Bývalá asistentka v Bílém domě Eliška Hašková-Coolidge o slušném chování, prezidentu Bushovi, o Putinovi i muslimských šátcích

24.02.2015 11:35

ROZHOVOR Když má muž bílou košili, vypadá na první pohled čistě. Když ji má černou, připomíná to Chicago dvacátých let minulého století. Vždy dobře a konzervativně oblečen je například Vladimir Putin, který si je stejně jako většina státních představitelů všech vyspělých zemí vědom, že oblečení hraje velikou roli v jejich vystupování. S Eliškou Haškovou-Coolidge, která byla zvláštní asistentkou pěti amerických prezidentů, jsme hovořili nejen o etice a etiketě, ale třeba i o elitářství.

Bývalá asistentka v Bílém domě Eliška Hašková-Coolidge o slušném chování, prezidentu Bushovi, o Putinovi i muslimských šátcích
Foto: Hans Štembera
Popisek: Eliška Hašková Coolidge

Anketa

Je Andrej Babiš nebezpečím pro českou demokracii?

62%
38%
hlasovalo: 14342 lidí

Jste elitářka?

Ne, nejsem. A nikdy jsem nebyla. Jsem ale velice silně oddaná slušnému chování a přesvědčená, že to nemá s elitářstvím nic společného. Byli jsme zde čtyřicet let odtrženi od světa a naši lidé neměli šanci pozorovat, jak se svobodní lidé mezi sebou chovají. Je na čase, abychom si uvědomili, že jsme něco zmeškali a po pětadvaceti letech se rozhlédli okolo nás na to, jak se co dělá, jak se lidé chovají, abychom se opět umístili na špici vzdělaných a společensky zdatných národů. Je třeba být pozitivní. S negativitou nikdo, nikdy, ničeho nedosáhl. Nedovedeme si uvědomit, jak by nám pomohlo otevřené a vstřícné jednání: respekt, chvála, poděkování, pokora a sebereflexe. Etiketa, kterou vyučuji, není o ničem, když není pevně zakotvena v etice. Jedinec je skrz ní spojen s celkem společnosti. Sta let stará existující pravidla slouží k tomu, aby nás spojila a abychom se všichni cítili lépe. Hrubé chování je celosvětově škodlivé. Je lehké něco rozbít, ale něco postavit je mnohem těžší.

Máte v případě slušného chování nějakou mez, za kterou se začnete chovat afektovaně či emotivně?

Chovám se tak, jak je mi přirozené. Tak, jak mě má česká babička a otec vychovali. Snažím se, abych nikoho neurazila. Přitom se ale nebojím vždy říct svůj názor. U toho však netřeba někoho urážet nebo se nad něj povyšovat. Nikdy jsem v Bílém domě neměla problém sdělit svůj rozdílný názor. I proto jsem asi byla požádána, abych zůstala. Loajalita za každou cenu není vhodná. Byla jsem tam, abych něčím přispěla. Brala jsem to vážně. Nemyslím si, že by měl mít jakýkoliv pan prezident kolem sebe jen armádu "yes manů". Potřebuje nebýt izolován od občanů.

Vím, že jste za něj v Bílém domě již nebyla, ale dávám to jako příklad. Když George W. Bush začal válku v Iráku, zaštítil se tím, že tam jsou chemické zbraně, což se posléze ukázalo jako lež. Měla jste někdy vnitřní výčitky, že pracujete pro nedobrého člověka?

Otec George W. Bushe byl mým velkým vzorem, podporou a mentorem. Poprvé jsem ho potkala, když kandidoval do Senátu v Texasu. Tehdy jsem pracovala pro prezidenta Richarda Nixona. Byla jsem požádána, abych psala projevy Nixona, které by pomohly v kampani Bushe seniora. Jednou jsem přišla do kanceláře a vidím na svém stole obálku. Byl to dopis od něj. Vyšel o mně článek v novinách v Houstonu, nevěděla jsem o tom. V ručně psaném dopise stálo něco ve smyslu: 'Milá Eliško, otevřel jsem noviny v letadle a vidím tě, jak se na mě směješ. Gratuluji k výbornému článku!' Je to velmi citlivý a fajn člověk, má charakter, jako celá jeho rodina. Pamatuji si jako stážistka v Senátu, když mi bylo 18 let, jak jsem se obzvláště snažila nezmeškat projevy Bushe, který byl jeden z nejnadanějších mluvčích v Senátu.

