Ve svém vyjádření k tomu, že americký prezident Trump chystá protekcionistická opatření, jste uvedl, že globalizace dosáhla svého vrcholu. Můžete tu myšlenku rozvést?
Ano, globalizace určitě dosáhla určitého bodu zlomu, nesouvisí to však přímo se zvolením nového prezidenta. Ten jen reaguje nějakým způsobem na to, co se děje. Je jasné, že žádný strom neroste do nebe, nebo chcete-li, všechno má své meze. Takzvaná globalizace má své nesporné výhody, ale i nevýhody, je to vždy tak půl na půl. Z globalizace samozřejmě profitují hlavně ti, co takzvaně globalizují, méně pak ti regionální – lokální firmy, které jsou globalizací pohlcovány v tom lepším případě, nebo krachují, končí, nevydrží tlak velký firem.
Je zajímavé, že dnes již neplatí, že větší je lepší, kvalitnější. Ano, jeho fixní náklady v poměru k variabilním jsou mnohem nižší než u menších firem. Dovolil bych si tvrdit, že jsou odvětví, která jsou téměř předurčena ke globalizaci a bez ní by se jejich rozvoj zastavil. Jako jeden z příkladů bych uvedl IT technologie, komunikační produkty jako například mobilní přístroje či služby. Chceme dnes komunikovat po celém světě a je nám prakticky jedno, kde jsme a kde je ten, s nímž chceme hovořit. Spojuje se tím celý svět a uvolňuje volné obchodování téměř mezi všemi zeměmi po celém světě. Takových odvětví je jistě celá spousta, ale tento příklad mi připadá velmi ilustrativní.
Na opačném konci, kde globalizace téměř škodí a to si dovoluji tvrdit, že i našemu zdraví, jsou potraviny, jejich výroba a prodej. Jsou dnes jablka, brambory nebo hovězí maso, které cestuje napříč světadíly. Na rozdíl od mobilních telefonů se přirozeně kazí, především čerstvé, což je naprosto přirozené a dokazuje to jejich kvalitu. Zde globalizace hraje svoji velmi negativní roli. Producenti vymýšlí potraviny, které jsou takzvaně trvanlivé, vydrží i několik let v nezměněném stavu. Trvanlivé, často používané slovo, o kterém ale velmi málo přemýšlíme, je téměř sprosté slovo pro každou potravinu. My si to však ani neuvědomujeme a bereme to jako výhodu. Jsou to často chemikálie, ingredience, které našemu tělu škodí, neumí je zpracovat, nepomáhají rozvoji přirozené imunity a způsobují často zdravotní potíže. Z toho pak těží farmaceutický průmysl. Není překvapením, že často jedna finanční skupina vlastní jak produkci potravin, tak i produkci léků či potravinových doplňků, je to začarovaný, ale velmi profitabilní kruh.
Nadnárodní korporace dle statistik, které cituje Švihlíková, kontrolují 80 procent světového obchodu. Není to problém? Nevládne světu pár monopolů a není majetek koncentrován jen do rukou pár „rodin“ či korporací?
Nevím, co přesně cituje paní Švihlíková, pár článků jsem od ní četl. Jsou velmi tendenční, ale musím přiznat, že na čtenáře často velmi působivé. Pravdou je, že koncentrace kapitálu je přirozeným projevem takzvaného kapitalismu – a současně nevyhnutelným. V tom ale klíčový problém není. Ten tkví v tom, že mnohé vlády tuto koncentraci různými pobídkami a podporami velkých korporací podporují a urychlují. To se dělo i u nás v minulosti. Daňové prázdniny, lokace na výrobní továrny téměř zdarma a podobně. To bylo zvýhodňování jedněch před druhými a naprostá ekonomická a podnikatelská diskriminace, nerovné prostředí. Zahraniční kapitál a jeho lákání se stalo zaklínadlem a motorem všech vlád naprosto nesmyslně.
V čem je zahraniční investice lepší než domácí? Co tedy domácí kapitál? Ano, v devadesátých letech nebyl, ale dnes? Banky jsou plné peněz a neví, co s nimi, jsou ale pro velké projekty, pro velké firmy s úroky, na které si malá začínající firma nesáhne. To je skutečný problém. Ony ty korporace zase tak efektivní nejsou, to mi věřte, pracoval jsem v nich. S nasazením a náklady menší rodinné firmy se to nedá srovnat, příjmy vysokých manažerů jsou úplně mimo, ale když máte daňové prázdniny či daníte v daňovém ráji, pak je to jednoduché. Malá rodinná firma musí zaplatit a poplatit úplně všechno a nikdo jí nic neodpustí.
Též jste uvedl, že globalizace likviduje lokální a regionální značky a malé a střední podnikatele. Můžete uvést pár příkladů?
Ano, druhou část vaší otázky jsem již nastínil v předchozí odpovědi. Co se týká lokálních značek, ty opravdu mizí a globální je nahrazují. Dokonce některé korporace lokální, pro ně konkurenčně „nebezpečné“ značky cíleně skupují, aby je pak jen takzvaně „zaparkovaly“, aby jim neškodily. Bylo by zajímavé přijmout zákon či podmínky jako u patentů. Nepoužíváš lokální brand, značku? Tak ji uvolni, nebo ti ji vezmeme. Nejsem právník, nevím, jak by to přesně fungovalo v praxi, ale principiálně to určitě možné je.
