Jak vidíte jako historik odkaz Mistra Jana Husa? Je stále aktuální a má i současné generaci co říci?
Jistěže je stále aktuální. Já rozhodně nejsem expert na církevní dějiny, navíc jsem bez vyznání, ač věřící. Jenom nemám potřebu se kvůli tomu přidružovat ke stádu – nemyslím to pejorativně, ale v církevním smyslu. Ale jsem přesvědčen, že hlavně Husův morální apel, zvláště co se týče důrazu na pravdu, je zásadní, nepominutelný a nepomíjející.
Mimo to se ale často zapomíná na Husa jako na reformátora školství a českého pravopisu. Nebýt jeho, vypadaly by dějiny našeho vysokého školství asi jinak. A je možné, že dodnes bychom mimo jiné psali se spřežkami podobně jako naši sousedé Poláci.
Zůstalo něco v české povaze z husitství – rebelství, příklon k sociální tematice, odstup od katolické církve a minimálně odstup či nedůvěřivost k Němcům?
To záleží na tom, co si kdo představuje pod pojmem husitství jako takovým. Je totiž velmi široký, vždyť husitství, to nebyl jeden jediný názor. Ani náboženský, ani politický, potažmo vojenský. Byl to velmi široký myšlenkový proud. A různé husitské směry či směry z husitství povstalé spolu často tvrdě soupeřily a soupeří dodnes.
Rebelství? Nemám pocit, že bychom byli až tak výrazní rebelové. Mně to připadá spíš jako mýtus. Odstup od katolické církve? Tady si myslím, že jde o celý soubor zažitých klišé, navíc dobře živených propagandou. Spíš je to odkaz první republiky, respektive nechuť valné části vojáků navrátivších se z front první světové války vrátit se k Bohu, který tyhle hrůzy dopustil. Byť i zde se to podle mnoha různých intelektuálních i pseudointelektuálních konstrukcí odkazuje právě k Husovi a husitům. I v sociální oblasti je to velmi podobné. A nedůvěřivost k Němcům? Tady jde vysloveně o moderní zkušenost danou až událostmi před a během druhé světové války.
Ve vztahu k církevním restitucím – nepoučila se z toho naše církev?
Máte-li na mysli tu katolickou, pak rozhodně ne. Měla obrovskou příležitost získat vysokou společenskou prestiž po převratu v roce 1989. Byla, a to oprávněně, celkově vnímána jako velmi poškozená a poškozovaná komunistickým režimem, s řadou obětí, dokonce s mučedníky. Příležitost nevyužila, dokonce si dovolím tvrdit, že hříšně zahodila. Navíc si začala uzurpovat práva, která jí vůbec nepřísluší, exponovali se zde lidé, jež mi připadají, jako by utekli z doby císaře pána. Církevní restituce jsou jenom třešničkou na dortu, byť chutnou a lákavou.
Nicméně církevní restituce mají církve odříznout od státního rozpočtu. Což vítám. Jinak ale konstatuji, že katolická církev stále vystupuje jako nejstarší politická strana, kterou také ve skutečnosti je. S vírou jako takovou to nemá mnoho společného. U ostatních u nás fungujících církví je to podle mě podobné, jenom v materiálně menším měřítku. Je zajímavé, že právě u některých z nich se vyskytuje úplná intolerance k jiným názorům. Nedávno jsem ve svém okolí zaznamenal až anekdotický případ, kdy protestantští kněží nechali zakopat historický litinový krucifix jako symbol katolického modloslužebnictví. A to nemluvím o sektách, ezoterice a dalších náhražkách náboženské víry, které nejsou ve skutečnosti ničím jiným než pokusem žádat bližního svého o statky jeho. Někdy i tu manželku, že…
Kromě Němců byly v Evropě vždy vypjaté vztahy s Turky a vůbec arabským světem. Ať jde o křížové výpravy do Palestiny nebo „osmanskou říši za humny“. Je to v současné době aktuální – viz nerozhodný postoj Evropské unie k přijetí Turecka za plnoprávného člena?
Nu, ať chceme nebo ne, Turci vycházejí ve své životní filozofii z jiných kořenů než my. Pokud se nebudeme dohadovat o tom, že jak křesťanství, tak islám mají v podstatě stejné kořeny, což je pravda. Osobně si nemyslím, že by členství Turků v EU dělalo dobrotu. Můžeme spolupracovat vojensky i obchodně, ale ta kultura je prostě jiná.
... a dostáváme se k Islámskému státu. Do jaké míry je jeho ničení historických památek v Sýrii či Iráku proklamativní a propagandistické, nebo se máme obávat, že z povrchu světa zmizí tisíce let staré stavby, které vydržely hordy jiných nájezdníků, klimatické změny či zemětřesení?
Já to vůbec nevnímám jako propagandistickou záležitost. Je to právě ta věc kulturní, a tím i politicko-náboženská. O osud uměleckých památek, např. dnes v Palmýře, mám skutečně ty nejtemnější obavy. Nějak se už zapomíná na ničení starých soch v Afghánistánu „islámskými studenty“, ač to rozhodně není dávno, jen pár let. Ale nesnášenlivost vůči symbolům jiného typu víry není jen věcí islámu. Viz výše ta „drobnost“ s krucifixem.
Vidíte současnou krizi v Evropě a na Blízkém východě jako konflikt křesťanství versus islám, nebo jde spíše o „Barbary před branami Říma“?
Budu stručný: Obojí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
