Co je obecně na Ústavě ČR závadného?

Ona je špatně sestavená už koncepčně. Její koncepce postrádá provázání se základními lidskými právy, zejména s tím, co z nich vyplývá jako povinnosti pro ústavodárce – důsledná dělba moci.

V letech 2009 až 2013 jste byl jedním ze dvou právních poradců prezidenta republiky. Ve čtvrtek proběhla inaugurace již čtvrtého prezidenta ČR. Připomenu starou otázku – má hlava státu potenciál ke změně poměrů, nebo je pouhým „kladečem věnců“? A pokud má potenciál, může iniciovat změny Ústavy?

Moje agenda spočívala v doporučeních prezidentovi, zda má zákony podepsat, anebo je vrátit. Snad ve třetině případů jsem navrhoval suspenzivní veto. S tím se ztotožnil sotva v pětině případů, ve stejné záležitosti mu zároveň „radili“ magistr práv, ekonomové, novináři. Což se nakonec projevilo chybou v „Klausově amnestii“, o jejíž existenci jsem se dozvěděl až po jejím vyhlášení… Za pět let prezident uspěl s vetem v méně než deseti případech. To je druhá část odpovědi na otázku reálné „moci“ prezidenta. První tkví v tom, zda  prezident využije právo dle čl. 64, odst. 2 Ústavy, účastnit se jednání vlády, třeba aby podala  návrh na změnu zákona. Když mu vláda vyhoví, může v Parlamentu podporovat jeho přijetí. Bude-li vytrvalý, může úspěšně iniciovat i změny v Ústavě.