Psali jsme:
A co s tím lze dělat? Jak podpořit české podnikatele? Lze zavést nějaká protekcionistická opatření? Či neformálně zařídit, aby státní zakázky dostávaly naše firmy? Podobně to dělají Němci či Francouzi…
My jsme v tomhle opravdu papežštější než papež, chcete-li „probruselštější“, než by bylo třeba. Vytratila se národní hrdost a patriotismus. Řeknete-li něco pronárodního, pročeského, jste označen za nacionalistu. Ale v Německu, Francii či Rakousku je to naprosto běžné, jsou to nepsané lokální zvyklosti. Když se to děje u nás, ozvou se okamžitě takzvané neziskovky, NGO, často financované různými mezinárodními skupinami; zahraniční firmy tu u nás prostě chtějí dělat business a takto si platí jakýsi předvoj. Je to dáno především ekonomickou silou, velikostí a samozřejmě mocí, kterou velké firmy mají v centrálách EU.
Velké země a společnosti si v Bruselu platí velké právní a lobbistické firmy, které pak připravují nařízení EU tak, aby jim vyhovovala, především proti těm menším zemím, které si takový komfort nemohou dovolit. Ale abych nebyl příliš zaujatý, i naši politici v minulosti na tom měli svůj podíl. Ve jménu EU prosadili i to, co nemuseli, a prodali, takzvaně zprivatizovali, i to, co nemuseli. Svět se mění, myslím, že mnozí již prozřeli. Pochopili, že například při vstupu do EU, nám bývalá EU15 nechtěla až tak příliš pomoct, ale především si vytvořit další trhy pro odbyt svých výrobků – a nutila nás přijmout opatření, která jsme my přijímat nemuseli. Zvýhodnit českou firmu není proti ničemu, jen to chce mít trochu odvahy a v Bruselu více křičet a vyjednávat. Ale co chcete po politicích, kteří jezdili a jezdí do Bruselu a ani neumí anglicky? S překladatelkou za zády neproniknete do kuloárů, k neformálním dohodám, které se často nedějí na veřejných oficiálních jednáních.
Lze nějak zamezit odlivu investic z ČR? Jak to vlastně probíhá? Vy jste se zabýval byznysem v korporacích…
Nevím přesně, co máte na mysli odlivem investic. Pokud máte na mysli zahraniční investice, tak ty buď jsou, anebo nejsou. Tedy snížení přílivu zahraničních investic, tomu rozumím. Odliv může nastat u místních, lokálních firem, které budou investovat raději v zahraničí než doma. Česká republika si v devadesátých letech vybrala velmi špatný směr, cestu takzvané „low-wage economy“, což je terminus technicus pro země, které lákají zahraniční investice především na levnou pracovní sílu v odvětvích s nízkou přidanou hodnotou.
Aby většina čtenářů pochopila, řeknu to jednodušeji: stali jsme se ekonomikou „montoven“ na jedné straně a vývozcem komodit bez přidané hodnoty na straně druhé. Montujeme zde automobily, na nichž je naše ekonomika až nezdravě závislá, a snižujeme, nebo už jsme téměř zrušili, výrobu finálních produktů. Dovážíme přes 50 procent potravin, což před 25 lety nebylo, náš agrární obchod byl do roku 1993 plusový, vyvážíme dřevo a dovážíme nábytek, vyvážíme syrové mléko a z Německa přes řetězce se sem valí jogurty a máslo, často pochybné kvality 2. třídy. Vyvážíme dokonce už i kukuřici do německých bioplynek, oni z toho vyrábí energii a hnojivo na svá pole. Vozíme dřevní štěpku do německých a rakouských spaloven, a nám tady různé neziskovky zakazují stavět spalovny. Těch příkladů by se našlo mnoho, ale princip je myslím jasný.
Psali jsme:
Když to shrneme, jaká opatření by mohla pomoci českému průmyslu?
Určitě rovné podmínky všem. A když někoho zvýhodňovat, tak pak ty malé nebo začínající firmy. Malé a střední firmy zaměstnávají nejvíce lidí a jsou hlavně často mnohem více kreativní a podnikavé než ti velcí. Diverzifikace je velmi důležitá už jen proto, aby snížila riziko některého z odvětví či regionu jako celku. Krásným příkladem v prvním riziku je přílišná závislost na automobilovém průmyslu a druhým případem, tedy regionálního rizika, je Ostravsko. Avšak největším problémem malých, středních a začínajících firem je přebujelá administrativa, která se neskutečným způsobem rozrůstá.
Dále pak stát samotný, jeho kontrolní orgány. Každý týden nějaká kontrola je běžná součást podnikání. Inspektorát práce, hygiena, bezpečnost práce, veterinární správa, potravinářská inspekce, kontrola krmiv, deratizace, živnosťák, finančák, a mnoho a mnoho dalších. My máme dnes snad více kontrolorů než podnikatelů. V neposlední řadě jsou to dotace. Nejen, že křiví podnikatelské prostředí, ale způsobují korupci. Navíc jejich administrování, komplikované žádosti a postupy odrazují ty malé o ně vůbec žádat, velcí na to mají celé týmy, takže nakonec skončí u těch největších firem, které je nejméně potřebují. A to je podpora té globalizace, o které jsme hovořili v první otázce.
A co si myslíte o tezi, že ekonomika ČR se ocitla v pozici kolonie?
V mnoha případech ano, ale jsou tu i české, dravé a dynamické firmy, které tuto pozici a pověst potlačují. Jsme malá země, po rozdělení Československa ještě menší, vedle nás máme ekonomického obra, který často diktuje podmínky. Určité závislosti na velmocích se nikdy úplně nevyhnete. Češi jsou sice malý, ale šikovný národ, jak, tuším, někdo už řekl. Souhlasím. Ale buďme hlavně hrdí a neklopme oči a uši před velkými. Souboj Davida s Goliášem také nebyl jednoznačný, i když se to od počátku zdálo.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
