Jak ve své paměti uchováváte Sametovou revoluci a hnutí Veřejnost proti násilí?

Bylo velmi brzy jasné, že nejde o revoluci, ale převrat, při kterém se na tribunu dostali jen vybraní lidé. Nechci dělat hrdinu, ale je faktem, že samizdaty jsem psal už od roku 1978 a dost jsem si při tom vytrpěl. Když jsem jako naivní mladík na STB zuby nehty bránil Jána Čarnogurského a Františka Mikloška, estébáci se mi vysmáli do očí: „A vy si myslíte, že jim nejde o moc?"

Mohu upřímně říct, že ne takzvaná „tajná církev" - jak může být církev tajná, když „její světlo má svítit před lidmi?" - byla hrdinská. (Aktivisty takzvané Tajné církve byla před rokem 1989 na Slovensku řada disidentů, kteří se pak stali členy Veřejnosti proti násilí, pozn. red.) Ale byli to třeba svědci Jehovovi, bez ohledu na to, co si o jejich učení myslím. „Tajná církev" se ke mně chovala jako k prašivému psu a jedině jehovisté byli i za cenu značného rizika ochotní se se mnou bavit.

Jak jste tedy tehdejší události prožíval?