Napadala. Neustále. Proto jsem také tak tlačil na rychlost odsunu. Ve svém lednovém vystoupení z roku 1990 ve Federálním shromáždění ČSSR jsem navrhoval již konec toho roku. Chápal jsem tehdejší období jako dějinnou škvíru, ve které se musíme rychle zbavit sovětské okupační armády. Současný vývoj v Ukrajině mi dává zpětně za pravdu.

Konflikt je za dveřmi. Jaký je váš pohled na demokratizační procesy na Ukrajině, kdy se do vlády dostaly i ultrapravicové síly?

Na Majdanu jsem byl v polovině prosince. Podělil jsem se o své zkušenosti ze sametové revoluce s organizátory, na majdanské velké scéně jsem demonstrujícím tlumočil podporu řady českých a slovenských osobností  a promluvil jsem v nezávislé televizi a pro oficiální tisk. Všude kolem sebe jsem viděl studenty, politické aktivisty, ale také prosté občany ze všech koutů Ukrajiny a všech věkových skupin. Dojali mne velkým odhodláním, sílou a vytrvalostí, ale také obavami o příští osud Ukrajiny i svůj vlastní. V té době se tam nálada velmi podobala té, kterou jsem zažil v roce 1989 například na Václavském náměstí. Hlavní cíl měli téměř totožný s naším, tedy vymanit se z područí Ruska – v našem případě Sovětského svazu – a stát se členem rodiny demokratických evropských států. V polovině prosince nebylo o ultrapravicových silách nic slyšet a protesty probíhaly mírumilovně. Arogance Janukovyčovy kamarily, která protesty zcela ignorovala, však způsobila, že se situace stále více vyhrocovala. K takovému vývoji by bývalo pravděpodobně došlo i u nás v roce 1989, kdyby tehdejší vláda a KSČ necouvla a urychleně nepředala moc. Ještě si živě vzpomínám, jak jsme s Václavem Havlem osobně brzdili obrovský průvod lidí, který se jednoho večera vydal směrem k  takzavné „Vokovické Sorbonně“, aby komunisty vypráskal z jejich doupěte. Věděli jsme tehdy, že se situace vyvíjí kýženým směrem i bez fyzického násilí.