V agendě levicových stran u nás i ve světě začínají nad klasickými levicovými tématy převažovat témata moderní „liberální“  levice, jako jsou práva menšin, rovnost pohlaví nebo ochrana životního prostředí. Jak se podle vás stalo, že strany, často nesoucí přímo název „Strana práce“, boj za pracovníky tak snadno opustily?

Ten problém má dlouhou historii. Od přelomu 19. a 20. století, kdy agenda sociálně demokratických stran byla jasně definována polaritou společnosti, se homogenní cílové voličské skupiny postupně drobily. To bylo podmíněno zásadními změnami výroby, modernizací, která rozptýlila zájmy kdysi sjednocené dělnické masy. (Na okraj připomínám, že na sjezdu 1893 byla založena samostatná Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická). Ideovou osnovu soc. dem. stran dlouhá desetiletí tvořil marxismus včetně revolučního instrumentária (v některých zemích modifikovaný; například. Saint-Simon či Fourier vyvolali v život ve Francii jako ideový zdroj tzv. „eklektický socialismus“). To, o čem mluvíme, ale není dáno proměnami ideologií z vůle intelektuálů, teoretiků – ti pouze reflektovali rodící se proměny výroby (industrializaci a postindustrializaci) a z toho plynoucí složitější stratifikaci společenských vrstev.

Sociálnědemokratické strany byly v rámci kapitalismu nějaký čas považovány za antisystémové. Teprve pragmatismus, revize marxistického profilu umožnily sociálním demokratům cestu k moci. Za definitivní stvrzení nevratné transformace, vypuštění marxismu z ideologické výzbroje, je považován sjezd SPD Německé Spolkové Republiky v roce 1959, který přijal Godesberský program, v němž bylo odmítnuto nahrazení kapitalistických výrobních vztahů znárodněním a centrálním plánem.

Tento vývoj vychází ze stále se diverzifikujících společenských vrstev „lidí práce“, mnohdy vzájemně antagonistických, v lepším případě lhostejných. Nekvalifikovaný a kvalifikovaný dělník už nejsou spojeni sociálními zájmy; rozšiřuje se vrstva samostatně pracujících techniků, roste počet pracovníků na středním stupni řízení, množství populace přechází do různých oblastí terciární sféry. Rapidně klesá význam odborů v klasickém pojetí, jejich pozice je parciální – vyjednávají v jednotlivých závodech, ale nejsou schopné jako kdysi vyvolat odvětvové protesty na podporu prosazení zájmů svých členů i nečlenů. Dochází k atomizaci společnosti – potřeba a ochota se scházet ve větších počtech a debatovat o sjednocujících sociálních otázkách klesá a transformuje se do intelektuálních think-tanků, které mají zcela odlišné funkce.

V reakci na tento vývoj vzniká v neomarxistických kruzích pojem „třetí cesta“ (zejména britský Antony Giddens blízký premiéru Blairovi) jako pokus o amalgám kapitalistické ekonomické politiky a levicové sociální politiky promítající se v západoevropských státech do konceptů „sociálního státu“ (termín „welfare state“ byl poprvé použit na konci 30. let ve Velké Británii).