Připomínáme si padesát let od invaze vojsk Varšavské smlouvy. S odstupem času, co bychom si měli uvědomit? Je ještě dnes v něčem aktuální heslo: „Jsme s vámi, buďte s námi?“
„Vstávej,“ třásl se mnou táta v půl páté ráno. „Přepadli nás Rusáci.“ Nevěřícně jsem mžoural a rychle si v hlavě třídil informace. Tak proto ta silná uskupení sovětských vojsk v Polsku i NDR, proto ten odkládaný odjezd skupiny armád Střed ze spojeneckého cvičení… Prožíval jsem osmašedesátý rok, pražské jaro, plnými doušky svých dvaceti let. Žili jsme s našimi vrcholnými politiky a věřili, že to dají…
Fotogalerie: - Srpen 1968 v Liberci
Jedenadvacátého srpna jsem stál s kamarády u mosteckého divadla a spílali jsme valícím se autům po silnici od Litvínova. V jednu chvíli zastavili a já jsem vytáhl řidiče nákladního vozu. Namířil na mě bez okolků samopal a natáhl závěr. Začal jsem mu vysvětlovat, že si nezadají s německými okupanty, kteří je v jedenačtyřicátém přepadli. Nelíbilo se mu to a pořád mlel, že nás přišli osvobodit od kontrarevoluce. Ptal jsem se ho, zda nějakou potkal nebo viděl, ale neslyšel na to. Tak jsem se do něj pustil, že potomci Puškina, Čechova, Turgeněva páchají takovou zrůdnost. To už se kolem mě shlukovali další vojáci a pozorně naslouchali. Rozehnal nás jakýsi poručík. Kluk se samopalem mně stačil podat ruku a řekl: „Ale v hokeji vás stejně porazíme!“
„Hovno,“ řekl jsem mu do kabiny.
Zabrání Sudet a následná okupace trvající šest let, vypálené vesnice a zmar tři sta padesáti tisíc životů… A to se nějak z naší historie vytrácí. Mladá generace o tom slyší nezřídka fantastické bláboly a hlavně se exponuje invaze vojsk Varšavské smlouvy. Němci se nikdy netvářili jako spojenci a taky jimi nebyli. Sovětský svaz naopak ano, proto ty události zasáhly lidi takovou silou. Měli bychom vůbec celé dvacáté století předat do rukou objektivních historiků, aby popsali celý ten vývoj a nenechali ambiciózní a ideologií posedlé politiky a novináře čvaňhat dokola jejich mantry. Jsme s vámi, buďte s námi? Tak vám nevím s kým a hlavně proč?
Jak tedy přimět mladší generaci, aby na problematickou minulost nezapomínala?
Já vidím hlavně úlohu ve školách všech stupňů. Aby kvalifikovaní a nebojácní učitelé učili děti porozumět všem těm událostem, které se přes nás převalily, a nechávali si prostor na věcné diskuse se žáky, které učí. Mít dostatek materiálů opírajících se o dobové dokumenty. Předávat dětem fakta, nezkreslovat a nepřepisovat historii.
Písničkář Jaroslav Hutka nazpíval píseň s názvem Miloš a zubatá. I takové věci patří ke svobodě slova v demokracii. Je její obsah už za hranou, jak tvrdí Hutkovi kritici?
Když nemůže, aspoň zasmrdí.
Jak v letních měsících z pohledu spisovatele vnímáte bojkot umělců, kteří se rozhodli nevystupovat na akcích sponzorovaných firmami premiéra Andreje Babiše? Nechtějí vystupovat ani v „jeho“ médiích. Svoboda slova se prý koupit nedá. Kromě Tomáše Kluse a Jiřího Macháčka se připojili i Matěj Ruppert, kapela Mňága a Žďorb nebo režiséři Jan Hřebejk s Helenou Třeštíkovou. Má takový protest nějaký vliv? Pomůže to něčemu?
Čí svoboda? Takové plácání do vody. Nevím, proti čemu bojují? Proč nezvednou své hlasy proti tunelářům, kteří rozkradli tuto republiku? Máme nad hlavou miliony drátů napětí, místo aby byly v zemi, silnice jsou věčně rozbité, ze zdravotnictví utíkají lékaři a další zdravotníci. Kvalita naší justice, ostudný stav armády, trvale sestupující úroveň školství, nepostižitelní a vysmátí politici, kteří nenesou odpovědnost. Jsme hospodářskou kolonií Německa s otrockými platy. Vodu nám prodali. Kam zmizely ty miliardy? Na to nejdou složit protestní texty a petice? Miloš Zeman byl zvolen v demokratických volbách, Andrej Babiš stejně tak. Co se furt řeší? Vždyť přijdou zase další volby.
