samotní zastánci. Nekličkuje, nekamufluje, nepoužívá žádné fauly, ale naopak se snaží ukázat, v čem spočívá jejich nepřijatelnost.
Političtí korektoři postupují zcela jinak. Takzvané nekorektní názory, konkrétně ty, které se vyjadřují nesouhlasně k jejich agendě, nejsou do diskuse vůbec připuštěny, jsou apriorně vyloučeny s tím, že jde o názory extremistické, fašistické, nacistické, xenofobní a tak dále. Ve skutečnosti je v tom patrná panická fóbie z otevřené diskuse, neboť v ní by vyšla najevo nepřijatelnost ideologické povahy politické korektnosti. Podle ní sice „pravda vítězí“, nicméně jde o „pravdu“ ochočenou, zkrocenou, podřízenou vůli mocných, o pravdu „na vodítku“. Její běžnou součástí je to, co se ve světle „starých“ kritérií označovalo jako „lež“. Za takovou pravdou se nemusí nikdo dobývat těžkou diskurzivní myšlenkovou cestou, na níž narážíte na tvrdé námitky a musíte je překonávat poctivým rozumovým argumentem. Taková pravda se jednoduše stanoví a určí, odchylky od ní jsou prohlášeny za diverzní, společensky nebezpečné, nepřijatelné.
Jejich proponenti jsou nahlíženi na způsob nakažených pacientů, které je třeba izolovat od zdravé části populace. Někdy se mluví o takzvaném hygienickém myšlení. Diskuse s nositeli diverzních názorů vystavuje diskutující nebezpečí infekce, proto je nutné podobné debaty zakázat z preventivních důvodů. Je jasné, že nejde o důvody racionální. Při prosazování té „jedině správné pravdy, hodnocení, interpretace…“ tudíž nezbývá než nátlak a manipulace. A jsme opět přímo u podstaty tyranie korektnosti.
Psali jsme:
Tím lze tedy vysvětlit, proč neomarxisté termínem „fašista“ a „rasista“ označují téměř kohokoli, kdo s nimi nesouhlasí?
Je tomu tak. Aktéři této jazykové agrese v naprosté většině případů vůbec nevědí, co je to fašismus či rasismus, ale to jim nijak nebrání v tom, aby těmito termíny častovali všechny „rušitele pokroku“. Fašismus vládl v první polovině 20. století v Itálii a vyznačoval se podporou rodiny, vlasti, katolického náboženství a požadoval, aby vše bylo konáno pro stát.
Poslední znak signalizuje fašistický kolektivismus, s nímž by političtí korektoři neměli mít žádný problém. Sympatie k předchozím třem znakům jsou však pro ně jasným znamením fašistického smýšlení, takže fašistou se v jejích očích stává každý běžně uvažující člověk, který své myšlení nepřeformátoval absolvováním nějakého humanistického studijního oboru. Rasista je zase člověk, který věří v nadřazenost určité rasy a v podřadnost ras ostatních. Kdo z těch, kteří tuto nálepku dnes dostávají, takové krédo sdílí? Hate free agenty to nezajímá, neboť lež a manipulace je neoddělitelnou součástí jejich revoluční práce.
Jaký má politická korektnost praktický reálný dopad na naši společnost, naše životy, na naši civilizaci v obecné rovině?
Lidé si začínají jasně uvědomovat, že svoboda se z reálného životního prostoru postupně přesouvá do oblasti prázdných deklamací. Vědí, že již nemohou mluvit otevřeně, že se musejí jinak projevovat na veřejnosti a jinak v soukromí. Veřejná oblast se stává oblastí přetvářky a odcizení. Nedůvěra mezi lidmi narůstá. Tváří v tvář evidentním lžím a manipulacím – například nedávná „otrava“ ruského agenta novičokem – nelze projevit svůj názor bez obavy, že nebude následovat nějaká sankce.
Reálné a velmi dramatické hrozby – například migrace – pak vyvolávají obrovský strach a nejistotu, neboť normální občan již má smutnou jistotu, že politická reprezentace jim nebude čelit na základě realistického vyhodnocení, nýbrž v souladu s kánony politické korektnosti. Lidé se cítí jako odsouzenci, jejichž ortel smrti byl podepsán, ačkoli jim jsou útěšně slibovány rajské zítřky. Lež a manipulace plodí rozklad na všech úrovních a my se dostáváme do pozice pasivních diváků zániku toho, co pro nás ještě nedávno bylo samozřejmé.
Můžete uvést nějaké konkrétní jednotlivé křiklavé příklady politické korektnosti, ať již smutné, humorné či tragikomické?
Je jich stále více, a kdo není slepý, dokáže je vcelku lehce identifikovat. Zmínil bych se jen o jednom nedávném případu, který se odehrál v našich končinách. Sociolog Petr Hampl vydal knihu Prolomení hradeb, v níž svým čtenářům předkládá poněkud jiný pohled na současné problémy, než jaký je uplatňován v oficiálním mediálním světě. Jakýsi studentík z FF UK se postavil proti prodávání jeho knihy na půdě našich akademických institucí s odůvodněním, že Petr Hampl je xenofob s xenofobními názory. Rektor UK Zima tomuto tlaku podlehl a nechal knihu stáhnout z distribuční sítě univerzitního nakladatelství Karolinum. Onen studentík se sám přiznal, že si knihu přečetl až poté, co celá kauza vyvolala veřejný ohlas.
