Máme deset let od obrovské migrační krize v Evropě. Změnilo se v tomto ohledu něco k lepšímu?
Určitě. Přinejmenším je vidět, že se veřejnost a politici mnohému přiučili. Už nestačí, aby nějaký státník prohlásil „my to zvládneme“ a myslel přitom na to, že Německu chybějí pracovní síly, a vzpomínal na „německý zázrak“, který v padesátých letech pomáhali odstartovat gastarbeiteři. Už i mnozí státníci vědí, že je to složitější problém, mnohem složitější.
Ministr vnitra Vít Rakušan podepsal se souhlasem premiéra Fialy migrační pakt. Proč se z toho nyní před volbami vyviňují?
Vždyť říkám – všichni se poučili. To neznamená, že mají nový názor na dovoz pracovních sil. Fakt, že německá vládní CDU, jak patrno z řady prohlášení kancléře Friedricha Merze, přitvrdila a začíná mluvit o výraznější kontrole migrace, není dán tím, že se zříká myšlenkového odkazu Angely Merkelové. Prostě ve vedení CDU pochopili, že se přístup bývalé německé kancléřky dnes ukazuje jako volebně neprodejný. V Německu se do čela výzkumu volebních preferencí dostala antiimigrační Alternativa pro Německo, ve Velké Británii obdobně zaměřená Reformní strana brexitového hrdiny Nigela Farage, o situaci v Rakousku či Francii netřeba mluvit. Poučili se i mnozí z včerejších zastánců volné migrace v Česku.
A nejde jen o voliče. Politici Evropské unie včetně těch na státní úrovni začínají cítit, že by se měli nějak přizpůsobit novému větru, který vane zpoza oceánu – o radikalismu v antiimigrační politice u Donalda Trumpa nikdo nepochybuje. Kdo by se dnes hlásil k nějakému paktu, který byl přece podepsán tak dávno, dávno, dávno – ještě před volbami ve Spojených státech…
Myslíte si, že příští rok, až pakt nabude účinnosti, budou brány v potaz statisíce ukrajinských uprchlíků v zemích střední Evropy?
Každá skupina uprchlíků má své zvláštnosti. Ukrajinští povětšině utíkají před válkou. Vyrostli v kulturním prostředí, které je kompatibilní se střední a západní Evropou – nenesou v sobě předem daný konfliktní potenciál. Říkám to jen proto, abych naznačil, že ukrajinská migrační vlna nemá takové charakteristiky jako migrační vlna z islámských zemí. Zatím se zdá, že značná část Ukrajinců se může chovat stejně jako individuální migranti z „katolického“ Česka v převážně protestantském Německu či převážně protestantských Spojených státech: je u nich patrná tendence k asimilaci. Což mimochodem nebylo nikdy tak výrazné u Němců žijících v českých zemích. To však v případě ukrajinské migrace nikterak nevylučuje konflikty na individuální úrovni, vyvolané problémovými osobnostními charakteristikami některých migrantů-jedinců, jejich kriminální jednání.
K porozumění mezi domácím obyvatelstvem a ukrajinskými imigranty nepřispívá ani necitlivá, dalo by se říci neférová podpora běženců ze strany vlád některých zemí Evropské unie. Nemluvě o takových věcech, jako je bezcelní dovoz potravin z Ukrajiny, který může mít likvidační dopad na místní zemědělce. Polsko není jediná země, která má tyto problémy.
A ještě jednu poznámku o ukrajinských imigrantech. Často je slyšet, že kvalifikovaní imigranti z Ukrajiny – lékaři, zdravotní sestry, inženýři a podobně – jsou vítáni a že by měl být vytvořen prostor pro jejich asimilaci. Někdy mám pocit, že se v tomto případě nejedná o snahu pomoci Ukrajině a Ukrajincům, ale o parazitování na problémech Ukrajiny. Kvalifikované lidi potřebuje Ukrajina jako málokdo v Evropě. Potřebuje je dnes a ještě víc je bude potřebovat po válce.
Jste levicově zaměřený intelektuál. Proč se stalo přijímání uprchlíků takovou prioritou evropské progresivistické levice?
Slovní spojení „evropská progresivistická levice“ je povětšině užíváno jako pejorativní označení od lidí, kteří toho málo vědí o tom, co je levice. V případě „progresivistické levice“ se zpravidla jedná o větev liberálního hnutí, která v otázkách přijímání uprchlíků zaujímá abstraktně humanistické stanovisko. Podstatné jsou podle mého názoru tři znaky této skupiny. (A) Pomáhat se má, ať to stojí, co to stojí. (B) Pomáhat se má každému bez ohledu na jeho minulost, charakterové vlastnosti a ideologické vazby či nesnášenlivý středověký náboženský mesianismus. (C) Nadstandardní toleranci vůči imigrantům zpravidla doprovází netolerantní přístup k domácím kritikům či prostě zastáncům jiných názorů, ale také zcela nehumanistický názor na některé země a národy na východě.
Takzvaná evropská progresivistická levice nemá nic společného s marxismem. Jedná se o zvláštní větev nově zformovaného netolerantního liberalismu, kterému je vlastní agresivní prosazování celé škály představ od takzvaně korektního jazyka přes neúměrné protežování LGBT+ komunity po rušení výsledků voleb a pronásledování lidí za vlastní názor na historické události.
