Jaké události na domácí politické scéně byly podle vás v roce 2016 klíčové?
Z pohledu politika musím konstatovat, že se jednalo o krajské volby a zejména o jejich výsledek, který byl pro levici, ať již počítáme do jejích řad ČSSD, či nikoliv, zřetelnou prohrou! Babišova falešná akcentace na levicové hodnoty společnosti, kterou mnozí občané ne zcela dobře dešifrovali a prohlédli, slavila úspěch. Voliči svým odklonem k demagogickým a podprahově sdělovaným vizím milardáře, pohybujícímu se v jasném střetu zájmů, poté způsobili masové odčerpání hlasů zmíněnému levicovému sektoru. Vedlejším nežádoucím efektem se, bohužel pro prostého občana, stal comeback skomírající pravice.
Došlo také k obrovské fragmentaci krajské politické scény, kdy koalice vytvořil velký počet stran a hnutí, často zcela ideově a programově nesourodých a také disponujících v nových zastupitelstvech minimální většinou. Nic dobrého pro efektivní a hospodářsky řádné řízení krajů, a tedy ani pro ty, co v nich žijí!
Dalším významným aspektem končícího roku je snad i silně posílená role prezidenta republiky. Zemanovi se totiž velice chytře podařilo minimalizovat společenský vliv „kavárny“ a dalších posthavloidně orientovaných parazitických struktur, což jejich zejména pragocentrističtí protagonisté nesli velice úkorně a byli vůči hlavě státu nuceni inscenovat za pomoci médií jednu pseudokauzu za druhou.
Je u nás skutečně ohrožena demokracie tandemem Babiš–Zeman a staneme se satelitem Ruska nebo Číny? Nebo není u nás naopak ohrožena demokracie vměšováním Bruselu, Berlína a Washingtonu?
Nevím, zda je působením Babiše v politice ohrožena demokracie jako taková, ostatně dnešní systém ani za zcela demokratický nepovažuji, ale jedno je zcela jisté, že idea sociálně spravedlivé společnosti začíná díky jeho působení u nás skomírat. Babišův majetkový rozmach podporovaný Babišem samotným z křesla ministra financí považuji za jistou verzi velké privatizace, která se svého času, jak všichni dobře víme, doslova stala českou „loupeží století“. Metody a formy současného velkopodnikání jsou však jiné než v devadesátých letech, mnohem sofistikovanější a skrytější, takže chvíli potrvá, než společnost opět otevře oči.
V případě bruselské byrokracie se všemi těmi jejími centralizujícími projevy likvidujícímí národní identity členských zemí bych řekl, že se celá EU tímto procesem dostala do stádia blízkého vlastní smrti. Spojené státy budou mít ale pod „Trumpovým prezidentským patronátem“ nejspíše odlišné starosti než doposud; a čas teprve ukáže, zda se i tam něco pohne správným směrem. Expanzivní proválečnická politika by měla jednou pro vždy skončit, stejně jako logistická a finanční podpora podvratných hnutí po celém světě, podkopávající suverenitu mnoha zemí a rozdmýchávající ohniska válečných požárů, na pomyslném „smetišti dějin“. Domnívám se, že v USA mají vnitřních starostí a problémů více než dost!
A jaké věci považujete za klíčové v zahraničí?
V tomto ohledu nelze ignorovat, uznávám, jistým způsobem překvapivou volbu amerického prezidenta. Ani v osobě Trumpa však nemůže nikdo automaticky předpokládat okamžité srovnání dlouhodobé pokřivenosti zahraniční politiky USA. Američtí prezidenti jsou po desítky let pod vlivem nadnárodního velkobyznysu, a tak i orientace země je vždy, až na nějaké kosmetické změny, obdobně dlouhodobě neměnná. Připodobnil bych ji k tankeru, kterého otočit z kursu trvá také vždy delší dobu.
Dále bych snad ještě zmínil posun v bojích o Sýrii. Vládní vojska za aktivní vojenské pomoci Ruska začínají přejímat iniciativu a začíná se zdát, že se konflikt blíží ke konci. V Evropě byla nejspíše nejdůležitější událostí pokračující migrační vlna, na kterou jednotlivé členské země EU reagují odlišně; podotýkám, že některé státy, takzvaně provítačsky orientované, pro své občany poměrně nešťastně. Pád současné EU nejspíše odstartoval odhlasovaný brexit, tedy start procesu vystoupení Velké Británie, čímž se antiunitární procesy logicky posílily i v jiných zemích. Tématem doby začíná být kompletní rekonfigurace EU, bez které nemá tento moloch, stvořený k ovládání malých zemí silnými ekonomikami, naději na další přežití!
