Čerstvě jste se opět vrátil z Číny, kde jste byl nesčíslněkrát. Je vidět, že vás tato země vzala za srdce, ostatně v Pekingu studovala i vaše dcera. Na Čínu je u nás módní nadávat, vyčítat jí lidská práva, expanzi majetku či to, že nám seberou vlastně všechno. Co byste řekl těmto názorům, které – kupodivu – mají především opoziční politici.
O Číně jsme spolu již hovořili vícekrát. Já mám to štěstí, že tam pravidelně cestuji, a sleduji tak vývoj země, kultury, která je odlišná od naší. My si ceníme osobnosti, demokracie, o které často nevíme přesně, co znamená. Číňané mají jiný vývoj. Mnohem víc rozhodnutí dělají kolektivně, promýšlejí jej. Osobnost je rychlá, akční, kolektiv je silnější, dělá méně chyb. V poslední době je patrné, jak Číňané velmi pečlivě a s velkým výhledem plánují. To my jako kdybychom zapomněli, přestali využívat. Ale to je naše slabina.
Každý vztah přináší výhody, shody, ale i nutnost tolerování a pochopení druhého. U Číny pořád nevíme, co chceme, a oslabujeme tak naši pozici. Chvíli vzýváme Tibet, pak lidská práva, pak přeuctivě zveme. Když to vypadá normálně, tak zase voláme po lidských právech právníků, ale za minutu je zase vše v pořádku. Tak by možná mohl vypadat vztah u teenagerů, ale ne u suverénních partnerů. Naši politici dnes v čele s ministrem zahraničí si neuvědomují, že za to platíme. Vždyť náš vývoz – snad kromě aut Škoda – a ty vnímají Číňané jako německý výrobek, je nesmírně slabý.
Čínský trh je velmi dobře chráněn a bez oficiální politické podpory české firmy mají vývoz ztížený. I proto tak již léta jezdím. Bez řádné certifikace tam nelze dodávat a oficiální podpora českých firem je mizivá. Snad mimo PPF (smích). Přesto je čínský trh dnes pro mnoho firem rozhodující a je potřeba o něj usilovat. Jinak můžete firmu prodat německé korporaci, ti mají cestu podporovanou a dodávat umějí. Ale stanete se vazalem a zisk zůstane v Německu či jinde mimo ČR.
A to nám „sebrali“ fotbal a šušká se, že Andrej Babiš prodá své mediální impérium právě Číňanům. Dnes už jim patří pivovary Lobkowicz a spol. Pamatuji se, jak se kdysi jeho majitelé K-Brewery kasali, že zůstane v českých rukách...
My v Čechách opravdu milujeme šuškání (smích). Ale dotkl jste se velmi vážného tématu. Řada firem dnes má původní zakladatele a ti by již chtěli si užívat, ale nemají komu cennou firmu předat. Tyto společnosti jsou založeny na osobních kontaktech, často management je stejně starý jako vlastník, firmu společně budovali jako tým.
V České republice máme malou líheň mladých manažerů, chybějí nám fondy, které by pomohly převzetí financovat, ale i dozorovat rozvoj nového managementu. V zahraničí je to obvyklé, a vydělají tak všichni. Fondy si ukrojí zisk, manažeři mají pomocnou ruku, protože jsou závislí na společném zisku a společnost nepřejde do zahraničních rukou. To je často totiž to druhé řešení. Zahraniční skupina firmu koupí, vyřeší si tak problém s konkurencí či rozšíří výrobu. Česká společnost ale v obou případech prodělá. Staneme se pouhým kolečkem v mezinárodní dělbě a jen dodavatelem kvalifikovaných pracovníků. Náš výzkum není využit, nerozvíjí se. Zisk se odvádí do zahraničí, není investován do umění, do znalostí, do společnosti.
Možná vášně budí pan Tvrdík, který je, přiznejme si to, takovou poněkud zvláštní prosociálně demokratickou osobou. Nedá se zapomenout na jeho působení v ČSA, kde měl zatnout sekeru poměrně hluboce, i jako na člena tehdejšího volebního štábu ČSSD...
