ČT a předem připravený příběh? Ondrušová žádá poctivou debatu

Co vás na pořadu Reportérů ČT nejvíce zaujalo?

Především obrovské zklamání. Pořad investigativních novinářů, který má rozkrývat skutečné kauzy, dnes místo toho hledá údajné „ruské agenty“ tam, kde žádní nejsou. Přitom kolem větrných elektráren existuje řada témat, která by si zasloužila skutečnou investigativní práci – střety zájmů, obchodování s pozemky nebo vazby mezi politikou a byznysem. Místo toho ale kamera skončí u kolegy Máčovského v prodejně tibetských misek a u mě v zemědělském družstvu. To opravdu nepřipomíná odhalení Maty Hari ani Richarda Sorgeho.

Co je ale ještě smutnější – Česká televize už podruhé bez jediného věcného argumentu pouze nálepkuje lidi, místo aby vedla otevřenou a poctivou debatu. Veřejnoprávní médium, které si platí celý národ, by mělo přinášet fakta, ne nálepky. Pokud ale místo investigace vyrábí nálepky a odvádí pozornost od skutečných problémů, je na místě se ptát: komu vlastně dnes Česká televize slouží? Opravdu veřejnosti, nebo spíš těm, o kterých by měla kriticky informovat?

Myslíte, že šlo o pořad na zakázku?

Do financování České televize nevidím. Ale po některých nedávných pořadech už se člověk nediví téměř ničemu. V mém případě jde podle všeho o pořad, který měl podpořit větrné developery a poměrně trapným způsobem shodit všechny námitky lidí, místo aby se o nich vedla věcná debata. Místo argumentů přišlo nálepkování a snahu vytvořit jednoduchý příběh, který se hodí do předem připraveného rámce. Zašlo to dokonce tak daleko, že se tvůrci pořadu spojili i se slovenským investorem, aby celý příběh zapadl do předem vytvořeného obrazu. To už opravdu nepůsobí jako nezávislá novinařina.

Proč například nedali prostor panu Mousovi – člověku, který má přímou osobní zkušenost se životem u větrné turbíny a dlouhodobě upozorňuje na její dopady? Proč se Česká televize nezabývá jeho stížnostmi a proč se nesnaží zjistit, zda jsou oprávněné? Proč mu nepomůže otevřít veřejnou debatu o jeho zkušenosti, když právě to by měla být role veřejnoprávního média? Zdá se, že prostor dostávají jen ti, kteří potvrzují předem připravený scénář, zatímco lidé s vlastní zkušeností jsou jednoduše odsunuti stranou, protože by mohli narušit předem vytvořený obraz. A pak se člověk nemůže ubránit otázce, zda Česká televize ještě slouží veřejnosti, nebo spíše těm, o kterých by měla kriticky informovat.

Jaký je váš postoj k obnovitelné energetice?

Mám ráda venkov a snažím se udržet zemědělství, místo abychom stále více dováželi potraviny do supermarketů. V minulosti jsme postavili i bioplynovou stanici. Říkám to otevřeně – i tehdy to byl do určité míry neověřený boom. Ano, dostali jsme na ni dotaci, protože bez ní by se taková investice nedala financovat. Pro zemědělský podnik to ale byl stabilní a předvídatelný příjem, ze kterého se platily mzdy zaměstnanců, odvody i daně. Bioplynová stanice navíc vyrábí energii stabilně, což je velký rozdíl oproti větrným elektrárnám, které jsou závislé na počasí. Zároveň je ale fér říct, že i bioplyn se často označuje jako „zelená energie“, i když započítáme naftu do techniky, osiva nebo chemii, není to až tak zelené.

Rozdíl mezi bioplynovou stanicí a větrnými parky je podle mě hlavně v tom, že bioplynová stanice je součástí zemědělského hospodaření. Je napojená na místní produkci a její ekonomika zůstává v regionu. Větrné parky jsou naproti tomu velké energetické projekty, které často přicházejí zvenčí – peníze z nich odcházejí developerům, zatímco jejich dopady zůstávají lidem v krajině. A právě proto bychom měli být velmi opatrní: krajina a život lidí v ní jsou trvalé, zatímco energetické projekty a investoři se mohou za pár let změnit nebo odejít.

Energetiku, která ničí zemědělskou půdu, tedy považujete za neekologickou?