Už bylo oznámeno, že se ministrem zahraničí stane Rex Tillerson, který je označován za „proruského“. Například je proti sankcím. Co všechno může Trumpova vláda přinést světu a potažmo i nám, České republice? Skončí svět, jaký jsme dosud znali, jak někteří tvrdí?
Nemyslím si! Velká očekávání doprovázející každého nově zvoleného amerického prezidenta nebývají většinou reálně naplněna. Obama nasliboval masivní stahování amerických vojsk z různých misí, uzavření Guantanama, zajištění základní lékařské péče pro všechny Američany bez rozdílu a podobně, ale zase jako vždy, kde nic, tu nic. Snad jen se za jeho prezidentování ještě více rozšířily občanské nepokoje doprovázené výjimečným stavem, a to hned v několika unijních státech!
Trump podobně budí jistá očekávání, ale již například jeho tvrdý postoj vůči Kubě naznačuje, že se zase nebude jednat o žádného „beránka“, ale spíše o dalšího „vlka v rouše beránčím“. Tím však nechci říci, že by byla Clintonová pro svoji zemi a svět lepší volbou, ale jen to, že každý americký prezident bude vždy, z titulu vůdce jaderné a ekonomické supervelmoci, dělat především jen to, co je důležité, a sice ani tak ne pro jeho zemi, ale zejména pro zmíněnou elitu z velkobyznysu, a to jemu přirozeně zcela bez ohledu na potřeby a zájmy okolního světa. Kapitalismus je prostě již jednou takový, silnější má vždy pravdu, ať to stojí, co to stojí!
Dočkáme se výrazné „ruské stopy“ v politice budoucího prezidenta Donalda Trumpa?
Možná, že k nějakému sblížení dojde, ale tomu, že by si zrovna padli Trump s Putinem kolem krku, nevěřím. Trump je do jisté miry nepoznaným fenoménem, podobně jako Andrej Babiš u nás, mnohem více majetnickým pragmatikem než ideologem a je mu o trošku více jasno než typickým „jestřábům“, že vyprovokovaný válečný konflikt s Ruskem by nejspíše neměl vítěze. A potom by to početně snad ani ne jedno procento amerických dolarových milionářů si své často až podezřele jednoduše získané majetky mohlo obtížně užívat. Ostatně Trumpem deklarované snahy o posílení rozpočtu NATO z rozpočtů jednotlivých členských zemí se asi Rusku zrovna také moc líbit nebudou. Takže obecně předpokládám, že v některých oblastech dojde k „oteplení“, v jiných bude pravý opak pravdou.
Psali jsme:
Putin se na Trumpovo „panování“ jistě náležitě připravuje a přestože ruská ekonomická situace je stále krizová, popularita šéfa Kremlu stoupá do rekordních výšin. Co čeká Evropu? Mají se menší státy, včetně třeba i Česka, obávat, že budeme „novou“ Amerikou obětováni a skončíme v ruské sféře vlivu, jak varují mnohé komentáře?
Rusko je zemí s významnou složkou národního uvědomění zakódovanou v myšlení svých obyvatel a zejména z tohoto důvodu je Putinova dnešní popularita takto vysoká. Vyhraněné vlastenectví znamená pro mnoho Rusů často více než myšlenkově prázdný západní konzum. Pro objektivitu nelze nedodat, že ale i zde část lidí začíná pošilhávat právě po sugerovaném „západním blahobytu“. Nepochybně k nějakému přerozdělení zájmových sfér velmocí v budoucnu dojde a v tomto nepsaném paktu bude hrát svoji roli určitě i nastupující Čína.
S nárůstem počtu amerických interních problémů zralých k řešení budou také transatlantické vazby s vazaly a poskoky typu politické garnitury ČR posledního čtvrstoletí částečně chladnout. Obbdobnou situaci jako v šedesátých letech, kdy nám byla jaksi poskytnuta „internacionální pomoc“, tehdy ze strany Ruska, nyní již nepředpokládám. Sociální vývoj planety pokročil a relevantní velmoci, v tomto případě USA, rychle zjistily, že podmanit si jinou a slabší zemi lze i jinými způsoby, a především efektivněji. To, jak se to například povedlo Američanům u nás za ideové kolaborace některých zaprodanců, může posloužit jako učebnicový příklad, a také varující memento ztráty našich kulturních hodnot a národní identity.
