Minulou neděli uplynulo přesně sto let od let od vzniku naší republiky. Ozývaly se ale hlasy, že vlastně ani není co slavit, když už „ta“ republika neexistuje, navíc, že je naše republika rozprodaná a rozkradená… Jak vy to vidíte? Máme důvod slavit?
Slavit vznik naší státnosti je naší morální povinností. A to především právě dnes, kdy to naše země potřebuje nejvíce. A nikdo nám nesmí vzpomínky na slavná léta naší vlasti upírat. Přestože jsme v nelehké situaci, musíme slavit s hrdostí a vkusem. Na to bohužel naše vláda rezignovala tím, že připravila „parodii na vojenskou přehlídku“ v den naší státnosti. Loutková armáda není symbolem naší vlasti, proměnila se v nástroj cizích zájmů. Navíc by ani nebyla schopná svou zemi bránit. Nechť je to poučení pro všechny, kterým záleží na životě ve svobodné a bezpečné zemi.
Každý z nás je odpovědný za své činy vůči společnému státu. Proto buďme v těžkých časech jednotní a tahejme za jeden provaz. Nemusíme být spokojeni s leckterými státníky, ale jednou naši zemi vedou, tak stůjme za nimi, aby měli suverénní pozici a mohli hájit naše zájmy. Když budeme jejich moc podkopávat, prospíváme tím cizím zájmům.
Když si tak „promítneme“, čím vším republika za těch 100 let prošla, máme se dnes opravdu od jejího vzniku nejlépe? A kam podle vás náš stát směřuje?
Mnoho lidí si dnes žije velmi dobře. Ale jsou opravdu šťastní při pomyšlení na nejistou budoucnost? Při každodenním strachu a návalu negativních zpráv z médií? Když vidí, že se prostý občan těžce domáhá spravedlnosti a zločinci se u nás vozí v drahých limuzínách? To jsou problémy, které žádné materiální zisky nenapraví. Osud vlasti a nás všech je plně v našich rukou. Chodit k demokratickým volbám už nestačí. Musíme se učit, porozumět tomu, co se děje a pak budeme moci změnit věci k lepšímu, jak v běžném životě, tak kvalifikovaným či poučeným vyjádřením své vůle nejen ve volbách.
28. října udělil prezident jako tradičně státní vyznamenání. Stejně jako v minulých letech se ale opět ozvala kritika k jeho výběru. Tentokrát například vůči Michalu Davidovi. Co vy říkáte jak na prezidentův „výběr“ vyznamenaných, tak na kritiku? A co říci na to, že, když vyznamenával Václav Havel, terčem kritiky takto rozhodně nebyl?
Respektuji výběr úspěšných občanů na státní vyznamenání jak prezidenta Zemana, tak předešlých prezidentů. Vždyť vyznamenání je obvykle udělováno každoročně třem desítkám zástupců všech oborů života naší společnosti. Kritéria, která splňují vyznamenaní, splňují další desítky občanů. Významnou roli mají návrhy obou komor Parlamentu ČR a dalších institucí. Ale vše je na subjektivním rozhodnutí demokraticky zvoleného prezidenta. Pravomoc udělovat státní vyznamenání je plně v kompetenci a v pravomoci prezidenta České republiky. Proto mimo jiné respektuji prezidentův záměr vyznamenat Michala Davida medailí „Za zásluhy o rozvoj kultury“. Michal David je úspěšný ve svém oboru, má obrovskou popularitu u všech generací obyvatel. Proto není nic podivného na tom, že by mu toto vyznamenání mělo být uděleno.
Po roce 1989 doznívalo nadšení až euforie ze změny. Role prezidenta tehdy ještě společnost tak „nerozdělovala“. Až dnes ekonomové kritizují Havla za „zničení“ pýchy našeho strojírenství, zbrojního průmyslu, politologové za rychlé rozdělení státu bez referenda a někteří autoři za vyznamenání s tím, že více myslel na své „kamarády“ atd.
doc. PhDr. Mgr. Lubomír Pána, Ph.D., dr. h. c.
Za 100 let novodobé státnosti jsme tady měli celou řadu prezidentů. Kdo z nich byl podle vás tou „nejlepší“ hlavou státu? A kdo naopak naší republice nejvíce uškodil?
Který prezident podle vás udělal pro naši zemi nejvíce?Anketa
Jak už jsme zmínili, republika, která před sto lety vznikla, dnes už neexistuje. Po sametové revoluci se Československo rozpadlo. Jak dnes hodnotíte vztahy mezi Čechy a Slováky a bylo dobře, že jsme si před více než 25 lety šli každý „svou cestou“?
Stejně jako většina Čechů považuji Slováky za nejbližší národ stejně jako Slováci Čechy. Toto je obrovská hodnota v nepokojném a turbulentním světě, v momentálně rozkolísané a znejistěné Evropské unii. Vzájemné vztahy Slovenska a Česka se staly inspirací a příkladem pro mnoho regionů nejen pro náš pokojný rozchod, ale také pro naši současnou spolupráci.
