Nedávno jste v Reflexu napsal, že za šest let úřadování Anny Šabatové se na úřadu Veřejného ochránce práv zdvojnásobil počet úřadujících právníků z 60 na 120. Když jako právník činnost ombudsmanství pozorujete, jaké jsou podle vás hlavní důvody tohoto nárůstu? A jakou roli v tom hrálo to, že ombudsmanka Šabatová začala úřad pojímat, řekněme, „šířeji“?
Myslím, že nárůst pracovníků (nejen právníků) v rámci instituce Veřejného ochránce práv musí trápit každého přemýšlivějšího a odpovědnějšího daňového poplatníka.
Rozhodně by bylo interesantní, pakliže by někdo z ekonomů či politiků sečetl, kolik nás za 20 let existence vlastně stál provoz a činnost kanceláře ombudsmana! Ergo kladívko, kolik toho doopravdy přinesla naší společnosti? Spočítal to vůbec někdy někdo?
Vážení čtenáři, vždyť pouze každý z těch citovaných cca 120 právníků (s odvody, školeními a kancelářskými potřebami) stojí Českou republiku skoro milion korun ročně. Je mi samozřejmě známo, že život ve 21. století není jen o penězích, ale jeden z relevantních pohledů by to být mohl, ne že ne.
In medias res (k jádru otázky – pozn. PL.cz): k širšímu pojetí úřadu – ne za vše může pouze a jen paní Anna Šabatová. Spoustu kompetencí a agend jí naložila sama Poslanecká sněmovna. Pravda však je, že „parlamentní semeno“ zde padlo na úrodnou půdu. Myslím, že pánové Otakar Motejl a Pavel Varvařovský by se takovému nárůstu rázněji postavili. Koneckonců, Pavel Varvařovský mj. z důvodu enormního nárůstu kdysi složil předčasně svůj mandát Veřejného ochránce práv, na to nezapomínejme.
I zástupce Anny Šabatové Stanislav Křeček se podivoval, že největší část právníků se na ombudsmanství věnuje tématu „diskriminace“, ačkoliv na ni chodí ani ne pět procent všech stížností. Pro laika je to nepochopitelné, když je tolik právníků na tak malé množství agendy, tak co tam všichni ti juristé vlastně dělají? A jak se vůbec díváte na to, jak se za úřadování Anny Šabatové začalo ombudsmanství mnohem více věnovat tématu diskriminace?
Nechci podceňovat primárně téma diskriminace, v jednotlivých případech to opravdu může být problém, například je vám šedesát let a již vás z důvodu věkové diskriminace nechtějí nikde zaměstnat. Avšak současně nutno souhlasit (nejen) s panem Stanislavem Křečkem, že citovaný odbor (resp. agenda) je prostě do značné míry předimenzovaný.
Pokud se však někdo ozve s tím, že by se aparát úřadu Veřejného ochránce práv měl rozumně zmenšit, ihned se stává pomalu „rasistou“ a „nelidou“. Rozumný člověk by zas až tolik neměl proti tomu, že se konají konference a vydávají sborníky ohledně diskriminace, ale nemělo by se to přehánět na úkor jiných věcí. I zde by mělo platit osvědčené – Less is more (méně je někdy více).
Také nikdo ze zastánců „velkého VOP“ již neříká, že když se dávají veřejné peníze na takovéto věci, tak pak musí zákonitě chybět jinde. Anebo chceme vyšší daně?
Zaznívá také kritika, že pod Annou Šabatovou začal úřad ochránce práv zasahovat i do vztahů mezi soukromými osobami. Přitom jeho účelem bylo chránit občany před zásahem státu, na soukromoprávní spory zde jsou soudy. Ombudsmanství ale za použití různých právních konstrukcí začalo zasahovat i do vztahů mezi lidmi, nebo do vztahů obchodních. Nejextrémnějším případem v tomto směru byla nejspíš kauza z roku 2013, kdy pracovnice z kanceláře ochránce práv zorganizovaly fingovaný „test“, kdy plánovaně zavolaly realitní makléřce a vydávaly se za romské uchazečky o bydlení, aby otestovaly, zda je nebude diskriminovat. Je skutečně rolí veřejného ochránce práv vytvářet takovéhle provokace?
Ano, na ten případ si ještě relativně dobře vzpomínám. Jen čtenářské obci stručně připomenu, že šlo o akci figurantky, iniciovanou a zabezpečenou ze strany ombudsmanství, která prověřovala, zda realitky odmítají pronajímat byty Romům a Romkám. Akce probíhala na Litoměřicku.