Experti předpovídají, že z Trumpova vítězství se rozhodně neraduje Ukrajina, kterou nový americký prezident hodí přes palubu a přestane ji podporovat, jak tomu je nyní. Tedy, co se stane s Ukrajinou? Krym je patrně nevratný, ale co konflikt na východě a stav Ukrajiny jako takové, kde téměř nic nefunguje, nejsou peníze, není tam vlastně nic?
V tomto postoji Donalda Trumpa můžeme opět spatřovat velkou dávku pragmatismu. Než vést nekonečné a velice nebezpečné spory s Ruskem, je podle něj nejspíše vhodnější omezit zasahování do vnitřních věcí konkurenční mocnosti, což je nepochybně konstruktivní úvahou. Krym je ruský a zcela jistě nevratný, nebylo by ho také kam vracet; a podle mého názoru je tomu tak v pořádku. Ukrajina by se měla, pokud možno, co nejrychleji oprostit od sílících fašizujících tendencí, vypořádat se s místními oligarchy a kmotry typu Porošenka a začít konečně normálně ve svůj prospěch pracovat a žít. V zemi, kde žije obrovské množství Rusů a významná část společnosti rusky také hovoří, nelze podporovat nacismus, jak to můžeme registrovat například v krystalické formě válečného zločince Bandery, popírat občanská práva ruského etnika, a to vše bez toho, aby se vztahy se sousedním Ruskem dále nezhoršovaly. Plánovaným členstvím Ukrajiny v NATO by se situace v tomto regionu také určitě nezklidnila.
Lze říci, zda byla americká podpora kyjevské moci po převratu poskytnuta z „obamovských“ idealistických důvodů, nebo kvůli něčemu jinému?
Americká podpora rozpadu ukrajinské stability a odstřižení země od Ruska chápu jako první krok. Hned po něm by měl, alespoň ještě podle plánu Obamovy administrativy, následovat vstup Ukrajiny do NATO a poté etablování americké vojenské soldatesky v zemi. Nemusím dodávat, že čím blíže ruské hranici, tím asi lépe! Odstrašující efekt přímého ohrožení by potom nutil Rusko jen do zbytečných odvetných akcí. Takže „Obamův idealistický důvod převratu na Ukrajině“, jak uvádíte, je zjednodušeně jen jakýmsi novým pokusem o pokračování studené války ve světě.
Zásadní pro mezinárodní scénu bude i Trumpova politika vůči Číně. Už teď hodně hraje pro scénář, že se domluví s Rusy proti Číňanům. Nezvykle volal tchajwanské hlavě státu, naštval tím Peking a pak ještě řekl, že neví, proč by USA měly držet politiku jedné Číny. A za její uznání bude nejspíš žádat ústupky. Přijde obchodní válka? Budou se Číňané muset podrobit? A s jakými kartami vlastně Trump může hrát? Je připomínáno množství amerických dluhopisů, které Peking drží…
Čína provádí již po dlouhá léta chytrou hospodářskou politiku, plíživě, ale o to ekonomicky významněji, investuje i ve Spojených státech. Trump jako zkušený byznysmen nepochybně vycítil velké ohrožení americké ekonomiky konkurencí asijské země s gigantickým lidským potenciálem, a tak zcela jistě podnikne nutné kroky k upozadění rostoucího čínského vlivu a dominance, nejen doma, ale i ve světě. Obchodní válku však nepředpokládám, spíše ojedinělé bitvy v jednotlivých sektorech hospodářství. Obávám se však, že „trumfové eso“ přesto drží americký prezident, stojící v čele asi nejmocnější jaderné velmoci na planetě. Před americkou odstrašující vojenskou silou totiž i stále rostoucí síla čínské ekonomiky bledne. A samotní Číňané si to uvědomují a na zbrojení každoročně vydávají vice a více finančních prostředků. Na závěr této úvahy si položme jednu kardinální otázku: Bude v tomto soupeření tedy více platit držení cizích dluhopisů, nebo držení vlastní dominantní armády s jejím celosvětově odstrašujícím likvidačním potenciálem? Já si myslím, že na to nám již historie odpověděla mnohokráte a pokaždé stejně!
Psali jsme:
Když ještě zůstaneme u Trumpa. Hodně toho řekl ve směru, že hodlá dát znovu práci americkým dělníkům, vrátit výrobu zpátky do země. Nicméně, je tohle vůbec reálné? Jaké páky může vůči velkým firmám použít, aby je nalákal zpět do USA?
