Čerstvě jste se opět vrátil z Číny, kde jste byl nesčíslněkrát. Je vidět, že vás tato země vzala za srdce, ostatně v Pekingu studovala i vaše dcera. Na Čínu je u nás módní nadávat, vyčítat jí lidská práva, expanzi majetku či to, že nám seberou vlastně všechno. Co byste řekl těmto názorům, které – kupodivu – mají především opoziční politici.

O Číně jsme spolu již hovořili vícekrát. Já mám to štěstí, že tam pravidelně cestuji, a sleduji tak vývoj země, kultury, která je odlišná od naší. My si ceníme osobnosti, demokracie, o které často nevíme přesně, co znamená. Číňané mají jiný vývoj. Mnohem víc rozhodnutí dělají kolektivně, promýšlejí jej. Osobnost je rychlá, akční, kolektiv je silnější, dělá méně chyb. V poslední době je patrné, jak Číňané velmi pečlivě a s velkým výhledem plánují. To my jako kdybychom zapomněli, přestali využívat. Ale to je naše slabina.

Každý vztah přináší výhody, shody, ale i nutnost tolerování a pochopení druhého. U Číny pořád nevíme, co chceme, a oslabujeme tak naši pozici. Chvíli vzýváme Tibet, pak lidská práva, pak přeuctivě zveme. Když to vypadá normálně, tak zase voláme po lidských právech právníků, ale za minutu je zase vše v pořádku. Tak by možná mohl vypadat vztah u teenagerů, ale ne u suverénních partnerů. Naši politici dnes v čele s ministrem zahraničí si neuvědomují, že za to platíme. Vždyť náš vývoz – snad kromě aut Škoda – a ty vnímají Číňané jako německý výrobek, je nesmírně slabý.