Blíží se výročí listopadu 1989 a opět si ho připomeneme ve výbušné politické atmosféře, kdy opozice požaduje odstoupení premiéra Babiše po rozhovoru s jeho synem. Co si o celé kauze a jejím načasování myslíte?
Že opozice kauzu, teď vlastně nejen kauzu Čapí hnízdo, rozšířenou o „nové“ informace, využije do posledního stébla, bylo to jasné, také s tím načasováním, a to ta kauza říká. Blíží se významné výročí, blíží se 17. listopad a do ulic je třeba vyhnat co nejvíce lidí. Určitě opět s barevnými kartami.
Jaký máte názor na způsob práce redaktorů SeznamZprávy.cz Slonkové a Kubíka, kteří si Babiše juniora tajně nahrávali?
Pokud jde o práci těchto dvou reportérů, těžko se mi to hodnotí. Způsob jejich práce je diametrálně odlišný od toho, jak jsem pracovala já. Neumím si představit, že bych šla za nemocným člověkem (a oni věděli, že nemocný je!) s nepřiznanou kamerou, či nahrávacím zařízením, nechala bych ho mluvit v domnění, že jde o jakýsi přátelský rozhovor s někým, s kým by on sám (aspoň to vyplynulo z sms, kterou mu posílali) rád mluvil, a pak to sestříhala do podoby, v jaké jsme to viděli. Mně bylo toho pána ve dveřích, který evidentně netušil, k čemu má rozhovor sloužit, upřímně líto. Jsou věci, které se nedělají.
Proč? No prostě proto. Mám za sebou desítky dramatických situací, přivřené nohy mezi dveřmi, napadení kameramana, pěstí odrážený mikrofon atd. Každou z nich bych byla ochotná kdykoliv zopakovat, protože ti lidé věděli, s kým mají co do činění a já věděla, s kým mám tu čest. To v reportáži Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka bylo prostě nefér, v těch dveřích nestál žádný zločinec, po kterém by celé měsíce pátrali a ejhle, podařilo se nám ho vypátrat, což se nepodařilo ani policii… Máme ho, no co, že je to „shodou okolností“ pár dní před 17. listopadem, tím líp...! V ulicích uvidíme, kolik lidí nám uvěřilo!
Kdysi, na začátku devadesátých let, jsem byla členkou správní rady syndikátu novinářů. A v době přípravy privatizace médií i členkou vládní komise, která připravovala tzv. mediální zákon. To se už současně blížilo rozdělení Československa. V té komisi, za podpory několika kolegů, které tam syndikát rovněž vyslal, jsem se ze všech sil snažila, aby v první řadě měl do našich médií cizí kapitál vstup zhruba 30% podílem, zbývající část aby zůstala v českých rukách. U části komise to vzbudilo údiv, u dalších spíš pobavení. Nezabraly ani argumenty, že prostřednictvím zahraničních vlastníků českých médií k nám mohou být infiltrovány informace, které nemusí být vždy v zájmu našeho státu. Když jsme byli jakžtakž s prací na podobě zákona hotovi, přišel rozpad federace a ukázalo se, že jaksi paralelně s námi pracuje ještě jiná komise, která už měla zákon o vlastnictví médií zahraničním kapitálem hotový. A ten byl posléze přijat.
Fotogalerie: - Demisi, Babiši!
