V sobotu jsme se rozloučili s kardinálem Miloslavem Vlkem. Vy jste mu byl po mnoho let velmi blízko, jak na něj budete vzpomínat?
Pana kardinála Vlka jsem poznal jako velice poctivého a férového člověka, který odmítal dělat kompromisy se svým svědomím. Dělal to, o čem byl přesvědčený, a nedělal to, o čem přesvědčený nebyl. To je jeho velké poselství, které kolem sebe šířil, a toho si nesmírně vážím, protože takováto ryzost postojů není úplně běžnou výbavou ani vysoce postavených osobností, ať už je to společenská, nebo jakákoli jiná sféra u nás nebo jinde. To je jeho velký odkaz. Byl bych rád, aby nezapadla ta ryzost člověka, kde slovo a čin rezonovaly. Mám v srdci velký vděk, vážím si toho, že mě pan kardinál před sedmadvaceti lety oslovil a přizval ke spolupráci, protože to bylo naprosto zásadní rozhodnutí, které ovlivnilo, a mohu říci, že ovlivňuje můj život dodnes. Byli jsme spolu v kontaktu nějakých třicet let a osobně pociťuji jeho odchod jako velkou osobní ztrátu blízkého člověka, velkého duchovního přítele, rádce, s kterým jsem konzultoval v podstatě všechny zásadní okamžiky svého života. Naposledy jsem se s ním setkal před čtrnácti dny, tedy necelý týden před jeho odchodem na věčnost.
Jak jste v této souvislosti vnímal, když v den úmrtí pana kardinála Vlka veřejnoprávní Česká televize přizvala do pořadu k tomuto tématu komunistického poslance, když je známo, že komunisté mu za totality zakázali vykonávat kněžský úřad? Komunistický poslanec Grospič ho tam nazval kontroverzní osobností a kritizoval, jak se dalo očekávat, restituce církevního majetku, na kterých měl kardinál Vlk velký podíl.
Přijde mi to zvláštní. Nesouhlasím s principem tohoto typu politické korektnosti a vyváženosti, který vyjádřím jako „pět minut Hitler, pět minut Židé“. Tak takhle tedy ne. To je můj osobní názor. Myslím, že to je opravdu snížené vnímání etického rozměru věcí, protože je to podobné, jako kdyby se k oběti nacismu měl vyjadřovat nějaký příslušník SS. Prostě, přijde mi to nevhodné.
Nicméně od komunisty se takový postoj dá asi očekávat, protože se nijak nezměnili. Ale nepřekvapilo vás vyjádření prezidenta Miloše Zemana, které dokazuje, že jeho nenávist jde až za hrob? Zřejmě proto, že pan kardinál kritizoval Miloše Zemana za neudělení vyznamenání vašemu strýci Jiřímu Bradymu, který přežil koncentrační tábor a vydává svědectví o holocaustu, vyzval i k neúčasti na ceremoniálu k svátku 28. října na Pražském hradě, a dokonce řekl, že by si lidé měli příště lépe vybírat kandidáta na prezidenta. Nejenže se Miloš Zeman nezúčastnil rozloučení s kardinálem, ale zdůvodnil to tím, že Miloslav Vlk byl radikální církevní prelát a že k němu necítí úctu.
Na vaši otázku, jestli mne to od pana prezidenta překvapuje, musím říci, že mě to nepřekvapuje. Ale nemám potřebu to jakkoli komentovat. Každý tím, co říkáme, co neříkáme, kam chodíme, kam nechodíme, dáváme především výpověď sami o sobě. K otázce na loňský podzim: já jsem samozřejmě pana kardinála podrobně informoval o té kauze, jak to sám také říkal, a jenom proto, že už tehdy měl zdravotní potíže a byl na ozdravném pobytu v lázních v Třeboni, nebyl přítomen v Praze. Ale říkal mi, že kdyby mu lékaři umožnili přijet, že by se velmi rád setkání s dalajlámou na ministerstvu kultury zúčastnil. Ale v té době už nebyl zdravotně v takovém stavu a lékaři už mu cestu nedoporučovali.
Jak se má dnes pan Jiří Brady a jak vzpomíná na chvíle, kdy nechtě výrazně ovlivnil politickou atmosféru kolem státního svátku 28. října v České republice?
Můj strýc se dožil 9. února 89 let. Jsme spolu v kontaktu především po Skypu, naposledy jsem se s ním setkal, když jsem byl na návštěvě Kanady a navštívil jsem i Toronto. Naposledy jsem s ním mluvil před týdnem, zaplať pánbu, i ve svém požehnaném věku se těší zdraví, které je tomuto věku přímo úměrné. Je to člověk, který se raduje ze života, a rozhodně to, co tady zažil na podzim minulého roku, ho nijak negativně neovlivnilo, naopak si váží široké masové podpory, jednak od občanů, jednak od institucí, které se mu tady dostalo. Myslím, že to jen posílilo jeho vztah k rodné zemi.
Nedávno jste se vrátil z Japonska, kde jste se účastnil vernisáže výstavy pláten Slovanské epopeje od Alfonse Muchy. Někteří odborníci, ale i Muchův vnuk se obávali možného poškození díla při dlouhé cestě. Jak byla cenná česká památka přijata v Japonsku a jak „přežila“ náročnou přepravu? A je tam o ni dobře postaráno?