Psali jsme:
Od sametové revoluce uplyne příští rok už 30 let. Rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem je ale stále dost velký. Brzdí nás ještě pořád „dědictví“ komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Je pravda, že jsme vlastně „kolonií“ západu?
Analytici společnosti Boston Consulting Group hodnotili v roce 2018 podle veřejně dostupných dat deset oblastí: ekonomický růst (hrubý domácí produkt), stabilitu ekonomiky, situaci na trhu práce (nezaměstnanost), kvalitu zdravotnictví, infrastruktury (doprava či připojení k internetu), veřejné správy, vzdělávání a životního prostředí nebo také příjmové rozdíly a stav takzvané občanské společnosti. Stejně jako loni i předloni se nejlépe umístilo Norsko. Druhé je Švýcarsko, třetí Island (země nejsou členy Evropské unie). Z bývalých socialistických zemí střední a východní Evropy skončilo nejlépe – na 21. místě – Slovinsko. Následuje Česká republika na 24. místě. Česko boduje hlavně v kritériích rovnosti (příjmů či přístupu ke vzdělání), ekonomické stability a v kvalitě zdravotnictví, naopak relativně hůře je na tom ohledně výše výdělků (majetku) a kvality životního prostředí. Níže než Česká republika skončily například Portugalsko, Itálie a Řecko. Těchto několik údajů hovoří za vše. Žijeme v období, které je v celé historii naší země, nejen za posledních sto let, pro náš stát i naše občany nejlepší.
Žilo by se nám ještě lépe, kdybychom provedli transformaci našeho státu (který měl v roce 1989 nulovou zadluženost) na demokratické poměry bez velkých ztrát a v řadě klíčových odvětví jsme se nestali „vazaly“ nadnárodních korporací, které odčerpávají mimo Českou republiku nejen zisky, ale ani v České republice neplatí daně vůbec, nebo jen symbolické. Zisky jsou nejčastěji odčerpávány nesmyslnými nákupy služeb od mateřských zahraničních firem a korporací. Tím, že jsme byli nejvyspělejší z bývalých socialistických států, jsou takovéto ztráty pro nás nepochybně větší než například v Polsku nebo Maďarsku, které navíc byly daleko opatrnější než my.
Když jsme zmínili komunistický režim, máte pocit, že jsme se s ním po roce 1989 „vypořádali“ dobře? Čím to, že stále tolik lidí na něj vzpomíná v dobrém jako na „staré zlaté časy“?
Dobře jsme se „nevypořádali“, protože změny chtěla většina našich občanů, včetně těch, kteří byli členy KSČ. A to, že stále platí „lustrační zákon“, je ostudné, protože to odporuje nejen evropskému i našemu právnímu řádu, ale jsme jedinou (nebo téměř jedinou) zemí v Evropě, kde takový zákon stále platí.
Vzpomínání v dobrém na „staré zlaté časy“ se netýká jen současné „starší generace“, ale je to obecný jev. Není to vzpomínání na společenskou a politickou situaci (sociální jistoty, lidé k sobě měli blíže, nebyli tolik sobečtí a závistiví), ale také na své mládí, kde jsou prožitky jiné než ve stáří.
Čím si mimochodem vysvětlujete, že tolik lidí volí v posledních letech Andreje Babiše? A co je podle vás ve skutečnosti pro národ schopen zařídit, vyjednat, opravit a vybudovat? Je to tak, že se Češi vždy rádi na někoho spoléhají? Ať už to byli po válce komunisté, po revoluci Havel, teď Babiš?
Protože dal lidem naději, „že bude lépe“. A ono lépe je, jak jsem dokumentoval v předcházející odpovědi. Nakolik růst hrubého domácího produktu ovlivňuje vláda a nakolik příznivá ekonomická situace většina lidí neřeší. Lidé vnímají například mimo jiné to, že vám někdo k důchodu přidá 40 Kč a někdo o pár let později téměř 1000 Kč, špatně provedenou privatizaci, rozkradení národního bohatství, přírodních surovin, zdrojů vody, elektrické rozvodné sítě, špatné privatizace bank... Přesto v této souvislosti si můžeme ještě uvést, že Česká republika patří podle nového španělského indexu štěstí HAIN k nejšťastnějším evropským zemím. Žebříček ovládly severské státy Island (není členem Evropské unie) a Švédsko. Do první pětice se dostalo Rakousko, Velká Británie či Francie. Španělský index štěstí sestavili výzkumníci z univerzity ve Valencii na základě dat OSN, organizace World Data Bank a Eurostatu. Česko se umístilo na sedmém místě ze 13 zkoumaných evropských států.