Katarina Ondrušová Ano. O půdu bychom se měli starat stejně jako o vodu nebo vzduch. Světová energetická rada dnes upozorňuje, že změna využití půdy a přeměna krajiny je stejné riziko jako emise CO2 – a v obou případech se naše planeta dostává za bezpečné hranice.

Výstavba větrných parků znamená zásah do krajiny na desítky let. Do země se ukládají obrovské betonové základy, mění se půda i vodní režim v krajině. Zároveň dodnes neexistuje uzavřený systém recyklace všech komponent těchto zařízení. Přitom často přehlížíme mnohem jednodušší věc. Měli bychom se mnohem víc soustředit na to, aby se zemědělská produkce spotřebovala tam, kde se vyrobí. Dnes totiž běžně vozíme potraviny tisíce kilometrů sem a tam a po silnicích jezdí kamiony nahoru dolů po celé Evropě.

Pokud to s ochranou klimatu myslíme vážně, měli bychom podporovat právě tuto strategii – silné místní zemědělství, místní produkci a krátké dodavatelské řetězce. Nejsem energetik ani politik – jsem máma z venkova. A to, že člověk žije na vesnici, neznamená, že si neumí vážit přírody nebo že nerozumí tomu, co se s krajinou děje. Vím jedno: energii můžeme vyrobit různými způsoby, ale půdu, kterou zničíme, už našim dětem nikdy nevrátíme.

Vyčítají vám, že nemáte vzdělání v této oblasti?

Nikdy jsem netvrdila, že jsem energetik. Vzděláním jsem ekonom a pracuji v krajině, o které se dnes vede debata. O to víc mě překvapuje, když nás o větrných elektrárnách a ochraně krajiny poučuje například Jan Rovenský – nedostudovaný právník, který o sobě veřejně mluví jako o expertovi na energetiku, přestože k tomu nemá žádné technické vzdělání ani doložitelnou odbornou praxi v oblasti výstavby nebo provozu velkých větrných elektráren. Proto je zcela na místě se ptát: kde přesně tuto praxi u 200–250metrových turbín vlastně získal? Na jakých projektech pracoval, jaké studie publikoval a kde své odborné závěry obhájil? Zároveň se staví do role mediátora mezi investory a obyvateli a velmi rychle nálepkuje každého, kdo má jiný názor. A právě proto je fér položit ještě jednu otázku – koho vlastně zastupuje a kdo jeho činnost platí?

Pokud má někdo chránit krajinu, měl by jasně stát na straně lidí, kteří v ní žijí, ne na straně developerů, kteří v ní chtějí stavět průmyslové projekty. A pokud někdo vystupuje jako expert, měl by nejdříve ukázat své vzdělání, praxi a nezávislost – jinak to nevypadá jako odbornost, ale jako aktivismus převlečený za expertizu. Ostatně i sám Jan Rovenský připustil, že větrné elektrárny mohou být v určitých případech pro lidi a krajinu škodlivé. O to víc je tedy na místě vést o jejich dopadech otevřenou a poctivou debatu, místo nálepkování lidí, kteří na tyto problémy upozorňují.

Jak vnímáte současné aktivity Filipa Turka, který navrhuje stavět elektrárny dále od domů?

Filip Turek v této věci nepřichází s úplně novým řešením. Na Slovensku je minimální vzdálenost větrných elektráren od domů už dnes nastavena na 1000 metrů.

V Česku se dnes diskutuje o 700 metrech místo původních 500. Otázkou ale je, zda je to u turbín vysokých 200 až 250 metrů opravdu dostatečné. Možná bychom si měli položit jednoduchou otázku: když mají tyto stroje velikost mrakodrapu, stačí opravdu 700 metrů? A stačí vůbec i těch 1000 metrů, které máme na Slovensku?

Debata by se podle mého názoru měla vést především o tom, jak nastavit pravidla tak, aby byla v první řadě chráněna kvalita života lidí, kteří mají v těchto místech žít.

Splníme bez větrných parků evropské závazky?

Podle investorů prý ne. Tvrdí, že pokud budou přísnější pravidla nebo větší vzdálenosti od domů, do krajiny se nevejde dost větrných parků a závazky EU nesplníme. Jenže to je spíš obchodní argument než energetická realita. Evropská unie nám nenařizuje stavět 200–250metrové větrné turbíny v krajině. Říká pouze, že máme plnit určité energetické cíle. Jakým způsobem je splníme, je především rozhodnutí jednotlivých států.