To je extrémně ambiciózní plán, řekl bych až skoro nereálný. Cena lidské práce je ve Spojených státech velice vysoká a neumím si představit, jak by se primárně tržně orientované firmy s neočekávaným nárůstem počtu pracovních míst finančně srovnaly. Není mně ani jasné, jakým způsobem by mohl Trump změnit podnikatelskou strategii významných podnikatelských uskupení, snad jen silně restriktivními úpravami americké legislativy. A tomu určitě nebudou velkopodnikatelské struktury, a to ani ty, které stály v prezidentské volební kampani za ním a subvencovaly jej, zcela jistě nakloněny.
Obecně se v průmyslu očekává spíše úbytek pracovních míst vzhledem k novým technologiím, robotizaci a tak dále. Jsme na takovou situaci vůbec připraveni? Kde budou za pět deset a více let lidé brát pracovní místa, pokud se „na počet lidí“ průmysl výrazně zredukuje?
Ano, to je velice závažný problém! 4. průmyslová revoluce s sebou nejspíše skutečně přinese prostřednictvím digitalizace či například automatizace vysoký úbytek pracovních míst. Ještě více se tento problém stane palčivým, až se do našeho pracovního trhu intenzivněji včlení další levná pracovní síla z Východu nebo ze zemí mimo EU či tisíce lidí z transkontinentálních migračních přesunů.
Jistou naději by mohl přinést příklon k modifikovanému socialistickému modelu hospodaření, kdy by se dominantním zaměstnavatelem stal stát. Pravicové síly však legislativní protekcionismus ve prospěch nástroje společnosti – státu – razantně odmítají, já se však na rozdíl od nich domnívám, že je občané, a to nejen této země, pod vlivem okolností k tomu v budoucnu stejně donutí. Je jasné, že by se muselo jednat o pokřivení aktuálního kapitalistického trhu, ale jeho dominantní vláda přináší a v blízké budoucnosti bude přinášet ještě mnohem větší utrpní než „máme tu čest“ zažívat dnes!
Přibližujeme se finanční krizi, jak varují někteří ekonomové? Může to ve světové ekonomice a finančnictví opět „bouchnout“? Které scénáře jsou podle vás reálné? A dokážeme se na něco takového připravit? Jak si vůbec momentálně světový kapitalistický řád stojí?
Domnívám se, že na hospodářské krize si budeme muset v panujícím „systému vlády peněz bez omezení“ zvyknout. Připravit se na tyto situace dost dobře ani nejde. Je to dáno zejména tím, že uzlové prvky finančních sítí, ale i nadnárodních firem, jsou již dávno umístěny mimo naši zemi. Zatím lze konstatovat, že od devadesátých let, kdy došlo ve východní a střední Evropě k vlně politicko-ekonomických převratů, byly finanční krize relativně mírné, stejně tak jejich dopady na občany. Domnívám se však, že kapitalismus a kolapsy jeho ekonomického prostředí se vrací v jakýchsi kruzích a bohužel také ve spirále, což znamená, že každá další krize disponuje vždy svojí vyšší intenzitou. Ta ale nemůže stoupat donekonečna, při dosažení jisté úrovně opět dojde k zásadním změnám ve společenských systémech, a to nejinak než zase na politické úrovni, jak si to některé generace u nás snad ještě pamatují.
Psali jsme:
Evropa stále nevyřešila migrační krizi. Dle expertů můžeme po skončení zimy opět očekávat obnovení běženeckých vln, které mohou oproti minulým obdobím výrazně posílit z Afriky. Nechá to Evropa vyšumět a bude čelit opět dalším teroristickým útokům? Zatím nebyla síla s tím něco udělat. Co se musí stát, aby evropští lídři začali jednat razantně?
V souběhu s nárůstem individuálně provedených násilných trestných činů a nově již i hromadných teroristických útoků ze strany migrantů musí zákonitě dojít i k razantnímu přitvrzení vůči tomuto stavu. Stálé omlouvání této smrtící reality prostě již jen tak snadno neprojde a migrační politika EU musí být radikálně zpřísněna! V této souvislosti padá snad i poslední, do určité miry snad i pochopitelný argument, že máme pomáhat uprchlíkům před válečným nebezpečím. Dokonce i podle vyjádření oficiálních struktur EU se dnes jedná o přesun 80 procent čistě ekonomicky orientovaných osob, tedy nikoliv o potřebné, o uprchlíky před válkou, jinak řečeno „běžence“.
Zodpovědní politici musí co nejrychleji zapomenout na multikulturalismus, účelovou provázanost migrace s některými protěžovanými neziskovými organizacemi – účelově přisátými na státní rozpočty a například podle slovenského premiéra Fica dokonce organizovaně spolupracujícími s převaděčskými gangy – a skutečně začít hájit zájmy svých národních států. Nebo musí odejít!