Když vyhrál Ronald Reagan a jeho asistentka chtěla mé místo, tak jsem se s tím po osmnácti letech v Bílém domě smířila. Přišli za mnou novináři a ptali se, proč se to stalo. Tisk má vždy rád senzace. Řekla jsem, že jsem vždy věděla, že mé působení v Bílém domě je dočasné. Bylo nás asi deset, co jsme tehdy ztratili práci. Ostatní si stěžovali, byli naštvaní. Na druhý den mi viceprezident Bush starší vzkázal, že volal šéfa své administrace, aby mi zajistil místo v kanceláři ministra zahraničních věcí. Místo jsem nehledala, ale štěstí mi přálo. V rodině jsem byla vychována tak, že slušností člověk vždy dokáže více než hněvem. Mou dceru jsem ostatně vychovávala stejně, nikdy jsem ji neudeřila.



V tomhle nemohu souhlasit. Podle mě někteří lidé slušnost druhého využívají a zneužívají, proto se je třeba s nimi pohádat, říct, takhle ne...

Doufám, že se nepohádáme. Je strašně důležité být pravdivý, otevřený, spolehlivý a zodpovědný. To se týče obou stran. Pustit do světa jen informace, které vzbuzují neklid, není zodpovědné. Zvláště v dnešní době. Být trochu diplomatem není na překážku. Pro mě, která zde nežila, je mnohem lehčí vidět minulost trochu jinak, než lidé, co zde žili. Uvědomuji si to více a více. Strašně mi chybí těch čtyřicet let. Byla jsem si toho velmi vědoma, když jsem kandidovala do tuzemského Senátu. Mnoho jsem se z toho naučila. Jak víte, těsně jsem prohrála v druhém kole. Tehdy jsem si řekla: 'Je to dobře Eliško. Někdo nahoře se tam o tebe dobře stará.' Uvědomila jsem si, že možná mohu společnosti více prospět bez tlaků, které jsou na člověka vyvíjeny v politickém životě.

Na elitářství jsem se ptal záměrně. V Česku se stále volá po nových elitách. Jsme desetimilionový národ. Kde ty nové lidi, tedy kvalitní lidi, podle některých elity, pořád brát?

Elita je srdce člověka. Na to netřeba vzdělání. Proto říkám, že jsou na vesnici někdy lepší způsoby, než v Praze. To je má písnička a v kurzu etiky a etikety to stále opakuji. Člověk na vesnici, když je někam zván, vyleští si boty, usměje se, upraví. Tady v Praze mu to je lhostejné. Jednou jsem se nepohodla s člověkem, jenž na událost, kam byl na pozvánce předepsaný smoking, přišel v košili a svetru. Měl sice sako, ale bylo v tvídové kostce, jako kdyby přišel z koňských dostihů. Navíc to byl člověk, který si mohl smoking dovolit. Řekla jsem mu, že je to dost neslušné. Byla to prezentace ceny za podnikání. A on odpověděl, že jsem elitářka. Je neslušné, když přijmete pozvánku a nepřizpůsobíte se přání hostitele. Je to arogantní, urážlivé a neohleduplné. Respektem k přání druhého dáváme najevo, že si jeho pozvání vážíme.

Je tedy pořád "pravda odvěká, že šaty dělaj člověka"?

V tom smyslu, jak jsme se o tom bavili, ano. Do určité míry jde o sebereflexi člověka. Když vidíte bankéře v bílé košili, tak si podvědomě představujete čistotu a čestnost. Jeho vzhledem telegrafuje, že Vaše peníze budou v bezpečí. Když má košili černou, tak to vypovídá o Chicagu dvacátých let minulého století.