Stejně důležité mi připadalo, aby politické strany měly svůj vlastní tisk. Každý novinář, ať už je, či není členem některé politické strany nebo hnutí, je nějak politicky orientován. Ať už inklinuje k levici, či pravici. Bylo jasné, že média, třeba pravicově orientovaná, budou docela jistě postupně zaměstnávat novináře, kteří pravicově vůbec necítí, prostě proto, že budou hledat práci a logicky i naopak. Takže do média, do něhož nastoupí, přinesou také svoje politické nastavení a těžko asi budou pracovat ve prospěch opačně orientovaného média, pokud budou členy, případně voliči pravicové ODS. To není o žádné cenzuře, je to jen o respektování čtenáře, či diváka. Člen, či příznivec například strany lidové by měl vědět, co může čekat od „svého“ deníku. A pro to, aby si udělal vlastní názor, koupit třeba zcela opačně orientované noviny. Dnes se to už těžko i chápe, protože „dílo se podařilo“ a už dlouho nikdo neví, kdo je kdo mezi novináři a, vůbec už ne, v čí prospěch který z nich pracuje, protože přece jsou všichni závislí jen na pravdě. Abych nekřivdila, zůstaly Haló noviny, k nimž se, pokud vím, hlásí KSČM.
Psali jsme:
Dělá se takto investigativní novinařina?
Při vší úctě jsou Sabina Slonková a Jiří Kubík typickou ukázkou naprostého zmatení pojmů v současné české žurnalistice. Z mého pohledu to do investigativní novinařiny má hodně daleko. Přitom také právo vědět, za koho který novinář „kope“, případně za čí peníze píše, je jedno ze základních práv čtenáře, či diváka. Proč? No přece proto, aby si zítra mohl vybrat mezi novinami, které vyhovují jeho vkusu a pro srovnání si přibral další, opačného názoru. Měla by to být jeho volba, jasně čitelné podmínky. Novináři i reportéři předstírají objektivní názory a divák, nebo čtenář, či posluchač bere jako danou minci jejich tzv. objektivitu. Oni paradoxně vlastně zapírají své chlebodárce a ti se naopak bojí zasáhnout do obsahu svých médií, aby snad, proboha, nebyli podezíráni, že v nich prosazují svoji politiku!
V této souvislosti si vzpomínám, jak jsem se před několika lety na jednání Klubu hnutí ANO, když vyšel článek evidentně zaměřený proti Andreji Babišovi, dovolila zeptat, proč tedy k odpovědi nevyužije svých novin a nezaúkoluje novináře, aby popsali věci, jak je vidí on s odvoláním na to, že je to jeho názor!? Dočkala jsem se zvednutého obočí a udiveného pohledu spojeného s otázkou: Vy jste se snad zbláznila, paní Lorencová, copak bych to přežil? Vždyť by mě roznesli na kopytech, že se opovažuji zasahovat do jejich obsahu. To přece nejde! Na námitku, vždyť to jsou vaše noviny, tak na co je tedy máte, jsem už odpověď nedostala. Ale Andrej Babiš měl pravdu, ty noviny by muselo vlastnit Hnutí ANO 2011 a také se k tomu hlásit.
Paradoxně jsme v podivné situaci, kdy sice některá média z plna hrdla lžou, ale předstírají, že jsou objektivní a že vlastně plní funkci médií veřejnoprávních. A řekněte mi, jak se v tom má člověk orientovat? K něčemu, co bych nazvala „poloprivatizací“, totiž postupně došlo i u veřejnoprávních médií, takže občas opravdu soukromá média suplují povinnost medií veřejnoprávních. A jak, kdy a proč, došlo k té jejich tzv. poloprivatizaci, se mne neptejte, bylo by to na samostatnou studii.
Jaký je váš názor na Andreje Babiše?
Ptáte se na můj názor na Andreje Babiše? Nesmírně pracovitý. Mám ale pochybnosti o jeho schopnosti vybírat si správné lidi, rozlišovat dejme tomu lidi s charakterem od těch jiných. Vzdor tomu, co říká o sobě a znalostech potřeb tzv. obyčejných lidí žije v jiné sféře, a o jejich skutečných každodenních starostech a potřebách toho příliš mnoho neví i přesto, že se jim snaží naslouchat. Ale co je důležité a čeho si vážím je, že tady po sobě chce nechat vyoranou „rovnou a hlubokou brázdu“. A to se o každém politikovi říci nedá.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