Víte, můžeme mít mnoho výhrad k panu Tvrdíkovi, ale myslím, že největší chyba je, že není více Tvrdíků. Byla by tak konkurence, byl by opravdový příliv kapitálu. Pan Tvrdík využil na maximum postavení poradce prezidenta i premiéra a pro Číňany odvedl dobrou práci. Je zde smutné, že výměnou za „výkup“ českých investic vlastně pomáháme firmám, které platí daně mimo Českou republiku. Kupříkladu PPF do Nizozemska, ŠKODA Transportation na Kypr. Ale to bychom se opakovali. Věřím, že pokud se po volbách změní politická mapa, potom bude možné podpořit možná menší, ale české firmy s přínosem pro českou ekonomiku.
Pojďme k domácím problémům. Na západě Čech doutná obrovský problém kolem zahraničních zaměstnanců v montovnách. Například v katastru Boru u Tachova jsou hned dvě průmyslové zóny a přes všechny sliby firem, jak si zajistí další zaměstnance, lidé nejsou a problém sehnat zaměstnance mají státní i veřejná správa. A to se počty pracovních míst mají v průběhu několika málo let zvýšit jednou tolik. Nepřepálili jsme to v našem státě?
Jednoduše – to je důsledek toho, že neplánujeme. Měl nám být poučením už rok 2006, kdy agentury začaly masivně dovážet kohokoliv. Pak přišla krize, ale my měli pocit, že trh a asi „kapitalismus“ to řeší za nás. Nepoučili jsme se.
Bohužel řada politiků to asi stále nepochopila a má z toho radost se slovy, že máme nízkou nezaměstnanost. Pokud se bavíte s Němci, rychle vystřízlivíte. Oni plánují, a tak změnu očekávají. Proto krátkodobé výrobní investice směřují mimo svoji dlouhodobou odpovědnost. Jsme nebezpečně závislí na automobilovém průmyslu. Jsme na prahu průmyslové revoluce, kdy vůbec nevíme, co bude za deset let. Budou samořiditelná auta? Bude masivní robotizace? Každodenně s tím přicházím do kontaktu a naše připravenost je mizivá. Naopak německá společnost, ale i evropská, se již plně připravuje. Investuje do vzdělávání mladé generace, definuje nové profese. Pokud nás udrží v pouhém očekávání, tak si mohou být jisti, že do Čech dají k realizaci to, o co sami nebudou mít hlavní zájem. Prostě levná montovna se vzděláním takovým, abychom dobře pro ně pracovali, ale abychom nebyli schopni konkurovat. A my jsme ideální „kolonie“. Poklidná, levná, samolibě spokojená.
Sem zahraniční firmy snadno nasměrují dělníky, za které neponesou odpovědnost do budoucna. My řešíme problémy s bezpečností, zdravotnictvím dnes, my budeme řešit problém co s nimi, až boom pomine. Zahraniční firmy naši koncepci nevyžadují. Ta by jim mohla zvýšit náklady.
Představitelé měst a obcí vytýkají Hospodářské komoře, že se o tyto problémy fakticky nezajímá, a zdá se, že též ministr vnitra Chovanec při jeho spanilých cestách do regionů spíše „honí politické body“.
Za Hospodářskou komoru se musím ohradit, to není pravda, že jsme řešení nenabídli. Již v roce 2008 jsem připravil projekt, jak řídit, plánovat, evidovat zahraniční pracovníky. Opět v roce 2014 jsem nabízel, že tento projekt ve jménu Hospodářské komory budeme realizovat. O projektu vědí minulý i současný prezident Hospodářské komory, minulý i současný ministr vnitra. Ale asi stále není dostatečný politický tlak či nevnímají dostatečně velký problém. Je to i o roztříštěnosti našich ministerstev, kdy by byla nutná normální spolupráce více ministerstev. A pokud se s nimi bavíte, považují takovou spolupráci za utopii. Je přitom komické, Plzeňský kraj má jako partnerské město Regensburg.
Zde podobný projekt již léta a dobře běží. S výhodami pro všechny zúčastněné. O zahraničním pracovníkovi ví, kde pracuje, kde bydlí, kam chodí k lékaři, u které agentury je evidován, kam mu děti chodí do školy. Pomáhají mu se začleněním, je to přirozená ochrana před otrockou šikanou. Další výhoda je, že společnost má kromě dobrého přehledu i vyšší příjem z daní.