Oblek či smoking, bílá košile, kravata nebo motýlek mohou také dobře posloužit jako krytí podvodníků, korupčníků, zlodějů, někdy i vrahů. Vždyť už pro to existuje pojem kriminalita bílých límečků...

Máte pravdu, že bez svědomí ta bílá košile nepomůže. Ale často udá ten první dojem ten jediný, který máte. Proč ho kazit? Je potřeba se také podívat do očí, ty nejvíce napoví. Leccos se dá přečíst i z chování. Nicméně i oblékání hraje velkou roli a často si neuvědomíme, jak silný vzkaz dává. Prezident Putin je tomu dobrý příklad. Vidíte ho někdy špatně oblečeného? Ne! A i proto ho lidé tak respektují. Je hrdý, že reprezentuje Rusko a jeho lidé to cítí.



Nechcete vlastně všechny lidi obléct do stejné uniformy?

To určitě ne. Kdybyste znal můj život, tak byste to uznal. Člověk by měl znát, co se hodí, kdy a kam, aby někoho neurazil a neodradil. To se týká jak šatů, tak společenského chování.

Je v pořádku, že ve Francii existuje nepsané pravidlo, že všechny ženy musí chodit do kanceláře či obchodu, kde ve městě pracují, v silonových punčochách?

To platí všude na světě a je to dobře. Jsou určitá pravidla, která společnost spojují a která pomáhají budovat důvěru ve společnosti. Důvěra jsou kolečka, která ženou motor společnosti kupředu. Pro úspěšnou komunikaci je třeba, abychom byli všichni považováni jako my. Ne jako oni.

Jak přistupujete k debatám, jestli muslimské dívky mohou či nemohou v Evropě nosit hidžáb, tedy muslimský šátek?

Myslím si, že to do naší společnosti nepatří, stejně jako do muslimské společnosti nepatří to, že žena chodí do chrámu odhalena. Musíme mít navzájem respekt. Když chceme někde žít či jenom cestovat, musíme respektovat zvyky té země. Když jsem přijela do USA, také jsem se musela naučit řadu věcí, abych se stala Američankou. Vždy je třeba znát zvyky a tradice země, od které chceme, aby nás přijala.

Chcete, aby byla etika součástí výuky už na základních školách. Jak si to představujete?

K dobrému chování je třeba vést děti již odmalička. Učit je rozdíl mezi dobrem a zlem. Vést je k respektu ke starším, chudým, nemocným a jiným. Měly by pozdravit dědečka, poděkovat za sladké a tak dále. Když se dítě narodí, to jediné, co zná, jsou jeho vlastní potřeby, emoce a přání. Když je postrádá, začne křičet. Přirovnejte si to k naší politické situaci. Je to úplně podobné. Je třeba, aby u nás zavládla ohleduplnost a šarm a k tomu také patří uznání chyby, omluvení se za ni, ponaučení se z ní a dodržení slova, když něco slíbíme. Školy v tomto mohou rodiče hodně podpořit. Reputace není elitní. Máme jenom jedno rodinné jméno, na které bychom měli být hrdí. O trochu více vzácný než reputace je charakter. Reputace je, jak vás vidí ostatní. Charakter je to, co děláme, když si myslíme, že nás nikdo nevidí. Jsou to pojmy, které každé dítě do života potřebuje. Zažila jsem dobu, v níž to tak bylo. Nikdy bych neuspěla v americké společnosti a politice, nebýt mých rodičů odchovaných v tradicích první republiky. A tento zlatý věk dobrých mravů se může vrátit. Je to jen na každém z nás.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Pravičák Matějka ke sto letům našeho státu: Budou vám tvrdit, že po vstupu do EU jsme stále svobodní, ale to je lež. Jsme provincií, koupili si naše politiky za dotace

7:09 Pravičák Matějka ke sto letům našeho státu: Budou vám tvrdit, že po vstupu do EU jsme stále svobodní, ale to je lež. Jsme provincií, koupili si naše politiky za dotace

STO LET REPUBLIKY „Dnes se točíme v kruhu. Po účasti ve východním bloku jsme na chvíli po roce 1992 …