Musím říci, že vernisáž Slovanské epopeje v Národním centru umění v Tokiu byl jedním z vrcholů mých kulturních zážitků, co se týká hrdosti na českou kulturu v zahraničí. Já bych to srovnal s vystoupením České filharmonie v Carnegie Hall v New Yorku před asi dvěma lety, když tam hrála Symfonii Nového světa. To bylo prostě něco famózního. Na vernisáž v Tokiu přišlo asi patnáct set lidí včetně předsedy dolní sněmovny japonského parlamentu pana Tadaori Oshimy. A druhý den, kdy výstava byla poprvé otevřena pro veřejnost, přišly asi čtyři tisíce lidí. Výstava vyvolala tak obrovskou pozornost, že japonská strana projevila zájem o prodloužení výstavy.
Já jsem vnímal obavy některých osobností kulturní scény o to, jestli Slovanská epopej je v dobrých rukou a jestli jsou zajištěny všechny náležitosti týkající se jejího transportu a ochrany, protože to vyjadřuje opravdu úctu k tomuto mimořádnému, velkolepému dílu. Proto jsem byl rád, že jsem měl možnost se i na vlastní oči přesvědčit o tvrzení expertů, které jsme oslovili, že Slovanská epopej není v Japonsku nijak ohrožena. To jsem si sám ověřil. Umístění pláten v tokijském Národním centru umění je opravdu takové, že teprve tam jsem vnímal velkolepost toho díla. Kdybychom měli takovou galerii tady v Praze, mohli bychom být šťastni. Plátna jsou umístěna podle velikosti, někde jedno, někde dvě na stěnách, jsou dobře nasvícena, dokonce mne tam provázeli konzervátorskými dílnami, abych viděl, s jakou pečlivostí přistupují k rekonstrukcím, když dojde k nějakému poškození. K žádnému tady nedochází, ale měli potřebu mi ukázat, že kdyby se něco stalo, s jakou pečlivostí a profesionalitou přistupují k takovým věcem. Nemám nejmenší důvod se domnívat, že by tam bylo jakékoli riziko, protože japonská strana přistupuje s maximální mírou odpovědnosti k tomu, aby se nejen Slovanské epopeji nic nestalo, ale aby se zase vrátila nepoškozena zpět do Prahy. A velmi mne ten zájem těší.
Takže všechny můžete ujistit, že k žádnému poškození tohoto díla nedojde?
Ano, tím jsem si naprosto jistý.
V Praze zase vyvolala velkou pozornost výstava čínského výtvarníka Aj Wej-weje v Národní galerii. Tento umělec není v Praze poprvé, vloni se tu představil slavnou instalací Zvěrokruh, ale současný projekt Zákon cesty je jeho největší dílo, které má podobu sedmdesátimetrového nafukovacího člunu s nadživotními postavami 258 uprchlíků, který se vznáší nad návštěvníky. Ale čínský umělec a jeho výstava má nejen obdivovatele, ale i kritiky. Například bývalý šéf Národní galerie Milan Knížák tvrdil, že je to bublina, zpochybňoval osobnost Aj Wej-weje, o současném řediteli Fajtovi prohlásil, že nerozumí současnému umění, kritizoval jeho hospodaření, a dokonce obviňuje i vás, že ho jako ministr kultury kryjete. Co na takovou ostrou kritiku říkáte?
Pan profesor Knížák má samozřejmě stejně jako jakákoli jiná osoba právo vyjadřovat svůj názor. Co se týká hodnocení Národní galerie, dovolil bych si doporučit panu profesorovi více pokory. Ale jak jsem řekl už v souvislosti s panem prezidentem, každý z nás tím, jak se vyjadřujeme, dáváme výpověď především sami o sobě. Beru to jako názor pana Knížáka, který vyslovil, a to je asi tak všechno. Co se týká samotné vernisáže výstavy, které se účastnil i pan Aj Wej-wej, bylo to opravdu hezké otevření nového výstavního roku Národní galerie. Prezentovalo se tam několik významných umělců, ať českých, nebo zahraničních, bylo to zaměřeno především na současné umění. Také zájem a ohlasy publika, které jsem slyšel přímo tam nebo potom, ukazují, že jsou lidé, hlavně mladí, velmi rádi, že Národní galerie otvírá své brány i umělcům, kteří se nebojí umění, které je ve styku s aktuální třeba i společenskou světovou situací. A myslím, že to je také role umění. Tento trend naopak vítám, mně se líbí, protože si myslím, že vedle výstavních expozic, které ukazují umění z dob i dávno minulých, je třeba mít odvahu podívat se také i na umění současné a právě jeho propojení s aktuální situací ve světě. Protože často právě umění, ať je to umění výtvarné, film, divadlo, je schopno velmi zajímavým způsobem dávat určité impulzy k přemýšlení a třeba i nabízet určité odpovědi. To se mi na moderním umění líbí a to podle mého soukromého názoru současná výstava v Národní galerii splňuje.
Psali jsme:
_635695217773108099.JPG&id=73500)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