Připojil byste se k takovému protestu jako spisovatel? Co oba případy vypovídají o společenské atmosféře?
Nic. Při vší úctě k uvedeným lidem. Společenská situace se utváří jinde než v plkajících spolcích nebo při vyvěšování trenýrek. Tato země má svých starostí dost. Své o tom vědí lidé pracující v provozech za mzdu, ze které nic nebo jenom málo ušetří do nového měsíce. Důchodci, samoživitelky. A není jich vůbec málo.
Psali jsme:
Schůzka Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem v Helsinkách byla v amerických médiích označována za ostudu, podřízení, ponížení a podobně. Jak ji hodnotíte vy? Byl na Putina příliš mírný?
Oťukávací folklór. Hra velmocí, kterým se rychle přibližují další hráči. Čína, Indie, Brazílie… Mírný na Putina? Jak? Proč? S jakým efektem? To si jen novináři napsali svoje slohy a krmí jimi veřejnost. Amerika není tak silná, aby srazila Rusko na kolena, a naopak. Víme, co si hoši šeptali mimo kamery?
Co říkáte na Trumpův výrok týkající se ovlivňování voleb z Ruska, kdy se postavil na opačný názor než americké tajné služby a pak to vzal zpět? O čem to svědčí?
Že i americký prezident, prý nejmocnější muž světa, musí občas sklapnout kufry. Jak prosté, milá paní redaktorko!
V Afghánistánu zahynuli tři čeští vojáci poté, co se před nimi odpálil sebevražedný atentátník. Opět se objevily otázky, zda nám to stojí za, „proč tam vlastně jsme“ a kdo za to může? Odpověď se zdá být jasná: stojí nám to za to, jsme členy Severoatlantické aliance, a před sebevražedným atentátníkem není obrana. Je vysvětlení takto jednoduché?
Kdysi jsem sloužil u určitých jednotek, a tak mi chování těch vojáků připadá přinejmenším zvláštní. V úzké uličce nepřátelského místa všichni vysedají z obrněného auta, najednou se objeví atentátník a odpálí se… To je na mou kapitánskou hlavu priveľa. Ale možná to byl nějaký zámysl, který nevyšel. Mně to spíš připadá jako léčka. Ať je to jakkoliv, podrobnosti o tom nevím, ale mám takový nedobrý pocit, že za to někdo setsakra může. A nemyslím teď toho atentátníka…
Kdyby si (ne)odpovědní politici přečetli knihu Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku, dozvěděli by se, že paštunský Afghánistán nelze porazit. Říkám to teď v nadsázce, ale v těchto zemích nikdy nefungovala centrální moc, vždycky se uznávala jen kmenová politika. Afghánistán je země naprosto odlišné kultury s naprosto odlišným politicko-sociálním systémem. S erudicí o tom píše paní Spencerová, která ta místa a lidi zná hodně dobře. Můžeme se divit, že import naší demokracie pro ně není žádnou tužbou a radostným očekáváním? Naopak. A proč se tedy tak tvrdošíjně Američané podporovaní servilně ostatními státy NATO snaží do této hornaté země přinést svou demokracii, své zvyky a podobně, když jsou tak vehementně odmítáni? Co třeba toto: Afghánistán leží na obrovském přírodním bohatství, jeho hodnota se odhaduje v přepočtu na šedesát bilionů korun. Jsou tam tuny mědi a železa, stříbro, zinek, hliník, lanthanoidy a tak dále.
Jistě, ti kluci už když jdou do armády, berou na sebe rizika včetně toho, že se domů vrátí v zinkovém šuplíku. Už to samo o sobě je statečnost. Ale když my bychom ty vycvičené kluky potřebovali hlavně doma. Z nedávné historie víme, že když došlo na lámání chleba, každý se na nás zdrávasmaríja… Spojenec, nespojenec, bratr, nebratr…
Největší oblbování veřejnosti je, že tam naši i jejich kolegové z NATO bojují proti terorismu! Ti lidé tam brání svou zemi. Ten pravý terorismus je u nás v Evropě! A myslím, že není třeba to vysvětlovat, že, páni politici!
Na čem právě teď pracujete?
Už mám nechutně dlouho rozepsaný třídílný román, který jsem zatím nazval Nevratný proces. Píšu třetí díl… S nakladatelstvím Triton jednám o vydání mých nových povídek, ale především jsem se zapojil do práce na filmových scénářích pro pana režiséra Šajmoviče. Jeden s prozatímním názvem Pomník jsme dokončili a druhý, volné pokračování filmu Tady hlídám já, který se bude jmenovat Tady hlídáme my, píšeme. Věřím, že diváky zaujmou…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