Vizi spolupráce jsem prezentoval i na jednání minulé krajské tripartity i současnému hejtmanovi Bernardovi. Ale je to o dlouhodobé práci a ta v Čechách nemá podporu. Prostě nelze to dnes vyhlásit a zítra se fotit.
Hovoří se o robotizaci a automatizaci, je na to dokonce jeden terminus technicus. Co se zahraničními pracovníky, kteří tu zůstanou na pospas bez zájmu agentur, a co s našimi mladými, kteří raději než na střední školu nebo učiliště jdou hned do montoven, protože tam mají lákavé podmínky. Za pár let ale asi stovky a tisíce skladníků se budou tlačit na úřadech práce...
Jak jsme již hovořili. Dnes tolerujeme, že mladí do škol nechodí. Ono totiž stačí, aby žáci zahájili školní rok, a škola peníze dostane na celý rok. Říká se tomu prokluze a jen v Plzeňském kraji je až třicetiprocentní. To znamená, že na střední školství dáváme o 30 procent více, než bychom měli při plné efektivitě.
A to, že budou mít jen základní vzdělání? No tak budeme dávat další peníze na rekvalifikace či dávky v nezaměstnanosti. Vždyť tím budou mít vyšší nárok na důchod než ti, kteří celý život férově pracují.
Je to ale i o zvýšení prestiže a podmínek učitelů. Pokud učitel pracuje se žákem u stejného pásu, protože na takový plat v pozici učitele nedosáhne, je asi někde chyba. Chyba, kterou bychom měli velmi rychle odstranit. Jinak nám školách zůstanou pouze ti učitelé, kteří se u pásu neuživí.
Psali jsme:
Platy, platy, platy. Velká stávka pracujících v bratislavské automobilce VW za lepší odměňování byla úspěšná. Zdejší zaměstnanci, kteří brali méně než ve srovnatelném závodě v Česku, mají mávnutím proutku více. Jak je to možné? To jsou české odbory tak těžkopádné, „nerevoluční“? Nebo je to o lobbistech?
To je asi otázka na odbory. Ty na počátku blokovaly řízení příchodu zahraničních pracovníků s naivní myšlenkou, že zde bude málo českých pracovníků, a ti tak budou automaticky dobře placeni. Dnes je zde řada zahraničních „gastarbajtrů“, kteří přišli neřízeně. Ti odbory ignorují, protože jsou často pod zahraničními agenturami, a tak odborové organizace slábnou. Myslím si ale, že je to špatná cesta. V moderní společnosti jsou odbory jasným partnerem tripartity i garantem kvalitní pracovní síly na všech úrovních. Pokud je to partner slabý nebo chybí, pocítíme to v budoucnu.
Plat pracovníka automobilky například v bavorském Landshutu je ale stejně minimálně dvojnásobný než na Slovensku. Nehledě na další benefity. Budeme stále platově na chvostě Evropy, i když jsme „pracanti“ a zahraniční zaměstnavatelé si nás nemohou vynachválit…
A proč by nás někdo měl platit lépe? Na vaši otázku doporučuji si přečíst princip kapitalismu. Pokud zde mizí konkurence – a my přednostně podporujeme právě velké koncerny s montovnami, a ne malé progresivní firmy, pokud mizí přidaná hodnota – kvalita výzkumu, nenahraditelné obchodní vazby, značka s dlouhou tradicí, a pokud není nenahraditelná pracovní síla – odborníci s tradicí, fachmani, tak mi řekněte jeden důvod, proč byste jako zahraniční ředitel měl v Česku přidávat.
A pokud budou chtít přidat a budou nahraditelní? Tak v kanceláři jistě budete mít mapu s náhradním řešením. Naším úkolem je proto změnit rozložení sil. Podporovat moderní konkurenci, rozvíjet kvalitní školství i vychovávat odborníky. A věřte, pak to přijde samo.
To všechno směřuje k euru. Je to ale dobře, být co nejrychleji ve „tvrdém jádru“ EU a přijmout euro? Na Slovensku má pracovník městského úřadu 400 eur, za která by ten z Německa, Francie, Švédska či Belgie ani nevyšel z domova. Takže hovory o tom, že Evropa bude dvourychlostní, by se měly změnit na to, že Unie už dvourychlostní je. Co si o tom myslíte?