Netolerantní liberalismus… Všiml jsem si, že vy toto spojení užíváte poměrně často. Není to protimluv?
Je to protimluv z hlediska nedávné hlavní linie liberalismu, to máte pravdu. Není to ovšem první obrat do protisměru v dějinách liberalismu. V 19. století hlavní hesla liberalismu provolávala slávu svobodnému trhu bez zásahu státu do ekonomiky a sociální oblasti: stát měl být pouze nočním strážcem. Po 1. světové válce, zvláště pak po velké hospodářské krizi, liberalismus vstřebal keynesiánské představy o státních intervencích v ekonomické oblasti a zanedlouho liberálové začali hovořit o výstavbě sociálního státu. Obhajoba svobodného trhu s minimalizací státních zásahů do ekonomiky a sociálního života se stala součástí konzervatismu. Tam ovšem v tradicionalistické větvi byla od počátku pěstována idea paternalistické sociální politiky státu. Konzervativní německý kancléř Bismarck, který prosadil zákon proti socialistům, zaváděl první sociální programy s tím, že dělník, na kterého čeká penze, nebude myslet na revoluci. Liberálové ho za tento přístup kritizovali s tím, že prý zavádí „státní socialismus“ – k čemuž se Bismarck někdy i hlásil.
Jak říkám, „netolerantní liberalismus“ je protimluv, ovšem dějiny politických teorií jsou plné takových přesmyček. Politika je jednoduchá jen pro ty, kdo uvažují černobíle – i když jsou barevní na obrazovkách veřejnoprávní televize.
Dobře, když ale zpochybňujete levicovost progresivistů, jaký je vztah levice k migraci?
Autentická levice je analytická. To znamená, že chápe omezené zdroje, které jsou k dispozici pro pomoc imigrantům – a to, že vyčerpání zdrojů znamená problém nejen pro uprchlíky, ale i pro ty, kdo se jim snaží pomáhat, což ve svém důsledku může vést ke zhroucení jakékoliv pomoci. Evropa nemůže zvládnout nekontrolovatelnou vlnu sociálních imigrantů. Autentická levice ví, že mezi imigranty je řada lidí, ale i celých skupin, kteří přinášejí do Evropy civilizační konflikt, jenž může přetrvat i po několik generací – a v určité situaci může ohrozit a vlastně už ohrožuje stabilitu Evropy. Neméně důležité je, že nezvládnutí migrační vlny po roce 2015 nemá jen sociálně-ekonomický a politický rozměr – proniklo i do vědomí lidí. Téma migrace zásadním způsobem přispívá k rozštěpu západní společnosti i k nebezpečnému narůstání vlivu emocí v politice.
Solidarita patří k programu i chování autentické levice. Ovšem první linii pomoci imigrantům tvoří podpora sociálně-ekonomického rozvoje v místech, odkud imigranti utíkají. S tím souvisí podpora míru v těchto místech. Je absurdní litovat imigranty a zároveň podporovat války a chaos šířící se barevné revoluce v jejich domovině – jak tomu bylo například při zásahu NATO v Libyi. A nejen tam.
Těkavá demokracie USA vede k tomu, že jim třeba spojenci z Evropy podlézají. Napsal jste to v komentáři Chaotický svět. Znamená to, že se smysl Evropské unie stát se dalším silným hráčem v koncertu velmocí minul účinkem?
Čistě matematicky vzato Evropská unie může být silným globálním hráčem. Uvádí se, že základem potenciálu pro tuto roli je uskupení alespoň 300 milionů obyvatel. To Unie na první pohled má. Jenže nemá vedení, které by jednotlivé státy a jejich obyvatele dokázalo motivovat a vést ke koordinovanému jednání správným směrem. Obávám se, že současné vedení vytváří z Unie nereformovatelný konglomerát schopný v nejlepším jen předstírat velmoc. Jen na okraj: fakt, že Brusel nezvládal migrační politiku, napomohl k vítězství přívrženců odchodu Velké Británie z Evropské unie v referendu v červnu 2016.
Podle vás se nové centrum stability nejspíš rodí v Asii. Jaké to pro nás může mít výhody a nevýhody, že západní civilizace předá otěže té východní?
Být centrum stability neznamená být hegemonem. Znamená to minimalizaci mezistátních konfliktů – jejich množství i úrovně – a rozvoj rovnoprávné spolupráce. Si Ťin-pching v projevu na nedávném summitu Šanghajské organizace pro spolupráci navrhoval pět principů globálního vládnutí: dodržování suverénní rovnosti, dodržování mezinárodního právního řádu, praktikování multilateralismu, obhajobu přístupu zaměřeného na lidi a orientaci skutečné akce. Jde o to, zbavit se černobílé mentality studené války, úsilí o hegemonistické postavení a politiky protekcionismu. Vzato z pozice malého Česka: bez ohledu na sympatie či antipatie k čínským komunistům se zdá, že takováto politika mezi státy či způsob globálního vládnutí by stabilitě napomohly. Což by zpětně napomohlo sociálně-ekonomickému rozvoji Česka i Evropy jako celku.
Západ si musí zvyknout na to, že v tomto století přijde o půl tisíciletí trvající privilegované postavení. Multipolární svět není pro Západ hrozba, ale šance pro zítřek. Z čehož mimochodem pro voliče v Česku vyplývá, že zítřek začíná už dnes.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Rodí se nové centrum stability v Asii?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Rychetský
