Špionážní kauzy, hackerské soupeření, vyhoštění diplomatů a tak dále. Pokračuje studená válka?

Nedá se říct, že pokračuje studená válka, ale situace je hodně špatná. Prostě mír ve světě drží pod krkem určité kruhy, úzká skupina lidí z Ameriky. Se světem cvičí, jak chtějí, a všichni ostatní je poslouchají. To si ale podle mě myslí většina národa.

Nicméně hackerské útoky jsou na denním pořádku. Dostal se Donald Trump do funkce amerického prezidenta díky činnosti ruských hackerů, nebo ne?

To je humbuk, jako všechno ostatní. Jestli někdo někoho ohrožuje, tak ať se každý podívá na mapu, kolik ruských základen je okolo hranic USA či Evropské unie. Když se ale podívá člověk na hranice Ruska, ty jsou americkými nebo NATO základnami v podstatě obložené. A z toho je celkem jasné, kdo je agresor a kdo vyhrožuje.

Nicméně Rusko anektovalo Krym a konflikt na Donbase je také zčásti jeho práce. To nebyla agrese?

Ukrajinu nelze vnímat jako jeden stát, ale jako slepenec, který by se měl rozdělit minimálně na dva státní celky. Na západní Ukrajinu, odkud pocházejí fašistické tendence, a východní, s níž se dá rozumným způsobem domluvit. Podle mě i ti největší přátelé Američanů, kteří vládnou v EU, mají natolik rozumu, že Ukrajinu do Unie nevezmou. To by totiž už byl poslední krok před válkou.

Na Krymu nikdy předtím žádný Ukrajinec nebyl, ten jim jen jednou věnoval Nikita Chruščov jako osobní dárek bez souhlasu vlastního parlamentu, vlády nebo strany. Co takhle Kosovo uloupené zákonné vládě z nařízení USA?

Nicméně právě loni Evropský parlament odsouhlasil zrušení víz pro Ukrajince cestující do schengenského prostoru...

To je pravda, ale EU má ještě dost možností, aby Ukrajinu odmítla. Podle mě nakonec rozum zvítězí.

Určitá část obyvatelstva v sobě živí hlubokou nenávist k Rusům. Napomáhají k tomu některé think-tanky a další organizace. Proč to?

Všechny takzvané neziskové společnosti financované ze zahraničí musí pracovat zákonitě ve prospěch svých chlebodárců, a ne ve prospěch občanů našeho státu. Mělo by se to omezit. Správné by bylo je zrušit v souladu se zákonem. Vždyť jejich činnost naplňuje skutkovou podstatu hned několika trestných činů. A když ne, tak alespoň zamezit jejich financování ze zahraničí a celé ho zprůhlednit, aby se vidělo, kdo je platí, z čeho a co za to musí všechno dělat. Například úsměvné červené karty proti Zemanovi.

Nezdá se vám, že ale tahle ideová fronta zažívá spíše porážky?

Samozřejmě. Každá akce plodí reakci a je potřeba vzít normální rozum do hrsti a podívat se, jaká je ve skutečnosti situace. Největší dnešní křiklouni vlastně prohráli volby, ale v televizi mají nejvíc prostoru. A normální lidé se nestačí divit, takže protestují.

Ve funkci premiéra je podruhé Andrej Babiš. Množí se hlasy, že nejpevnější vláda vznikne ze spolupráce ANO s KSČM a SPD. Jak vy to vidíte?

Myslím si to také.

Někteří lidé se v případě komunistů bojí návratu starých časů, v případě SPD rasismu. Jak vy hodnotíte režim před rokem 1989?

Víte, já o něm jako o absolutní totalitě neuvažuji. Kdo sleduje pečlivě naše nesdělovací prostředky, tak dobře ví, že se ke spoustě věcí, které přinesl takzvaný socialismus, potichu vracíme. Vrací se spousta sociálních výhod. Podpora matek, podpora zaměstnanosti, školky ve fabrikách, vzájemná pomoc zemědělců při žních. Tehdy nikdo nebyl bez práce, nikdo nemohl být vyhozen z bytu, nebylo bezdomovců. Obrovský státní dluh taky nadělaly až poslední vlády.

Za poslední čtyři roky jste napsal devět knížek. Jak je toto možné?

Je to jednoduché. Napsání všech těch knížek předcházela mnohaletá příprava. Když jsem byl aktivní, tak jsem na to neměl čas. Když jsem se vzdal práce, začal jsem psát a budu v tom pokračovat, i když se určité části národa můj styl psaní nelíbí. Odkrývám archivy a píšu pravdu o tom, co bylo tehdy utajeno.

A nebere vás ta část národa jako starou strukturu, která opěvuje minulé pořádky?

Možná, ale není to spravedlivé. Nebyl jsem žádná stará struktura. Byl jsem jednou z KSČ také vyloučen a dvakrát jsem dostal důtku s výstrahou. Choval jsem se vždy normálně a říkal, co jsem měl na jazyku.

Vaše kniha Ve službách ministerstva vnitra je o plukovníkovi Jaroslavu Bobkovi, jenž se staral o ochranu Ludvíka Svobody, Gustáva Husáka i Václava Havla. Za posledně jmenovaného odešel. Proč?

O protišpionážní ochranu prezidentů se staral dvacet let a hodnotil je asi takto. Prezidenta Svobody si všichni vážili. Byl to starý pán, který se s každým pracovníkem na Hradě zastavil, zeptal se na rodinu a tak. Gustáv Husák chodil po Hradě jako osamělý muž, jenž si nikoho nevšímal. No a k Havlovi bych se velmi nerad vyjadřoval, protože bych nerad řešil trestní oznámení. To mi ostatně hrozilo i za tu knihu. Psal jsem v ní, co se dělo na Hradě, když tam vládl Václav Havel, v noci. Prý se z Hradu stal podnik s červenou lucernou a děly se tam hrozné věci.