Navíc je potřeba říct otevřeně ještě jednu věc: podmínky pro čerpání evropských peněz a nastavení některých závazků si často nastavují samy národní vlády. Ne všechno „nadiktoval Brusel“. Energetičtí experti dlouhodobě upozorňují, že evropské cíle lze splnit i jinak – využitím střech budov, brownfieldů po továrnách a dolech, logistických hal nebo průmyslových areálů.

Možná by stálo za to více komunikovat přímo s Evropskou komisí. Slovenský ministr životního prostředí Tomáš Taraba už podobnou věc s EU řešil a dokázal některé podmínky upravit. A možná je to právě jedna z cest.

A co povinnost určit akcelerační zóny?

Evropská legislativa totiž říká poměrně jasně, že akcelerační zóny se mají přednostně hledat na umělých a už zastavěných plochách, například:

střechy a fasády budov
dopravní infrastruktura
parkoviště
zemědělské podniky
skládky
průmyslové areály
doly
umělé vodní nádrže a jezera
městské čistírny odpadních vod
znehodnocená půda, kterou už nelze využívat pro zemědělství

Jinými slovy – nejdřív se mají využít místa, která už jsou zastavěná nebo zničená, a ne krajina, kde lidé žijí a hospodaří.

A proto si dovolím jednoduchou otázku: Ví někdo z čtenářů o místě v české krajině, kde by měla vzniknout akcelerační zóna právě na takovém místě – na brownfieldu, na průmyslovém areálu nebo na znehodnocené půdě? Protože pokud ne, pak je asi na místě se zamyslet, proč se o těchto místech tolik píše v zákonech, ale v praxi se zóny najednou hledají právě tam, kde lidé žijí a kde krajina ještě funguje.

Ale co když to na té logistické hale třeba majitel nebude chtít stavět?

Evropská unie mu to vůbec nepřikazuje. Brusel nenakazuje majitelům budov, aby něco stavěli. Evropská legislativa pouze říká, že stát má vytvořit podmínky, aby to tam majitel mohl postavit, pokud se tak rozhodne. A to je docela zásadní rozdíl.

Jenže u nás se z toho často dělá úplně jiný příběh. Někteří politici říkají, že se větrné parky stavět musí. Jiní zase říkají, že je budou „zmírňovat“. Pak je ale na místě zamyslet se, zda pouhé posunutí větrných parků o několik set metrů dál opravdu přináší řešení, které lidé očekávají.

Já věřím, že se nakonec více využijí místa, která už jsou zastavěná – střechy budov, logistické haly nebo průmyslové areály. Právě tam dává výroba energie největší smysl.

Vraťme se ale k tomu pořadu v České televizi, vyčítají vám, že jste Slovenka...

Ale prosím vás. Češi a Slováci spolu žili tak dlouho v jednom státě, že se občas ani nedá poznat, kdo je odkud. Já bydlím kousek za hranicemi a v našem kraji je to vlastně úplně normální – rodiny máme na obou stranách, pracujeme spolu a řešíme podobné starosti. Pro mnoho lidí se to Československo vlastně nikdy úplně nerozpadlo – jen jsme si mezi tím postavili ceduli na hranici.

A když někdo požádá o pomoc nebo o názor, myslím, že je docela přirozené si navzájem pomoct. Češi i Slováci to tak dělají už desítky let.

Paní Dana Potužníková z Národní referenční laboratoře pro komunální hluk v tom pořadu říká, že jsou normy splněny.

Od veřejnoprávní televize bych ale očekávala úplně jiný přístup. Například že vezme francouzské rozsudky a odborné zprávy o dopadech větrných elektráren, porovná je s čísly paní Potužníkové a bude se ptát, jestli by se něco podobného nemohlo stát i v ČR. A pokud ne, tak proč. Jestli jsou hlukové normy opravdu nastavené správně. Takto přece vypadá seriózní novinářská práce – porovnávat fakta, studie a zkušenosti z různých zemí a hledat odpovědi.

Jenže místo toho jsme viděli něco jiného. Do pořadu přijde jeden odborník, řekne svůj názor – a tím je téma pro diváka vlastně uzavřené, bez srovnání s jinými studiemi nebo zkušenostmi z praxe. A lidé, kteří si dali práci a nasbírali odbornou literaturu a světové reference, jsou v pořadu označováni za „ruské agenty“. Přitom žádná z referencí, které citujeme, není z Ruska. Jsou to studie a zdroje z Evropy nebo ze Spojených států – a všechny jsou dohledatelné a běžně citované v odborné literatuře.