Přímo k vaší otázce, tedy zda je a má být skutečně rolí veřejného ochránce práv vytvářet takovéhle provokace. Nejsem politik, tak odpovím bez vytáček – tohle nemá být styl práce žádné veřejné instituce, tedy nejen Veřejného ochránce práv.
Jako konzervativněji laděný právník vidím obrovské nebezpečí, pokud někdo překračuje aktivisticky své kompetence, byť třeba s dobrým úmyslem.
A teď řeknu něco, co možná některé nadzvedne ze židle: Existovala by v ČR taková situace, kdyby zde existovala řádná a rychlá vymahatelnost práva? Bereme také v potaz bezmoc některých pronajímatelů, pokud jim někdo zničí byt, či jim dlouhodobě dluží za nájem a služby? A je zde úplně jedno, zda neplatičem je člověk bílý, černý, růžový či zelený. Politici a stát by se měli spíše zasazovat o lepší a rychlejší reálnou vymahatelnost práva, a ne ještě iniciovat obdobné provokativní akce.
Snad se jednou nedožijeme doby, že i sami soudci začnou realizovat provokativní akce v některých právních oblastech, to by byla skutečná cesta do právního pekla.
Opět, když porovnáme přístup pana Stanislava Křečka a Anny Šabatové, tak kartu zdrženlivosti a rozvážnosti zde držel a drží více pan doktor Křeček.
Za úřadování Anny Šabatové také vznikla celkem zásadní otázka rozdělení kompetencí mezi ombudsmana a jeho zástupce. Ti jsou voleni nezávisle na sobě, oba mají vlastní mandát a je mezi nimi jakási dělba práce, která ale nemusí být stálá (třeba Stanislav Křeček otevřeně říká, že některé kauzy mu byly „odebrány“). Vzniká tak situace „dvou kohoutů na jednom smetišti“. Jak něco takového vůbec mohlo vzniknout? A jak to fungovalo za předchozích ombudsmanů?
Myslím, že dnešní pojetí dvouhlavého Veřejného ochránce práv je krajně nevhodné. Dlouhodobě se proti němu vymezuji. Pokládám je za hodně nerozumné, gentlemansky řečeno.
Zvídavější čtenáři PL asi vědí, že mimo vlastního ombudsmana existuje post zástupce veřejného ochránce práv. Neodborník by možná řekl, že to je „něco jako lepší sekretářka“, nicméně jde o relativně prestižní pozici – a odpovídá tomu ostatně i plat. Zástupci ochránce náleží plat, odchodné, náhrada výdajů a naturální plnění jako viceprezidentovi Nejvyššího kontrolního úřadu, což jsou pro zajímavost vyšší částka než například u českých senátorů.
Zástupce ochránce zejména zastupuje ombudsmana v plném rozsahu v době jeho nepřítomnosti. Ombudsman ho navíc může pověřit výkonem části své působnosti. To je celkem jasné a pochopitelné, nicméně moc s tím nekoresponduje způsob ustanovení zástupce. Volí ho poslanci z návrhů prezidenta a Senátu. Takže se tato pozice také stává z povahy věci předmětem „politických handlů“, ale co je hlavní systémový problém, může se stát, že je zvolen ombudsman a s ním nekompatibilní zástupce.
Permanentní přestřelky Šabatová versus Křeček v posledních letech jsou toho důkazem. Chce to změnu!
Jaké řešení byste jako právník doporučoval tedy do budoucna?
Navazuji na předešlou otázku, pane redaktore, a do budoucna si dovoluji pln zdvořilosti navrhnout, aby byl u ombudsmana uplatněn stejný model jako například u předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a jeho místopředsedů.
U nich podle příslušného zákona platí, že předsedu zastupují tři místopředsedové, které jmenuje a odvolává předseda, přičemž určí pořadí jejich zastupování. Tím odpadá problém s rivalitou v úřadě. Samozřejmě nepléduji pro navýšení počtu zástupců ombudsmana na tři, jak je tomu na ÚOHS, ale o funkčním modelu odstraňujícím zbytečnou „hašteřivost“ by se podle mne určitě měla zahájit diskuze.
Jak se vůbec celkově lišilo pojetí úřadu ombudsmana u Anny Šabatové od jejích předchůdců Otakara Motejla a Pavla Varvařovského?