Jaroslav Bobek dostal titul vrchního policejního rady a nebyl nucen odcházet. Byl velmi váženou osobností a dával dohromady novou ochranu tak, jak si to nový prezident přál. Odešel sám a jen proto, že už se na to nemohl dívat.

Jste stále komunistou?

Nejsem členem KSČ a to od data, kdy se volil v roce 1989 nový prezident Československé socialistické republiky. Tehdy všichni komunističtí poslanci zapřeli sami sebe a zvedli ruku právě pro Havla. Proto jsem z té strany okamžitě vystoupil. Pan Bobek ostatně tehdy vystoupil také.

Na druhou stranu, za bývalého režimu by asi vaše knihy vyjít nemohly, anebo se pletu?

Legionářská knížka by vyjít mohla. Kniha o vzpomínkách pana Bobka by vyjít nemohla, protože podepsal smlouvu o mlčenlivosti. A další knihy by také vyjít nemohly, neboť jsou také vázány na osoby, které se upsaly k mlčenlivosti. Má mlčenlivost skončila zánikem právě té Československé socialistické republiky.

A proto vznikla i kniha Špion, kde píšete své zážitky z dob, kdy jste byl velitelem skupiny dálkového agenturního průzkumu Pálava. Co vlastně znamenala služba v této jednotce?

Nemohl jsem si dovolit napsat všechno. Normálně jsem pracoval v řídících hospodářských funkcích. Poprvé jsem se stal ředitelem podniku, když mi bylo sedmadvacet. Už při základní vojenské službě jsem ale uposlechl nabídky vojenské zpravodajské služby a stal se jejím spolupracovníkem, nikoliv konfidentem. Ve skupině Pálava, kde jsem působil jako velitel, jsme byli celý život dokonale připravováni na určité druhy zpravodajské služby pro vlast. Naším úkolem při hrozícím nebezpečí by bylo jít do oblasti, odkud hrozí, najít tam zbraně hromadného ničení a pak oznámit, kde jsou. O ostatní by se postarala armáda.

Prodělali jsme tvrdý výcvik. Nebyl problém s plným batohem po bočních pěšinkách v lese dát sto kilometrů a ještě nás při tom honili. Připraveni jsme byli dobře. Každý rok jsme se setkávali třeba na týden, někdy i na měsíc. Členové mé skupiny jsou v knize uvedeni jen pod krycími jmény. Ostatně jsem jim musel slíbit, že je v knize nebudu jmenovat.

Jak vnímáte nynější vojenské zpravodajství, kdy třeba šéfka kanceláře premiéra Petra Nečase, jeho nynější manželka Jana Nečasová, nechala sledovat jeho tehdejší ženu právě vojenskými zpravodajci?

Je to úsměvné. Odpovím jednoduše. To by se v naší době nikdy stát nemohlo, protože za nás zpravodajství sloužilo státu a jeho ochraně.

O současné české armádě je slyšet mnoho nelichotivého. Někteří generálové v záloze hovoří o tom, že by dokázala měsíc bránit jeden kraj. Co vy na to?

Myslím si, že by ti generálové nyní mluvili zase o trošku jinak. Podle mě by naše současná armáda nedokázala ubránit ani město Kolín.

Vaší úplně první knihou byla Legionářská odyssea, což je přepracování autentického deníku legionáře Františka Prudila z první války v Rusku. V dalších vydáních jste knihu doplnil o popis neznámé vzpoury v Irkutsku a reportáží z vlastní cesty. Jak jste ale s Prudilem spřízněn?

Je to dědeček mé ženy. O tom, že má za sebou takovouhle historii, jsem se dozvěděl, když jsem byl představen rodině. A tak se ke mně dostaly jeho deníky. Seznámil jsem se s ním, když byl ještě zdráv a při síle, a často jsme si o všem povídali. Jako každý starý člověk si velmi dobře pamatoval, co měli 15. listopadu 1915 k večeři, ale co k ní měl včera už nevěděl. Ostatně František Prudil byl druhým nejdéle žijícím legionářem, přičemž prvním byl Alois Vocásek. Bylo zajímavé, že psal i o tom, co je dnes považováno za černou skvrnu na obraze našich legionářů.

Máte na mysli tu vzpouru v Irkutsku...

Ano. Když skončila první světová válka, tak legionáři očekávali, že pojedou domů. Přijeli francouzští generálové a přikázali jim bojovat proti Rudé armádě. To oni nechtěli, protože přísahali, že bojují za nové Československo. Už v Rusku nechtěli být, protože věděli, jaká zvěrstva se dějí na obou stranách barikády občanské války, a chtěli domů. Francouzský generál Maurice Janin řekl, ať buď bojují, anebo odevzdají zbraně. Tak naházeli zbraně na hromadu. Pak byli odvezeni do Vladivostoku, kde čekali tři čtvrtě roku v pevnosti Gornostaj na čínské hranici. Po návratu do Československa neměli žádnou slavobránu, ale v tichosti se dostali domů. Každý ale dostal „trafiku“. Prudil dělal v malé vesnici na Českomoravské vysočině pošťáka.

Rozumím. A jak vcelku hodnotíte působení československých legionářů?

Byl zázrak, že se legie vůbec mohly začít vytvářet a bojovat proti ústředním mocnostem. Smekám před nimi. Tři roky legionáři drželi celou Transsibiřskou magistrálu až po Vladivostok, nepustili půl milionu německých zajatců ze Sibiře na západní frontu, ale když nám za Mnichova bylo nejhůř, tak nás Západ hanebně zradil.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.