Tady názorně vidíme, že praktické represivní a cenzurní kroky jsou podnikány pod taktovkou hesel („xenofobie“) bez znalosti toho, co se napadá. Rektor Zima se nechal vtáhnout do této ideologické mašinerie a v tom vidím něco velmi alarmujícího. Z titulu své funkce se měl naopak důrazně zastat svobody názoru a bádání a agilního studentíka odkázat do patřičných mezí. Jestliže tak neučinil, zpronevěřil se svému poslání a ukázal, jak hluboce je rakovina politické korektnosti vrostlá do tkáně našich vzdělávacích institucí.
Psali jsme:
Filozof Jiří Fuchs říká, že politická korektnost a neomarxismus prakticky směřují k totalitarismu…
A také to patřičně odůvodňuje. Politická korektnost je nástrojem neomarxismu, směřuje k ovládnutí našeho myšlení, chtění a jednání, má za cíl zmocnění se celého člověka v jeho společenském a individuálním rozměru. Právě autonomní individuální dimenze člověka je pro tuto ideologii velkou překážkou, a proto do ní musí intervenovat a rozhodovat o tom, jak má vypadat. Vlamování se do soukromé sféry bylo vždy indikátorem totality a dnes je stále intenzivněji uskutečňován program vyjádřený obratem „soukromé je politické“. Brzy si bez svolení Bruselu ani… Chybějící si doplňte sami.
Jiří Fuchs také říká, že „na Západě je hlavním hybatelem jeho zkázy totalitní ideologie neomarxistů“. Něco podobného říká i Pat Buchanan. Nejsou ale kořeny revoluce mnohem starší a hlubší? Neexistuje souvislost mezi roky 1517,1717 a1917? Když to trochu odlehčím, tak filozof Jiří Hejlek říká, že kořeny dnešních problémů jsou v americké revoluci a „atlantismu“. Na to jsem mu namítl, že tu byli ještě dva dřívější revolucionáři – jeden se jmenoval Luther a druhý Lucifer…
Máte pravdu, i já bych šel při pátrání po hledané příčině mnohem dál. Tím bych se konečně vrátil k tomu, co jsem o něco výše nazval causa remota dnešních problémů. Když se podíváte do antiky, můžete se seznámit s postojem sofistů. Ti zavrhli takzvanou druhou navigaci Platóna, odmítli otevřenost člověka k transcendenci, negovali lidskou přirozenost jako zdroj závazných hodnot, obrátili se proti objektivitě poznání, chápali právo jako moc neregulovanou ničím racionálním.
Člověk stál vždy na rozcestí, od něhož se odvíjely dvě cesty – první je cestou řádu, který člověk nezkonstruoval, ale jehož respekt mu ukazuje směr k naplnění jeho metahistorického smyslu; druhá je cestou ničím nespoutané „svobody“, lidské kreativity, prosté moci učinit to, co je učinitelné. Posledním důvodem našich dnešních problémů je tedy to, co bylo přítomno v každé etapě lidských dějin – naše svoboda, kterou můžeme zneužít volbami, jimiž se protivíme objektivně danému řádu.
Co lze udělat pro záchranu západní civilizace, naší společnosti a naší vlasti? Není už pozdě?
Každý ať učiní, co je v jeho silách. Dnes se vede boj o jednotlivce, neprivilegovaní občané nemají příliš velkou šanci ovlivnit širší masy. Je třeba odkrývat to, co se politická korektnost snaží zakrýt. Je třeba hájit svobodu názoru, právo na alternativní informační zdroje. Západní státy jako Německo, Francie, Anglie, Itálie a další jsou již téměř ztraceny. Nedokážu si představit jejich návrat k pravdivému pojetí politiky, k pravdivější koncepci společenského a individuálního života člověka bez krvavého konfliktu, který tam už stojí za dveřmi. Středoevropský prostor je na tom o něco lépe, zde bych určité šance ještě viděl. Každý však musí přiložit svou ruku k dílu. Bez masivního odporu vůči našim kulturním a politickým elitám dopadneme stejně jako země, kde říci „tati a mami“ je zločinem proti „lidskosti“ a oprávněná kritika zločinů netolerovatelným projevem nenávisti.
PhDr. Roman Cardal, Ph.D. (* 7. prosince 1965), je český filozof. Přednášel filozofii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Studoval také filozofii a teologii na Lateránské univerzitě v Římě a SFD v Bologni. Zabývá se především theodiceou a metafyzikou. Vydal knihu Bůh ve světle filosofie (2005), dále Identita a diference. Systematický kurz ontologie (2012), Čtyři milníky politické filosofie (2010), Vybrané otázky z filosofie (2008) či Myslet v diktatuře korektnosti (2018). Přednáší pro Academia Bohemica a vysokou školu Cevro institut.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