Já slepě nepodporuji žádnou teorii. Přijetí eura by mělo být podloženo výhodností pro naši republiku, pro české občany. A nejen v den jeho přijetí, ale i po pěti, deseti letech s možnými variantami. Zatím to pořád vidím jako populistické větry, které se pravidelně mění. Vím však, že i kdybychom přijali euro, tak to nebude mít žádný vliv na to, kolik bude mít pracovník městského úřadu. To záleží na nastavení naší společnosti.
V souvislosti s hledáním nového prezidenta se poněkud upozaďuje jméno Vladimíra Dlouhého, předsedy Hospodářské komory ČR. Byl by to podle vás dobrý „první muž republiky“?
S panem Dlouhým jsem se setkal několikrát. Mohu říci, že jsem rád, že je v čele Hospodářské komory, a věřím, že by byl i dobrý prezident. Hospodářskou komoru dokázal stabilizovat ve velmi neklidném období a jistě by to dokázal i v jiném prostředí.
Co říkáte české „aktivní neaktivitě“ v případě EXPO v kazašské Astaně? Média o ní víceméně mlčí, na rozdíl od EXPO v Šanghaji nebo Miláně, k čemuž byly vydány dokonce české známky. Není to tím, že je to postsovětská země a Východ je pro mnohé politiky „terra inkognita“? Či spíše tím, že EXPO navštívil i prezident Zeman, a tím jako by na mapu napsal „zde jsou lvi...“:
Kazachstán je velmi zajímavá země a jsem rád, že jsem měl možnost ji navštívit. Tradice českých výrobků zde má zvuk a je jen naší chybou, že o tento trh neusilujeme intenzivněji. Bohužel Kazachstán i další státy v této oblasti mají nálepku „Rusko“, a to je dnes na černé listině. A tak vynakládáme sto milionů na prezentaci, ale tuto částku možná ani nedosáhne náš vývoz do této oblasti. Přitom potenciál zde je. Na EXPO také pořádáme schůzky s ruskými partnery. Zde ale zase respektujeme evropské embargo. Naše blokáda je někdy mnohem přísnější než ostatních evropských firem. A to nemluvíme o amerických, které mají občas na embargo výjimku. A tak vlastně ztrácíme trhy a „předáváme“ je konkurentům, před kterými jsme měli náskok tradice a dlouhodobých vztahů. Možná i proto média mlčí.
Jak se díváte na setkání Trumpa s Putinem a co říkáte na antiglobalistické protesty? Je to jenom o anarchistech, jak nám to předkládá meinstream?
Mé vzdělání je hodně technické, ale občas je mi líto, že jsem nestudoval dějepis. Období před pádem Říma by pro nás mělo být nesmírně poučné, protože pokud jsme se nepoučili, musíme chybu opakovat. Máme se velmi dobře a považujeme to za samozřejmé. Měli bychom investovat do vzdělávání lidí, ale radujeme se z nezaměstnanosti, kdy studenti ze středních škol utíkají manuálně pracovat do montoven. Tak ale utíkají i policisté, odborní řemeslníci, zdravotní sestry. Odnaučili jsme se plánovat, mladá generace již tento pojem nechápe. A tak ani ona neplánuje budoucnost, děti, prostě žije přítomností. Demokracii občas chápe jako právo na všechno.
Starší generace to sleduje s rostoucí nervozitou, protože má obavu, že na její pomoc ve stáří prostě prostředky budou chybět. Vnímají informace, že dopředu víme, že se neubráníme. Protesty často ventilují úzkost lidí, kteří chtějí změnu, ale nevědí, jak se z podivné spirály dostat.
Nemyslím ale, že toto by chtěl mainstream otevřít a nabídnout k řešení. A tak vždy nalezne opravdu pár jedinců, kteří si demokracii pletou s anarchií, a na jejich příkladu ukážou to, co potřebují. Tradiční politici jsou spokojeni, protože přiznat potřebu změny vždy přináší riziko, že nebudou správně kývat a ztratí svoji pozici.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