Před závorku nutno vytknout, že ne za vše může pouze a jen paní Šabatová. Spoustu kompetencí a agend jí naložila sama Poslanecká sněmovna. Nicméně, hlavní rozdíl zde vidím v přístupu. Zatímco legendární pan Otakar Motejl a stejně tak pan Pavel Varvařovský se bobtnání úřadu v zásadě bránili a kritizovali ho, u paní ombudsmanky Šabatové se rozrůstání úřadu a jeho agend setkalo spíše s pochopením. Takže nemožno vyloučit, že proaktivisticky orientovaný ombudsman synergicky přitahoval zájem Sněmovny, která pak nakládala Veřejnému ochránci práv další a další agendy. Samozřejmě i zde vyvstává otázka, zda bylo první vejce, či slepice.
Psali jsme:
Redaktor České televize Jakub Železný na svém twitteru prezentoval hledání nového ombudsmana tak, že se hledá „nástupce Anny Šabatové a její statečné rodiny“. Měl by podle vás být nový Veřejný ochránce práv co nejvěrnějším nástupcem Anny Šabatové, nebo by měl úřad nasměrovat spíše jinam?
Naopak, jako zastánce konzervativnějšího (a minimalističtějšího) modelu Veřejného ochránce práv a veřejné správy jako takové si myslím, že by se novým ombudsmanem měl stát někdo umírněnější. Někdo kdo nebude honit tisíce zajíců po poli, ale pomůže těm opravdu potřebným v boji s byrokracií.
Jak jsem říkal výše, a za tím si stojím, zde platí: Méně je (někdy) více. Jinak i na půdorysu vyjádření pana Jakuba Železného cítíme emotivní náboj – mluví o jakési „statečné rodině“. Já zde dávám přednost profesionálním úředníkům a úřednicím, ne rodinkaření.
Pojetí „rodiny“ z principu patří na Sicílii, ne do Brna na Údolní ulici.
Kandidátem prezidenta Zemana na nového ombudsmana je Stanislav Křeček. Ten je ze svého působení na úřadě v minulých letech veřejnosti poměrně dobře znám. Ale jak se na jeho činnost na ombudsmanství a věci, které prosazoval, díváte z pohledu právníka?
Připomeňme, že pan Stanislav Křeček působil mj. jako advokát, zástupce Veřejného ochránce práv a též byl dlouholetým levicovým politikem, mj. byl opakovaně poslancem za dnes vládní sociální demokraty.
Mám za to, že doktor Křeček jako zkušený právník, mj. dlouhodobě se zabývající právy nájemníků a seniorů, je důstojným kandidátem na Veřejného ochránce práv. Navíc může zúročit svou šestiletou zkušenost, kdy vykonával funkci zástupce ombudsmanky, taktéž bude moci být zachována paměť instituce. Tedy, aby se v kanceláři VOP znovu neobjevovalo již objevené a zbytečně se nemarnil čas a veřejné peníze „znovublouděním“ ve slepých uličkách, jak se tomu někdy na úřadech děje, pokud se začne stavět na tzv. zelené louce.
Chápu, že části veřejnosti kandidát Stanislav Křeček nevyhovuje a preferují někoho jiného. To je demokracie. Každý máme právo na svůj názor. Co mne však nejen jako právního pedagoga, ale hlavně jako člověka hodně mrzí, je bezcharakterní argumentace věkem pana doktora Křečka. Na funkci se prý nehodí, jelikož mu letos bude již 82 let. Obrovským lidským zklamáním pro mne je, že tato argumentace zaznívá i z řad „progresivní nové levice“, a dokonce i od „mladších lidsko-právníků“.
Paradoxně ti, kteří tolik bojují proti nejrůznějším formám diskriminace, najednou hrají diskriminační věkovou kartu. Klasický ageismus v praxi.
Nepřijde vám to smutné, pane redaktore?
K hodnocení šesti let ve funkci zástupce ombudsmanky – Stanislav Křeček se věnoval své agendě, hlavně stavebnímu právu a právu životního prostředí, která mu byla přidělena. I když Veřejný ochránce práv (respektive jeho zástupce) nemá nějaké velké kompetence, tak myslím, že pan Křeček zde udělal velký kus drobné masarykovské práce, pravda nebyl tak viditelný jako paní ombudsmanka a její agendy. Avšak to zde, i v souladu s mými předešlými odpověďmi, nutno pokládat spíše za klad, nemyslíte?
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