Stydět by se měla i naše média v čele s veřejnoprávní televizí, která místo toho, aby obyvatele připravovala na rostoucí rizika a nebezpečí plynoucí směrem k našim občanům, nesmírně vážnou situaci pouze zlehčují, zatmívají a pokouší se nesouhlasící občany systematicky nálepkovat a dehonestovat. Mrzí to zejména u té ČT, která takto opětovně prokazuje napojení na tmářské „posthavloidní struktury“, ze kterých se dnes rekrutují majitelé prosperujících neziskovek, dlouhodobě pošilhávajících po státních miliardových dotací, které by v souvislosti s migrací mohly nasát.
Nakolik se dá říct, že události jako brexit či právě volba Trumpa ukázaly, že multikulturalismus je mrtvá idea? Odmítli to lidé i prostřednictvím zmíněného referenda a voleb? A do jaké míry bude dle vašeho mínění tento trend příští rok pokračovat?
Bohužel, multikulturalismus není ještě mrtvý, ale naštěstí již, alespoň podle mého názoru, konečně umírá! Teď se budeme muset napříč jednotlivými zeměmi a kontinenty pokusit odstranit ty jeho nejvážnější patologické důsledky. Jako sociální a kulturní antropolog stojím za názorem, bohužel dlouhodobě umlčovaným, že v propagaci multikulturalismu se skrývá nebezpečné sociální inženýrství – tvořící sice opačný extrém k Hitlerově rasové předurčenosti, ale současně nelze prokázat, že se jedná o extrém bezpečnější a méně toxický. A když obdobné pojetí propaguje i americký prezident, situace musí být již skutečně vážná. Lidé by se měli urychleně oprostit od zavádějících názorů „mediálních znalců všehomíra“ a začít se již konečně řídit zdravým rozumem, jestli tedy chtějí dožít v zemích svých předků alespoň částečně v klidu a v bezpečí.
Výrazné aktuální téma je takzvaný boj s dezinformacemi, fake news, ruskou propagandou a tak dále. Jde ve většině podle vás skutečně o upřímnou snahu vymýtit propagandu, která zahrnuje nevědomé lidi smyšlenkami? Jakou roli v tom může hrát politický boj. Mohou tyto snahy skutečně něčeho docílit? Nebudou jen lidé naštvaní?
V tomto ohledu jsem poměrně skeptický! Propaganda tady je a bude již nejspíše navždy, ať se jedná o dezinformace, polopravdy, účelové lži a podobně, a to ze všech relevantních stran a směrů. S postupující digitalizací a globalizací se i působení propagandy bude ještě více zesilovat. Co však spatřuji jako ještě mnohem nebezpečnější, jsou pokusy předžvýkávat lidem to, co by měli smět vůbec slyšet, snažit se systémově podceňovat jejich inteligenci a rozlišovací schopnosti, a určovat tak jejich další životní kroky, ovšem podotýkám, že většinou nikoliv k jejich prospěchu
Jaký bude rok 2017, pokud jde o domácí politiku? U nás proběhnou sněmovní volby, začne kampaň k prezidentským volbám... Co očekáváte?
Následující rok bude svým způsobem zlomový, i když toto tvrzení je do jisté míry vžitá floskule, neboť totéž by šlo konstatovat téměř o každém z posledních několika let. Parlamentní volby v říjnu budou ale odlišné tím, že buď potvrdí, nebo naopak vyvrátí stoupající trend Babišovy podivné politiky provázanosti zájmů, tedy politiky sociálně nespravedlivé. Oligarchův vzestup vybudovaný na fatální kritice předchozích pravicových vlád se zcela jistě zastaví, až občané více prohlédnou jeho majetnické choutky realizované na jejich úkor, respektive na úkor skupin potřebných.
Myslím si, že opětovně dojde k volebnímu rozštěpení naší země na přibližně dva stejně velké tábory, tvořící levici a pravici. A to přesně v okamžiku, jakmile bude ANO přinuceno tlakem svých partikulárních ekonomických zájmů ustoupit od nutných reforem dlouhodobě pravicového způsobu vládnutí. Občané budou také přirozeně rozděleni i v případě prezidentské volby. Průběžně potvrzovaným „spojenectvím Babiš–Zeman“ může aktuální prezident ČR získat i do budoucna rozhodující majoritu. Osobně však nevím, jestli (přestože jsem byl Zemanův volič a zastánce) zrovna takovouto vychytralou úlitbou získá i moji důvěru. Nepřeji si totiž, aby naši zemi řídili podezřelí byznysmeni a měli současně ve svých podezřelých aktivitách k tomu ještě oporu na Hradě!
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