A tak si člověk musí položit docela jednoduchou otázku: Ovlivňují podle autorů pořadu ruští zpravodajci i americké a evropské vědecké studie, které citujeme a které jsou veřejně dostupné? Protože pokud se dnes každý, kdo klade otázky a cituje odborné zdroje, označí za „agenta“, pak už to není novinařina. Pak je to jen snaha uzavřít debatu, která by měla být naopak otevřená.

Jak tedy vnímáte celkové riziko

Masivní rozšiřování větrné energie v hustě obydlených oblastech je poměrně nový jev. Jediné, co máme dnes opravdu dobře prozkoumané, je dlouhodobé působení hluku na lidský organismus.

Historie nás ale učí jednu velmi důležitou věc – vědeckou opatrnost. Marie Curie-Skłodowská, nositelka Nobelovy ceny, zemřela na nemoc z ozáření. Ne proto, že by byla nezodpovědná, ale proto, že tehdejší věda ještě plně neznala všechna rizika radiace. Některé dopady technologií pochopíme až po letech – často ve chvíli, kdy už se nedají vzít zpět.

U větrných elektráren se dnes intenzivně zkoumá například dlouhodobé působení infrazvuku. Existuje řada studií z různých zemí a různých vědeckých pracovišť. Ty studie něco říkají. Nepíše je jeden člověk, ale vědci z různých oborů a různých států. Ignorovat je jen proto, že se někomu nehodí do energetických plánů, by nebylo odpovědné. To není šíření strachu. To je obyčejná vědecká opatrnost. A právě proto bych byla velmi opatrná. Některé zásahy do krajiny jsou totiž prakticky nevratné. Turbínu vysokou dvě stě nebo dvě stě padesát metrů nepostavíte a pak ji jen tak beze stopy neodstraníte.

Kromě vědecké opatrnosti je tu ještě jedna věc. Česká republika i Slovensko se zavázaly dodržovat mezinárodní dohody, například Aarhuská úmluva o přístupu veřejnosti k informacím a účasti na rozhodování nebo Evropská úmluva o krajině. Tyto dohody říkají, že lidé mají právo být informováni a podílet se na rozhodování o změnách krajiny, ve které žijí. Ostatně i v Evropě už se tato otázka řeší. V Evropském parlamentu je otevřená petice, která upozorňuje na možné dopady větrných elektráren na zdraví lidí a kvalitu života v jejich okolí. Zabývá se právě hlukem, infrazvukem a dalšími vlivy na obyvatele žijící v blízkosti turbín.

A tak si někdy říkám ještě jednu věc: „Pokud jsou větrné elektrárny opravdu tak bezproblémové, jak se často tvrdí, pak by možná stálo za to začít je stavět uprostřed měst, nebo třeba pár set metrů od domů těch, kteří je prosazují. Zatím jsem si ale nevšimla, že by si je někdo z developerů plánoval postavit vedle vlastního domu.“

A tak si na závěr dovolím jednu jednoduchou otázku k zamyšlení: proč mají tyto stavby stát právě tam, kde lidé hledají klid venkova a přírodu?

Jaké je vaše závěrečné zamyšlení nad pořadem České televize pro naše čtenáře?

Upřímně řečeno, nic jiného jsem ani nečekala. Česká televize se ráda označuje za veřejnoprávní a veřejně prospěšnou, ale ten pořad ve mně spíše znovu vyvolal otázku, zda dnes opravdu slouží lidem, kteří si ji platí.

Místo poctivé a vyvážené debaty jsme viděli spíše předem vytvořený příběh, ve kterém skutečné argumenty, studie a zkušenosti z praxe téměř nezazněly. A místy to dokonce působilo tak, jako by ani samotní redaktoři přesně nevěděli, o čem vlastně mluví.

Proto mě napadá jednoduchá myšlenka. Když už se Česká televize tímto tématem zabývala dvakrát, možná by potřetí stálo za to udělat to jinak.

Co kdyby uspořádala otevřený kulatý stůl o větrných elektrárnách a pozvala všechny, kterých se to opravdu týká, zejména lidi ze zainteresovaných lokalit, jejich představitele, ať už starosty, nebo místní občanské iniciativy, energetické odborníky, vědce a také zástupce státní správy a právníky, aby nám řekli, co podle té evropské legislativy máme doopravdy dělat.

Možná by pak diváci konečně slyšeli celý obraz reality, nejen jeho vybranou část.