Jak vidíte dnešní vztahy s Ruskem? Máme se ho bát? Mají pravdu ti, kteří ho označují za nepřítele? A co říci na to, že zatímco před rokem 1989 jsme se „klaněli“ tehdejšímu Sovětskému svazu, po sametové revoluci se pro některé lidi pro změnu stal „modlou“ Západ a USA?
Na návodnou otázku odpovídám ano, a obojí je špatně. Co nám přinesla stabilizace Ruska jako kapitalistického státu (které již není Sovětským svazem, je jiným státem, který dnes nikoho neohrožuje) a následné zhoršování vztahů s Ruskem? Pozitivní vývoj vzájemného obchodu mezi Českou republikou a Ruskou federací začátkem 90. let byl pozastaven finanční a bankovní krizí v Rusku ve druhé polovině roku 1998. Ta způsobila, že se v roce 1999 obchodní výměna snížila na 1,77 miliardy USD a český vývoz na pouhých 381 milionů USD. Následně pak došlo k obratu, obchodní výměna se postupně zvyšovala. V posledních letech sice každoročně výrazně rostla v řádu několika desítek procent, ale stále přetrvává relativně velká negativní bilance ve vzájemném obchodu v neprospěch České republiky, způsobená dovozy palivoenergetických surovin, ropy a zemního plynu, a jejich cenami. V roce 2017 vzájemný obrat vrostl o 30 % oproti roku 2016. Český vývoz meziročně vzrostl o 15 % a dovoz o 43 %. Důvodem růstu vývozu byl především návrat k mírnému oživení ruské ekonomiky, dovozy vzrostly zejména díky vyšším cenám ropy a dalších komodit. Zejména v důsledku výraznějšího navýšení dovozů se obnovil trend záporného salda v neprospěch ČR.
V roce 2017 Rusko podle obratu představovalo 13. nejdůležitějšího obchodního partnera ČR (13. nejdůležitějšího podle vývozu a 7. podle dovozu). Mimo země EU v roce 2017 Rusko představovalo pro ČR druhého nejdůležitějšího partnera (po Spojených státech). V roce 2017 se mírně zvýšil podíl Ruska na celkovém vývozu ČR, a to na 2,0 % (1,9 % v roce 2016 a 3,7 % v roce 2013). V Rusku působilo v roce 2017 cca 150 zastoupení českých firem. Podílíme se tak na obchodu s Ruskem daleko méně než naši partneři ze zemí Evropské unie, kteří nás velmi rádi v 90. letech v řadě odvětví vystřídali a nahradili.
Když hodnotíme minulost a dnešní vztahy s Ruskem, co Německo? Máme podle vás stále „nevyřízené účty“ s Němci? Po vzniku republiky jsme s nimi museli bojovat o naše pohraniční území, ze kterých nás později vyhnali, a my jsme nakonec o pár let později vyhnali je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. Jak vy dnes vnímáte naše sousedy a jak vidíte naše postavení v EU?
V 90. letech jsme podepsali s Německem deklaraci a tím jsme učinili tečku za „nevyřízenými účty“. Tím máme s Německem standardní vztahy, které však pozitivně ovlivňuje to, že SRN je tradičně naším největším obchodním partnerem. Roční obrat vzájemného obchodu loni činil 1,4 bilionů korun. Oproti předchozímu roku narostl o sedm procent, tedy téměř o sto miliard. Pozitivní saldo ve prospěch ČR bylo loni zhruba 119 miliardy korun. To řadí Česko k zemím s nejvyšším přebytkem obchodní bilance. Nevyřízený účet máme s Německem snad jedině v otázce reparací, které Německo na základě poválečných smluv mělo naší zemi vyplatit.
Největší výzvou současnosti je průmyslová revoluce, která má pomoct vyřešit nedostatek pracovních sil a přinést nové technologie. Německo je motorem pokroku v digitalizaci, automatizaci či umělé inteligenci. Česko by s Německem mělo držet krok zejména pomocí společných programů ve vědě, výzkumu a inovacích. Vždyť časy, kdy jsme ve světě stavěli investiční celky, jsou pryč a dnes jsme spíše montovnou automobilů. Náš výzkum a vývoj (nejen v automobilovém průmyslu) je na nedostatečné úrovni.
V Evropě podporuji a jsem pro volný pohyb zboží, služeb, kapitálu i osob, za předpokladu nepropustné evropské hranice. Zastávám názor, že by se měly dodržovat hodnoty, které měla EU v roce, kdy jsme do ní vstupovali. Jestliže se smlouvy a cíle mění, měli rozhodnout občané, zda tyto změny chtějí, či nechtějí (viz referenda o přijetí Evropské ústavy, která na základě nesouhlasných referend v některých státech nebyla přijata). A pokud zde máme jinou EU, než byla při našem vstupu, měli by rozhodnout občané. A politická reprezentace by toto rozhodnutí měla respektovat a realizovat (viz konzervativní vláda ve Velké Británii, jejíž většina členů si vystoupení z EU nepřála, ale nyní realizuje konkrétní kroky k vystoupení).
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
